Tentokrát ne-operní panorama Heleny Havlíkové (317) – Tradice netradičně

Helena Havlíková, 25.05.2021 0:01

Tradiční zahájení Pražského jara 12. května Mou vlastí Bedřicha Smetany pojalo vedení tohoto mezinárodního festivalu tentokrát netradičně. V kontextu neobvyklých okolností konání festivalu v čase pokračujícího bezprecedentního koronavirového ochromení kultury, kdy obdoby nemají ani možnosti přípravy interpretů a účast posluchačů na koncertě, oslovilo dirigenta Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Šest symfonických básní Bedřicha Smetany (1824–1884) Má vlast nesených étosem oslavy české země s její slavnou minulostí, krásou a vizí šťastné budoucnosti, které spojil do jednoho cyklu, vznikalo v letech 1874 až 1879. Pro Smetanu to bylo nelehké období, kdy ho zhoršující se zdravotní stav, provázený od roku 1874 oboustrannou hluchotou, přiměl rezignovat na všechny pracovní funkce v divadle a stáhnout se z veřejného života. Mohl se ale plně věnovat skladatelské tvůrčí činnosti, kterou hluchota neoslabila – přinejmenším od dokončení Libuše (1872), a v náznacích už i dříve, uvažoval o cyklu symfonických básní, oslavujících českou krajinu, historii i legendy českého národa. Roku 1874 začal Vyšehradem a Vltavou, další rok následovala Šárka – po návratu z léčení pokračoval symfonickou básní Z českých luhů a hájů. Po další odmlce pak koncem roku 1878 zkomponoval Tábor a počátkem dalšího roku poslední část Blaník, už se záměrem završit a uzavřít tak cyklus šesti symfonických básní. Celý cyklus nazval Smetana nejprve pouze Vlast, nakonec zvolil definitivní titul Má vlast.

Jednotlivé díly byly už v průběhu vzniku cyklu samostatně uváděny různými orchestry, jako celek zazněla Má vlast 5. listopadu 1882 „v sále ostrova žofínského“ na „velkém koncertě“ Výpomocného spolku členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla, dirigoval Adolf Čech. Smetana byl přítomen – bylo to jediné provedení celé Mé vlasti, kterého se skladatel dožil. Přijetí Mé vlasti kritikou ani publikem nebylo jednoznačné a doby, kdy se Má vlast stala nezpochybnitelným národním kulturním klenotem, se už její autor nedočkal. Ale tak to chodí…

Okolnosti zahajovacího koncertu roku 2021

Zahajovací koncert Pražského jara byl původně plánován s Rozhlasovým symfonickým orchestrem Berlín a dirigentem Vladimirem Jurowskim. Dle informací Pražského jara pandemické restrikce v Německu takové vystoupení, resp. nazkoušení díla znemožnily, a tak ředitel festivalu Roman Bělor pouhé dva měsíce před zahájením festivalu oslovil Václava Lukse a jeho Collegium 1704: „Dnešní pohnutá doba přeje odvážným řešením… Vždy jsme dbali o to, aby zahajovací koncert Pražského jara vedle respektu k tradici přinášel také moment znovuobjevování, překvapení.“ A můžeme se ptát, proč festivalový záměr „autentické“ interpretace při obtížích zvát kvůli epidemickým opatřením zahraniční soubory (například Gardinerův Orchestre Révolutionnaire et Romantique) nesměřoval na Marka Štryncla, který se přesahu k hudbě romantismu se svým souborem Musica Florea intenzivně věnuje: na Pražském jaru 2019 interpretoval Schumannovo Rekviem (1852) a ze zamýšleného projektu nahrávek všech symfonií Antonína Dvořáka vycházející z dobové interpretační praxe zatím realizoval symfonie č. 1, 3, 7 a 8 i některá jeho další díla, na festivalu Dvořákova Olomouc 13. května uvedl Dvořákovu 6. symfonii a v rámci svého festivalového cyklu Musica Florea Bohemica 2021 předvedl 20. května Stabat Mater.

Václav Luks výzvu Pražského jara limitovanou i soubojem s časem pro zajištění hráčů a nastudování přijal – se všemi riziky, kdy v sázce byla i reputace jeho samého a jeho Collegia 1704, jehož doménou je hudba barokní a starší, jakkoli se zkušenostmi i s díly pro velká obsazení v akusticky náročných prostorách (Missa Salisburgensis pro 53 hlasů Henricha Ignaze Franze Bibera, k jejímuž uvedení v originálním prostoru Salzburského dómu bylo Collegium 1704 přizváno v roce 2016). Oproti běžnému obsazení Collegia 1704 bylo třeba při zachování v partituře předepsaného obsazení Mé vlasti doplnit nejen další hráče na smyčcové nástroje, ale především dechovou sekci. A jak Luks prohlašoval, na prstech jedné ruky se dají spočítat po celém světě instrumentalisté, kteří hrají na dobové nástroje odpovídající konci 19. století a zabývají se poučenou interpretací romantické hudby na nejvyšší úrovni. O to větší škoda, že Pražské jaro nikde neuvedlo jmenovitě obsazení orchestru, jak jsme na tento servis zvyklí nejen z koncertů Collegia 1704, ale i symfonických orchestrů.

Hodnocení koncertu se nedá oddělit ani od okolností vlastního konání zahajovacího koncertu ve Smetanově síni Obecního domu. Po sedmi měsících vládou nařízených zákazů s účastí publika limitovanou podmínkami tzv. pilotního projektu Ministerstva kultury pro uvolňování protiepidemických opatření v kultuře se otevírala naděje návratu k tomu, co jsme do února loňského roku považovali za naprostou samozřejmost. Diváky zaplněna mohla být jen čtvrtina kapacity sálu, navíc museli všichni s předstihem podstoupit test, který zajišťovalo Pražské jaro, přičemž nestačil ten antigenní, ale PCR. Při vstupu byla kontrolována také teplota a povinné byly respirátory.

Taková přísnost protiepidemických opatření ovšem kontrastovala s cestou do Obecního domu v přeplněném metru a s prodíráním se shluky lidí před restauracemi a obchody. Znovu vyvolávala otázky o adekvátnosti zákazu koncertů vážné hudby – navíc bez zohlednění rozdílu oproti popovým megakoncertům.

Byla to zvláštní směsice euforie a tísně. Radosti z návratu k živé hudbě, dojetí, až pohnutí, že lze opět stoupat po schodišti Obecního domu vstříc koncertu. Ale také úzkosti z prořídlého hlediště mezi maskovanými zakuklenci, dodržujícími předepsané rozestupy.

Rozhovory s umělci

Na stránkách festivalu lze k zahajovacímu koncertu zhlédnout trailer z období zkoušek. Některé postřehy a dojmy muzikantů byly svou upřímností až dojemné a přitom velmi přesné. Třeba klarinetista Ernst Schlader cestoval do Prahy z Lince: „Má vlast je rozhodně mimořádná skladba. Na cestě ve vlaku z Lince do Prahy jsem na ni myslel, protože se přejede Vltava a pak vlak pomalu projíždí českými lesy. Ke konci je vlaková zastávka v Táboře, což je další věta. A pomyslel jsem si, jaké je to privilegium, zažít tuto cestu vlakem a pak hrát hudbu, která vlastně popisuje všechna tato místa, scenérie a samozřejmě i slavnou řeku “. Houslista Štěpán Ježek avizoval odlišný zvuk: „Bude to znít jinak, protože my smyčcaři hrajeme se střevovými strunami, máme tady dřevěné flétny, klarinety a tak dále – ty prostředky jsou samozřejmě důležité, nicméně mnohem důležitější je právě to uchopení toho hudebního obsahu a toho autentického jazyka té které doby, ve spojení s tou technickou stránkou, těmi dobovými nástroji.“ Hráčka na lesní roh Anneke Scott se vyznala ze svého obdivu k Václavovi Luksovi: „Je to spřízněná duše, také hraje na lesní roh. Velmi ráda s ním spolupracuji, protože patří k dirigentům, kteří člověka staví před výzvy a vědí o možnostech hráče i jeho nástroje. Líbí se mi, že je velmi náročný. Přesně ví, co chce.“ Podle islandské houslistky Elfy Rún Krisinsdóttir, koncertní mistryně při provedení Mé vlasti, je největší výzvou této skladby její rozsah s nároky na délku tremol smyčcových nástrojů. A dodala: „Václav je velmi vášnivý dirigent. To je asi nejdůležitější. Dodává hodně emocí a energie.“

Z těchto výpovědí je zřejmé, že muzikanti, kteří v oboru interpretace staré hudby patří ke špičkovým hráčům, Luksovu výzvu přijali za svou a snažili vydat ze sebe to nejlepší – u vědomí symbolického významu, který tato symfonická báseň v sobě obsahuje. A také vypovídají o vlivu charismatické osobnosti Václava Lukse, kterému tito muzikanti, ať domácí nebo zahraniční, důvěřují a které inspiruje.

Svůj přístup k interpretaci Mé vlasti shrnul Václav Luks mimo jiné v rozhovoru zařazeném před přímým přenosem koncertu na ČT art: „Já ten pojem historicky poučená interpretace nemám příliš v oblibě, protože jednak si myslím, že poučenost by měla být základním atributem jakéhokoli lidského konání – měli bychom být poučeni o tom, co děláme… Tento pojem se vžil pro určitý směr interpretace, který používá historické nástroje a který především používá různé atributy, způsoby interpretace, které byly vlastní hudbě minulých staletí, a které třeba upadly v zapomenutí. Nicméně já se domnívám, že zcela vážně nemůžeme říct, že hrajeme hudbu tak, jak zněla v době svého vzniku, protože jeden základní komponent živého provedení nám chybí – a sice to dobové publikum. Tedy, my samozřejmě víme, že hrajeme pro dnešní publikum.“ A v programové brožuře ke koncertu napsal: „Přistupujeme s velkou úctou ke Smetanovu odkazu a hlubokou pokorou k velkolepé české interpretační tradici tohoto díla. Naše provedení nemá být muzeální rekonstrukcí, ale připomenutím estetických ideálů romantické interpretace Smetanovy doby, které mohou být inspirací i pro současné interprety a současné publikum.“

Co označíme za dobovou interpretaci?

Třebaže Václav Luks pojem historicky poučené interpretace různě zpochybňuje, snažil se o ni. Vyvstává tak otázka, co lze konkrétně v případě Mé vlasti považovat za dobovou interpretaci. To, jak zazněla na onom koncertě na Žofíně v roce 1882 při prvním provedení celého cyklu Výpomocným spolkem členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla pod vedením kapelníka Adolfa Čecha? Vzhledem k nárokům, které Smetanova partitura na jednotlivé hráče a orchestr jako celek klade, si nelze při znalosti tehdejší praxe dělat iluze. A Česká filharmonie, která od svého vzniku v roce 1896 postupně aspirovala na těleso schopné naplnit interpretační požadavky tohoto díla, provedla poprvé kompletně Mou vlast 9. prosince 1901 ve Smíchovském pivovaru. I když můžeme jen odhadovat, jakou úroveň tyto koncerty měly, nejspíš bychom dnes měli řadu výhrad.

Zvolený koncept letošního zahajovacího koncertu Pražského jara by se tak dal označit za „autentický“ v tom smyslu, že Mou vlast neprovedlo etablované sehrané symfonické těleso, ale orchestr „s výpomocemi“. Třebaže v orchestru hráli členové Collegia 1704, použití tohoto názvu i pro koncert Mé vlasti tak bylo do značné míry zavádějící, protože ho tvořilo pro tento projekt sestavené uskupení hráčů, jak je dnes běžně zvykem nejen při provádění „staré“ hudby. Václav Luks dodržel předepsané obsazení s hráči na nástroje, které mohly odpovídat konci 19. století – dřevěné dechové nástroje osazené jednodušší mechanikou byly po dvou plus pikola, žesťovou sekci tvořily čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři pozouny a tuba. Ve smyčcových nástrojích byly první housle posíleny na dvanáct hráčů, violoncellisté hráli v sedmi a kontrabasisté v šesti.

K autentické koncepci se nabízela také volba velkého sálu Paláce Žofín jako původního místa provedení. Jenže „historická poučenost“ narazila v tomto případě na pragmatickou současnost, protože tramvajový provoz a jeho otřesy v bezprostřední blízkosti Slovanského ostrova by negativně ovlivnil kvalitu záznamu.

**Jaká Má vlast zazněla?**

Hned s prvními takty české hymny, která koncert zahajovala, byl oproti interpretaci současnými orchestry zřejmý zásadní rozdíl v barvě zvuku. Ze záznamu zdaleka není tolik patrný. Pleno znělo měkce s oblou lahodností a pojivostí smyčcových a dechových nástrojů, které se přizpůsobily i žestě. O to „břeskněji“ dominovaly ostré svisty pikoly a hřměly rány činelů. Ve zvoleném počtu prvních a druhých houslí se mnohem intenzivněji prosazovaly hluboké polohy kontrabasů a violoncell a oproti běžné praxi tak vznikala nová balance zvukových poměrů a tím i plasticita hlasů partitury.

Zatímco zakulacenou libozvučnou homogenitu šlo přijmout okamžitě, bylo třeba si hodně zvykat na rovné, až ploché tóny, zvuk bez průběžného vibrata, jak to známe z interpretace dnešních souborů staré, barokní hudby, kdy se vibrato používá jako efekt ozvláštnění. Doplatily na to lyrické, idylické pomalé části, například při opěvování krás české krajiny nebo při protékání Vltavy lučinami a háji, v nichž se vytrácela vroucnost, a v delších plochách tendovaly k jednotvárnosti. To nemohly vynahradit „boule“ ve frázích, ani propojování tónů glissandy, které naštěstí nebyly nadužívány. Václav Luks ovšem neopomněl využívat dramatická místa, jak je přináší Šárka s rozzuřenými dívkami přísahajícími pomstu, hrůza krvavého vraždění, ale i líčení husitů v Táboře.

Pro někoho mohla být možná překvapivá Luksova volba temp. Nešel do krajností a porovnáme-li trvání jednotlivých částí Mé vlasti v různých provedeních, držel se „průměru“ s příklonem spíše k pomalejším tempům. Vedle základního tempového nastavení jednotlivých hudebních ploch je ovšem při intepretaci Mé vlasti podstatná agogika, ony do not nezapsatelné odchylky od udaného tempa a pravidelného rytmu, jak to vyžaduje výraz hudby a linie frází, ona nadechnutí, rubata, accelleranda, „počkáta“. Těchto důležitých prvků využíval Luks minimálně, což lze přičíst i na vrub toho, že taková vlnění temp vyžadují velkou sehranost orchestru, na kterou v daných podmínkách nebyl dostatek času. A menší stmelenost byla také znát v detailech ukončování frází a dynamice. Ta vyplývala spíš z instrumentace a počtu hrajících nástrojů, než aby precizně vycházela z toho obrovského množství předpisů, kterými Smetana tak podrobně vybavil partituru s popisem výrazu a dynamickými znaménky od trojitého pianissima po mnohonásobná forte a sforzata a hlavně proměn síly zvuku v crescendech a decrescendech i v rámci jednotlivých taktů a nástrojů.

Zarazily mě nepřesnosti v ladění a občasná selhání žesťových nástrojů, když vím, jak v případě dechových nástrojů bez mechaniky nebo u tak intonačně vachrlatých, jako je například cink, dnes dokážou specialisté na starou hudbu hrát suverénně a čistě i v brilantních tempech.

Základní Luksův interpretační přístup by se dal shrnout tak, že zazněla Má vlast věcně střízlivá, bez vzedmutého patosu a majestátní velebnosti, vlastně „blízká“ věcnosti našeho počátku 21. století.

Autenticita roku 2021

Provedení Mé vlasti na zahajovacím koncertě Pražského jara nebylo jednoznačně stvrzením, že Václav Luks jako dirigent i manažer a ti hráči Collegia 1704, kteří se do Mé vlasti zapojili, jsou natolik univerzální, aby mohli stejně zasvěceně jako hudbu barokní interpretovat i hudbu sklonku 19. století. Má vlast v podání Collegia 1704 určitě nebyla tou nejlepší interpretací z těch, které jsem dosud slyšela. Koncert, jak se dalo očekávat, vyvolal bouřlivé reakce. A rozumím kritickým hlasům, které tento zahajovací koncert s různou vahou a důrazem argumentů při srovnání s minulostí zavrhují. Nelze však zpochybnit, že Má vlast v pojetí Václava Lukse pootevřela jiný přístup, který o to intenzivněji přispěl k diskusi nad variantami a rozvíjením interpretační tradice Mé vlasti jako ikonického díla české hudební kultury. Už to byl benefit zvoleného řešení.

Když při úvahách nad „dobovou“ interpretací argumentujeme absencí dobového publika, nelze při letošní Mé vlasti odhlédnout od okolností, za kterých současné „dobové“ publikum mohlo koncert slyšet a vidět. (Podobně jako tomu bylo při prvním Pražském jaru po sametové revoluci, kdy se s Mou vlastí vrátil k České filharmonii po 42 letech exilu dirigent Rafael Kubelík.) Zahrnují nejen limity záznamové techniky při snímání díla a jeho reprodukce skrze zařízení, kterým disponují posluchači doma, ale především atmosféru koncertu jako jeden z podstatných atributů živého umění, který se v době lockdownu tolik připomíná. V tomto ohledu bylo vnímání těch, pro které byl zahajovací koncert Pražského jara další v té dlouhé pandemické řadě záznamů zprostředkovaných televizí, rozhlasem nebo internetem výrazně odlišné od zážitku těch, kteří mohli být přímo ve Smetanově síni s „předehrou“ PCR testu a limitem respirátorů. Ten pocit, že se na konci covidového tunelu objevuje světélko návratu k normálu, jasně převládal.

Oslovení Václava Lukse pro zahajovací koncert Pražského jara lze vnímat i v souvislosti s tím, že po dobu pandemie patřil výrazně k osobnostem, které se nesmířily s kulturními restrikcemi, a hlasitě a důrazně hledal možnosti, jak kulturu provozovat i v takto těžkých a dosud nevídaných podmínkách.

Ve všech těchto kontextech jsem ocenila, že Václav Luks výzvu, která se snadno mohla stát pastí, přijal. Jistě sám Václav Luks i jednotliví hráči vědí nejlépe, co se podařilo a co ne. Jeho interpretace Mé vlasti byla za těchto podmínek opravdu autentická – upřímností nasazení všech účinkujících. Má vlast se stala symbolem, vkořeněným do národního povědomí velmi hluboko. A podobně jako třeba u lidových Pašijových her není podstatné, kdo právě toho roku hraje roli Vykupitele, který snímá naše hříchy – jejich smysl je v osobní účasti na nich. Tak vnímám i letošní provedení Mé vlasti zahajující Pražské jaro. Tóny Mé vlasti v nás rezonují autenticky, ať již na střevových strunách nebo úplně jinak, třeba v dokola se opakující smyčce začátku Vltavy z hlasitých reproduktorů před startem pražského maratonu za nedočkavého podupávání tisícovek běžců. A tuto autenticitu se podařilo Václavu Luksovi a uskupení hráčů, které k provedení Mé vlasti shromáždil, vyjádřit. Byť nedokonale, ale zřetelně.