Tentokrát ne-operní panorama Heleny Havlíkové (317) – Tradice netradičně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na stránkách festivalu lze k zahajovacímu koncertu zhlédnout trailer z období zkoušek. Některé postřehy a dojmy muzikantů byly svou upřímností až dojemné a přitom velmi přesné. Třeba klarinetista Ernst Schlader cestoval do Prahy z Lince: „Má vlast je rozhodně mimořádná skladba. Na cestě ve vlaku z Lince do Prahy jsem na ni myslel, protože se přejede Vltava a pak vlak pomalu projíždí českými lesy. Ke konci je vlaková zastávka v Táboře, což je další věta. A pomyslel jsem si, jaké je to privilegium, zažít tuto cestu vlakem a pak hrát hudbu, která vlastně popisuje všechna tato místa, scenérie a samozřejmě i slavnou řeku “. Houslista Štěpán Ježek avizoval odlišný zvuk: „Bude to znít jinak, protože my smyčcaři hrajeme se střevovými strunami, máme tady dřevěné flétny, klarinety a tak dále – ty prostředky jsou samozřejmě důležité, nicméně mnohem důležitější je právě to uchopení toho hudebního obsahu a toho autentického jazyka té které doby, ve spojení s tou technickou stránkou, těmi dobovými nástroji.“ Hráčka na lesní roh Anneke Scott se vyznala ze svého obdivu k Václavovi Luksovi: „Je to spřízněná duše, také hraje na lesní roh. Velmi ráda s ním spolupracuji, protože patří k dirigentům, kteří člověka staví před výzvy a vědí o možnostech hráče i jeho nástroje. Líbí se mi, že je velmi náročný. Přesně ví, co chce.“ Podle islandské houslistky Elfy Rún Krisinsdóttir, koncertní mistryně při provedení Mé vlasti, je největší výzvou této skladby její rozsah s nároky na délku tremol smyčcových nástrojů. A dodala: „Václav je velmi vášnivý dirigent. To je asi nejdůležitější. Dodává hodně emocí a energie.“

Z těchto výpovědí je zřejmé, že muzikanti, kteří v oboru interpretace staré hudby patří ke špičkovým hráčům, Luksovu výzvu přijali za svou a snažili vydat ze sebe to nejlepší – u vědomí symbolického významu, který tato symfonická báseň v sobě obsahuje. A také vypovídají o vlivu charismatické osobnosti Václava Lukse, kterému tito muzikanti, ať domácí nebo zahraniční, důvěřují a které inspiruje.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Svůj přístup k interpretaci Mé vlasti shrnul Václav Luks mimo jiné v rozhovoru zařazeném před přímým přenosem koncertu na ČT art: „Já ten pojem historicky poučená interpretace nemám příliš v oblibě, protože jednak si myslím, že poučenost by měla být základním atributem jakéhokoli lidského konání – měli bychom být poučeni o tom, co děláme… Tento pojem se vžil pro určitý směr interpretace, který používá historické nástroje a který především používá různé atributy, způsoby interpretace, které byly vlastní hudbě minulých staletí, a které třeba upadly v zapomenutí. Nicméně já se domnívám, že zcela vážně nemůžeme říct, že hrajeme hudbu tak, jak zněla v době svého vzniku, protože jeden základní komponent živého provedení nám chybí – a sice to dobové publikum. Tedy, my samozřejmě víme, že hrajeme pro dnešní publikum.“ A v programové brožuře ke koncertu napsal: „Přistupujeme s velkou úctou ke Smetanovu odkazu a hlubokou pokorou k velkolepé české interpretační tradici tohoto díla. Naše provedení nemá být muzeální rekonstrukcí, ale připomenutím estetických ideálů romantické interpretace Smetanovy doby, které mohou být inspirací i pro současné interprety a současné publikum.“

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Co označíme za dobovou interpretaci?

Třebaže Václav Luks pojem historicky poučené interpretace různě zpochybňuje, snažil se o ni. Vyvstává tak otázka, co lze konkrétně v případě Mé vlasti považovat za dobovou interpretaci. To, jak zazněla na onom koncertě na Žofíně v roce 1882 při prvním provedení celého cyklu Výpomocným spolkem členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla pod vedením kapelníka Adolfa Čecha? Vzhledem k nárokům, které Smetanova partitura na jednotlivé hráče a orchestr jako celek klade, si nelze při znalosti tehdejší praxe dělat iluze. A Česká filharmonie, která od svého vzniku v roce 1896 postupně aspirovala na těleso schopné naplnit interpretační požadavky tohoto díla, provedla poprvé kompletně Mou vlast 9. prosince 1901 ve Smíchovském pivovaru. I když můžeme jen odhadovat, jakou úroveň tyto koncerty měly, nejspíš bychom dnes měli řadu výhrad.

Zvolený koncept letošního zahajovacího koncertu Pražského jara by se tak dal označit za „autentický“ v tom smyslu, že Mou vlast neprovedlo etablované sehrané symfonické těleso, ale orchestr „s výpomocemi“. Třebaže v orchestru hráli členové Collegia 1704, použití tohoto názvu i pro koncert Mé vlasti tak bylo do značné míry zavádějící, protože ho tvořilo pro tento projekt sestavené uskupení hráčů, jak je dnes běžně zvykem nejen při provádění „staré“ hudby. Václav Luks dodržel předepsané obsazení s hráči na nástroje, které mohly odpovídat konci 19. století – dřevěné dechové nástroje osazené jednodušší mechanikou byly po dvou plus pikola, žesťovou sekci tvořily čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři pozouny a tuba. Ve smyčcových nástrojích byly první housle posíleny na dvanáct hráčů, violoncellisté hráli v sedmi a kontrabasisté v šesti.

K autentické koncepci se nabízela také volba velkého sálu Paláce Žofín jako původního místa provedení. Jenže „historická poučenost“ narazila v tomto případě na pragmatickou současnost, protože tramvajový provoz a jeho otřesy v bezprostřední blízkosti Slovanského ostrova by negativně ovlivnil kvalitu záznamu.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Jaká Má vlast zazněla?

Hned s prvními takty české hymny, která koncert zahajovala, byl oproti interpretaci současnými orchestry zřejmý zásadní rozdíl v barvě zvuku. Ze záznamu zdaleka není tolik patrný. Pleno znělo měkce s oblou lahodností a pojivostí smyčcových a dechových nástrojů, které se přizpůsobily i žestě. O to „břeskněji“ dominovaly ostré svisty pikoly a hřměly rány činelů. Ve zvoleném počtu prvních a druhých houslí se mnohem intenzivněji prosazovaly hluboké polohy kontrabasů a violoncell a oproti běžné praxi tak vznikala nová balance zvukových poměrů a tím i plasticita hlasů partitury.

Zatímco zakulacenou libozvučnou homogenitu šlo přijmout okamžitě, bylo třeba si hodně zvykat na rovné, až ploché tóny, zvuk bez průběžného vibrata, jak to známe z interpretace dnešních souborů staré, barokní hudby, kdy se vibrato používá jako efekt ozvláštnění. Doplatily na to lyrické, idylické pomalé části, například při opěvování krás české krajiny nebo při protékání Vltavy lučinami a háji, v nichž se vytrácela vroucnost, a v delších plochách tendovaly k jednotvárnosti. To nemohly vynahradit „boule“ ve frázích, ani propojování tónů glissandy, které naštěstí nebyly nadužívány. Václav Luks ovšem neopomněl využívat dramatická místa, jak je přináší Šárka s rozzuřenými dívkami přísahajícími pomstu, hrůza krvavého vraždění, ale i líčení husitů v Táboře.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)
Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3.3 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments