Tentokrát ne-operní panorama Heleny Havlíkové (317) – Tradice netradičně
- Okolnosti zahajovacího koncertu Pražského jara
- Rozhovory s umělci
- Co označíme za dobovou interpretaci?
- Jaká Má vlast zazněla?
- Autenticita roku 2021
Šest symfonických básní Bedřicha Smetany (1824–1884) Má vlast nesených étosem oslavy české země s její slavnou minulostí, krásou a vizí šťastné budoucnosti, které spojil do jednoho cyklu, vznikalo v letech 1874 až 1879. Pro Smetanu to bylo nelehké období, kdy ho zhoršující se zdravotní stav, provázený od roku 1874 oboustrannou hluchotou, přiměl rezignovat na všechny pracovní funkce v divadle a stáhnout se z veřejného života. Mohl se ale plně věnovat skladatelské tvůrčí činnosti, kterou hluchota neoslabila – přinejmenším od dokončení Libuše (1872), a v náznacích už i dříve, uvažoval o cyklu symfonických básní, oslavujících českou krajinu, historii i legendy českého národa. Roku 1874 začal Vyšehradem a Vltavou, další rok následovala Šárka – po návratu z léčení pokračoval symfonickou básní Z českých luhů a hájů. Po další odmlce pak koncem roku 1878 zkomponoval Tábor a počátkem dalšího roku poslední část Blaník, už se záměrem završit a uzavřít tak cyklus šesti symfonických básní. Celý cyklus nazval Smetana nejprve pouze Vlast, nakonec zvolil definitivní titul Má vlast.
Jednotlivé díly byly už v průběhu vzniku cyklu samostatně uváděny různými orchestry, jako celek zazněla Má vlast 5. listopadu 1882 „v sále ostrova žofínského“ na „velkém koncertě“ Výpomocného spolku členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla, dirigoval Adolf Čech. Smetana byl přítomen – bylo to jediné provedení celé Mé vlasti, kterého se skladatel dožil. Přijetí Mé vlasti kritikou ani publikem nebylo jednoznačné a doby, kdy se Má vlast stala nezpochybnitelným národním kulturním klenotem, se už její autor nedočkal. Ale tak to chodí…
Okolnosti zahajovacího koncertu roku 2021
Zahajovací koncert Pražského jara byl původně plánován s Rozhlasovým symfonickým orchestrem Berlín a dirigentem Vladimirem Jurowskim. Dle informací Pražského jara pandemické restrikce v Německu takové vystoupení, resp. nazkoušení díla znemožnily, a tak ředitel festivalu Roman Bělor pouhé dva měsíce před zahájením festivalu oslovil Václava Lukse a jeho Collegium 1704: „Dnešní pohnutá doba přeje odvážným řešením… Vždy jsme dbali o to, aby zahajovací koncert Pražského jara vedle respektu k tradici přinášel také moment znovuobjevování, překvapení.“ A můžeme se ptát, proč festivalový záměr „autentické“ interpretace při obtížích zvát kvůli epidemickým opatřením zahraniční soubory (například Gardinerův Orchestre Révolutionnaire et Romantique) nesměřoval na Marka Štryncla, který se přesahu k hudbě romantismu se svým souborem Musica Florea intenzivně věnuje: na Pražském jaru 2019 interpretoval Schumannovo Rekviem (1852) a ze zamýšleného projektu nahrávek všech symfonií Antonína Dvořáka vycházející z dobové interpretační praxe zatím realizoval symfonie č. 1, 3, 7 a 8 i některá jeho další díla, na festivalu Dvořákova Olomouc 13. května uvedl Dvořákovu 6. symfonii a v rámci svého festivalového cyklu Musica Florea Bohemica 2021 předvedl 20. května Stabat Mater.
Václav Luks výzvu Pražského jara limitovanou i soubojem s časem pro zajištění hráčů a nastudování přijal – se všemi riziky, kdy v sázce byla i reputace jeho samého a jeho Collegia 1704, jehož doménou je hudba barokní a starší, jakkoli se zkušenostmi i s díly pro velká obsazení v akusticky náročných prostorách (Missa Salisburgensis pro 53 hlasů Henricha Ignaze Franze Bibera, k jejímuž uvedení v originálním prostoru Salzburského dómu bylo Collegium 1704 přizváno v roce 2016). Oproti běžnému obsazení Collegia 1704 bylo třeba při zachování v partituře předepsaného obsazení Mé vlasti doplnit nejen další hráče na smyčcové nástroje, ale především dechovou sekci. A jak Luks prohlašoval, na prstech jedné ruky se dají spočítat po celém světě instrumentalisté, kteří hrají na dobové nástroje odpovídající konci 19. století a zabývají se poučenou interpretací romantické hudby na nejvyšší úrovni. O to větší škoda, že Pražské jaro nikde neuvedlo jmenovitě obsazení orchestru, jak jsme na tento servis zvyklí nejen z koncertů Collegia 1704, ale i symfonických orchestrů.
Hodnocení koncertu se nedá oddělit ani od okolností vlastního konání zahajovacího koncertu ve Smetanově síni Obecního domu. Po sedmi měsících vládou nařízených zákazů s účastí publika limitovanou podmínkami tzv. pilotního projektu Ministerstva kultury pro uvolňování protiepidemických opatření v kultuře se otevírala naděje návratu k tomu, co jsme do února loňského roku považovali za naprostou samozřejmost. Diváky zaplněna mohla být jen čtvrtina kapacity sálu, navíc museli všichni s předstihem podstoupit test, který zajišťovalo Pražské jaro, přičemž nestačil ten antigenní, ale PCR. Při vstupu byla kontrolována také teplota a povinné byly respirátory.
Taková přísnost protiepidemických opatření ovšem kontrastovala s cestou do Obecního domu v přeplněném metru a s prodíráním se shluky lidí před restauracemi a obchody. Znovu vyvolávala otázky o adekvátnosti zákazu koncertů vážné hudby – navíc bez zohlednění rozdílu oproti popovým megakoncertům.
Byla to zvláštní směsice euforie a tísně. Radosti z návratu k živé hudbě, dojetí, až pohnutí, že lze opět stoupat po schodišti Obecního domu vstříc koncertu. Ale také úzkosti z prořídlého hlediště mezi maskovanými zakuklenci, dodržujícími předepsané rozestupy.
Rozhovory s umělci
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
