Tereza a Roman Válkovi: Chceme hrát tak, jak to Bach napsal a nebojovat se slavnostmi piva

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Pravidelní čtenáři našeho portálu vědí, ale občas zaznamenáme dotaz, co je to spartace? A kolik jich už na svém kontě máte vy?
T: Spartace znamená vytvoření partitury z jednotlivých partů. Vyzvedneme z archívu jednotlivé instrumentální nebo vokální party a někdo – v poslední době skvělý violoncellista a varhaník Libor Mašek – přepíše party do moderní notace a udělá z nich partituru. No, a pokud dobře počítám, tak za náš ansámblový život jsme tento proces absolvovali už téměř třicetkrát. V poslední době šlo o spartace děl F. X. Richtera – Super flumina Babylonis, Te Deum, Deposizione dalla croce, De profundis, Requiem a několik symfonií. Muzikolog Tomáš Hanzlík pro nás spartoval desítku děl Pavla Josefa Vejvanovského, několik symfonií Antonína Neumanna či Josefa Puchmanna, díla Antonína Mašáta a Antonína Brosmanna, Ignáce Bibera nebo Philippa Rittlera, v minulosti jsme spartovali ve spolupráci s Hudebním festivalem Znojmo také několik oper: Vivaldiho Dorilla in Tempe, Myslivečkova Montezumu. A určitě nás ještě síly neopouštějí.

R: Součástí spartace je primárně přepis ze staré notace, ale také odhalení chyb, neboť doboví opisovači i autoři sami se jich často dopouštěli. Veledůležité je nic neměnit, nepřepisovat artikulaci, dynamiku a agogická znaménka do tzv. moderní notace. Právě z těchto starých zápisů se dá leccos vyčíst o způsobu provedení a nevhodným přepisem se ztrácí stopa…

Jak důležité je mít dobré hudební materiály?
T: Je to klíčové. Už se nám dokonce stalo, že jsme narazili na nedostatky v rukopisech v takové míře, že dílo nakonec nebylo vůbec možné realizovat. Ale to se netýká jen dobových opisů nebo rukopisů. Často napáchají ještě větší škody notové edice z šedesátých nebo sedmdesátých let, kde „nedostatečné“ či „chybějící“ interpretační pokyny autora doplnil vydavatel. A to jsou potom skoro jiné skladby. Člověk se nestačí divit.

R: Naprosto zásadní. Největším zlem jsou tisíckrát přehrané a hojně opoznámkované notoviny, třeba „mozartsymfonie“ v kamenných institucích. Už takové noty jsou příčinou strnulého a neflexibilního provádění.

Jaký je o vámi propagovaného Richtera a jeho hudbu zájem?
T: Bohu díky vzrůstající. Upřímně musíme říct, že když jsme natáčeli své první richterovské CD (Requiem), byl to krok do neznáma a prodané kusy nedosahovaly asi nijak závratných počtů. Ale také díky usilovné práci vydavatelství Supraphon, u kterého všechna naše CD vyšla, už momentálně poptávka předběhla nabídku. O naše nové CD, které vyšlo nyní na podzim (25. října 2019), měl německý trh zájem, ještě než bylo natočené a museli jsme si velmi pospíšit s jeho vydáním. Ale kdyby se nejednalo o kvalitní hudbu, tak by určitě ani osvěta nebyla nic platná.

R: Te Deum hrálo BBC 3, WDR, NDR, Český rozhlas, dostalo ocenění speciálních časopisů na starou hudbu v Německu, nominaci na Prague Awards atd.

Kam až sahá autenticita hudebního projevu?
T: V ideálním případě je všeobjímající. Snad s výjimkou svícení, protože v tomto případě dáváme přednost žárovkám před svíčkami. Jinak ale musí být „zasažena“ každá oblast. V žádném případě se nejedná pouze o výměnu moderního nástroje za historický. Ovlivněna je volba tempa, výslovnost, výběr hlasů, tedy obsazení, dynamika, artikulace, vedení frází. Na co všechno si vzpomenete…

R: Osobně se vyhýbám přesným rekonstrukcím, tzn. ta a ta skladba zazněla tehdy a tehdy tak a tak. To by byl obyčejný revival. Jdeme na to se všemi prvky kreativity včetně romantismu, s nimiž operují tzv. moderní umělci. Velmi dobré přirovnání je, že barokní skladatelé jsou jako rockové kapely. Každá je něčím jiná, přitom zastává společný styl a estetické normy. To přináší nám interpretům neskutečnou paletu možností.

Jak se liší „poučené“ provedení například Bachovy kantáty od toho „nepoučeného“?
T: Třeba až o pět minut. J To je řečeno s nadsázkou, ale právě volba tempa je jedním z nejzásadnějších faktorů ovlivňujících celkové vyznění skladby. Co se zpěvu týká, speciálně u Bacha je velmi dobré, když má interpret zkušenost s prováděním chorálu. Ten tvoří jeden ze zásadních pilířů Bachovy hudby, a pokud tápeme v interpretaci chorálu, tápeme i v Bachových kantátách. Na „obyčejném“ finálním chorálu se možná projeví rozdíl v „nepoučené“ a „poučené“ interpretaci nejvíc. Chybou bývá například příliš pomalé provádění se snahou docílit co největšího propojení frází – v nekonečném vibrujícím legatu. A to opravdu s dobovou praxí nemá mnoho společného.

R: Nepoučená interpretace používá termín pocitová fráze. Znamená to, že podle nálady, jež ze zápisu plyne, patřičně zrychlíme, zpomalíme, zeslabíme či zesílíme. Autentická interpretace však pracuje v první řadě se znalostí dobových interpretačních zásad a stylů, jež byly mnohočetně detailně popsány samotnými skladateli v traktátech, návodech, jak jejich hudbu hrát. Víme tedy, jak by si sám skladatel představoval dané tempo, charakter – afekt, na jaké nástroje a v jakém počtu ji zahrát, co má dělat zpěvák v koloraturách a kadencích a tak dále. Jde o základní přístup k dílu: Chci být chytřejší/lepší než Bach? Nebo ho uctívám jako neměnnou autoritu? Hudba je bohužel v této oblasti lehce deformovatelná. Monu Lisu asi da Vincimu nebude nikdo přemalovávat a vydávat ho za Mistrovo dílo. Pokud k takovému přemalování však dojde, měl by interpret říct, že již nejde o dílo da Vinciho, ale třeba Josefa Nováka.

Proč na vašem novém CD zaznívají dva různé druhy výslovnosti latiny?
T: Dlouho jsme přemýšleli o tom, zda to opravdu na jednom CD udělat, protože to jistě vyvolá řadu dotazů a možná i odporu. Pak jsme se ale opět rozhodli pro věrnost a pravdivost pojetí. Miserere zpíváme v německé výslovnosti latiny. Je to dílo, které Richter napsal ve Štrasburku, kde v jeho sboru byla převaha německých zpěváčků. Také Štrasburk byl v Richterově době spíše „německý“. Oproti tomu Super flumina Babylonis zazní ve výslovnosti francouzské a z dobových pramenů víme, že přesně tak tomu bylo i při pařížské premiéře díla v rámci Concert spirituel. Předpokládáme, že právě takovou barvu vokálů si Richter při komponování představoval a tomu také kompozici přizpůsobil. Každopádně je to minimálně neotřelé.

R: Stejně jako v rovině artikulační, instrumentační, slohové atd. se poučenému interpretovi nabízí celá paleta výslovnosti latiny, ale i jiných jazyků. Jde o to, že Yesterday s Johnem Lennonem má své kouzlo i díky nuancím jeho angličtiny. Když tutéž píseň uslyšíte s italským akcentem, nemusí to být ono přitažlivé Yesterday. A to je asi onen princip.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments