Tentokrát ne-operní panorama Heleny Havlíkové (317) – Tradice netradičně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pro někoho mohla být možná překvapivá Luksova volba temp. Nešel do krajností a porovnáme-li trvání jednotlivých částí Mé vlasti v různých provedeních, držel se „průměru“ s příklonem spíše k pomalejším tempům. Vedle základního tempového nastavení jednotlivých hudebních ploch je ovšem při intepretaci Mé vlasti podstatná agogika, ony do not nezapsatelné odchylky od udaného tempa a pravidelného rytmu, jak to vyžaduje výraz hudby a linie frází, ona nadechnutí, rubata, accelleranda, „počkáta“. Těchto důležitých prvků využíval Luks minimálně, což lze přičíst i na vrub toho, že taková vlnění temp vyžadují velkou sehranost orchestru, na kterou v daných podmínkách nebyl dostatek času. A menší stmelenost byla také znát v detailech ukončování frází a dynamice. Ta vyplývala spíš z instrumentace a počtu hrajících nástrojů, než aby precizně vycházela z toho obrovského množství předpisů, kterými Smetana tak podrobně vybavil partituru s popisem výrazu a dynamickými znaménky od trojitého pianissima po mnohonásobná forte a sforzata a hlavně proměn síly zvuku v crescendech a decrescendech i v rámci jednotlivých taktů a nástrojů.

Zarazily mě nepřesnosti v ladění a občasná selhání žesťových nástrojů, když vím, jak v případě dechových nástrojů bez mechaniky nebo u tak intonačně vachrlatých, jako je například cink, dnes dokážou specialisté na starou hudbu hrát suverénně a čistě i v brilantních tempech.

Základní Luksův interpretační přístup by se dal shrnout tak, že zazněla Má vlast věcně střízlivá, bez vzedmutého patosu a majestátní velebnosti, vlastně „blízká“ věcnosti našeho počátku 21. století.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Autenticita roku 2021

Provedení Mé vlasti na zahajovacím koncertě Pražského jara nebylo jednoznačně stvrzením, že Václav Luks jako dirigent i manažer a ti hráči Collegia 1704, kteří se do Mé vlasti zapojili, jsou natolik univerzální, aby mohli stejně zasvěceně jako hudbu barokní interpretovat i hudbu sklonku 19. století. Má vlast v podání Collegia 1704 určitě nebyla tou nejlepší interpretací z těch, které jsem dosud slyšela. Koncert, jak se dalo očekávat, vyvolal bouřlivé reakce. A rozumím kritickým hlasům, které tento zahajovací koncert s různou vahou a důrazem argumentů při srovnání s minulostí zavrhují. Nelze však zpochybnit, že Má vlast v pojetí Václava Lukse pootevřela jiný přístup, který o to intenzivněji přispěl k diskusi nad variantami a rozvíjením interpretační tradice Mé vlasti jako ikonického díla české hudební kultury. Už to byl benefit zvoleného řešení.

Když při úvahách nad „dobovou“ interpretací argumentujeme absencí dobového publika, nelze při letošní Mé vlasti odhlédnout od okolností, za kterých současné „dobové“ publikum mohlo koncert slyšet a vidět. (Podobně jako tomu bylo při prvním Pražském jaru po sametové revoluci, kdy se s Mou vlastí vrátil k České filharmonii po 42 letech exilu dirigent Rafael Kubelík.) Zahrnují nejen limity záznamové techniky při snímání díla a jeho reprodukce skrze zařízení, kterým disponují posluchači doma, ale především atmosféru koncertu jako jeden z podstatných atributů živého umění, který se v době lockdownu tolik připomíná. V tomto ohledu bylo vnímání těch, pro které byl zahajovací koncert Pražského jara další v té dlouhé pandemické řadě záznamů zprostředkovaných televizí, rozhlasem nebo internetem výrazně odlišné od zážitku těch, kteří mohli být přímo ve Smetanově síni s „předehrou“ PCR testu a limitem respirátorů. Ten pocit, že se na konci covidového tunelu objevuje světélko návratu k normálu, jasně převládal.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Oslovení Václava Lukse pro zahajovací koncert Pražského jara lze vnímat i v souvislosti s tím, že po dobu pandemie patřil výrazně k osobnostem, které se nesmířily s kulturními restrikcemi, a hlasitě a důrazně hledal možnosti, jak kulturu provozovat i v takto těžkých a dosud nevídaných podmínkách.

Ve všech těchto kontextech jsem ocenila, že Václav Luks výzvu, která se snadno mohla stát pastí, přijal. Jistě sám Václav Luks i jednotliví hráči vědí nejlépe, co se podařilo a co ne. Jeho interpretace Mé vlasti byla za těchto podmínek opravdu autentická – upřímností nasazení všech účinkujících. Má vlast se stala symbolem, vkořeněným do národního povědomí velmi hluboko. A podobně jako třeba u lidových Pašijových her není podstatné, kdo právě toho roku hraje roli Vykupitele, který snímá naše hříchy – jejich smysl je v osobní účasti na nich. Tak vnímám i letošní provedení Mé vlasti zahajující Pražské jaro. Tóny Mé vlasti v nás rezonují autenticky, ať již na střevových strunách nebo úplně jinak, třeba v dokola se opakující smyčce začátku Vltavy z hlasitých reproduktorů před startem pražského maratonu za nedočkavého podupávání tisícovek běžců. A tuto autenticitu se podařilo Václavu Luksovi a uskupení hráčů, které k provedení Mé vlasti shromáždil, vyjádřit. Byť nedokonale, ale zřetelně.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Pražské jaro – Zahajovací koncert
12. května 2021, 20:00 hodin
Smetanova síň Obecního domu
Bedřich Smetana: Má vlast

Collegium 1704
Václav Luks
dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments