Těším se, až se akordeon bude učit na HAMU, říká profesor Ladislav Horák

Těsně před uzavřením hranic absolvoval s Jaroslavem Svěceným turné po Peru a Ekvádoru. V létě se mu podařilo uskutečnit jak tradiční festival Běchovická harmonika, tak i jako jednomu z mála letní hudební akademii v jeho oblíbené Třeboni. Ladislav Horák stihl též být členem odborných porot dvou nejvýznamnějších klání v roce, a to v italském Castelfidardo a ve finálovém kole soutěže světové organizace CMA, jejímž předsedou byl světoznámý Richard Galliano. Koncem roku coby dramaturg i interpret zorganizoval online natočení koncertů cyklu Kultura v srdci Prahy, který poosmé pořádal spolek Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, jehož je místopředsedou. Navíc těsně před Vánoci vydal ve svém vydavatelství Edition Rondo Prague s kolegy Radkem Kramplem a Vítem Švecem kompaktní disk tria Vibrafonissimo.

Pane profesore, máte velkou šíři aktivit, ale zeptala bych se nejprve na nástroj. Akordeonu se lidové říká tahací harmonika a je jich řada typů, respektive typově příbuzných nástrojů (bandoneon, heligonka…).
Jak byste poradil laikovi, který má zájem začít hrát na nástroj? S čím začít, na jaký nástroj se vlastně učí na ZUŠ a poté na konzervatoři a jaký vztah má výběr nástroje k repertoáru?
Základní typ nástroje, na který se učí na většině základních uměleckých škol, je chromatický nástroj. Na ZUŠ jsou v převaze akordeony klávesové, na dalším stupni, tedy konzervatořích, se více daří knoflíkovému nástroji. Pro něj se komponují i originální skladby, které využívají jeho větších technických parametrů a možností. Na rozdíl od sousedního Německa či Rakouska, se u nás zatím minimálně nabízí i výuka diatonických typů harmonik, hlavně pak historicky zdomácnělých heligonek, nebo v současné době vyhledávaných bandoneonů. Důvodem je nedostatek odborných učitelů i literatury, stejně jako kvalitních instrumentů. V dohledné době očekávám rozvoj, zájem o tyto nástroje roste.

Akordeon má díky historii a vývoji v jednotlivých zemích hodně podob, přičemž se technika a způsob hry velmi liší a hráč nedokáže zahrát na napohled stejný nástroj. Jako příklad mohu uvést Skandinávii, kde se liší systémy knoflíkových akordeonů jak ve Švédsku, tak Norsku i Finsku! S tím pochopitelně souvisí i repertoár, protože jednotlivý nástroj a systém má své výhody v určité technice, která je na jiném druhu obtížnější.

A jaký repertoár u nás vlastně žije?
Začal bych tím, jaký repertoár už nežije… Jednak je to klavírní technická literatura, protože například Czerneho etudy se svými oktávovými běhy a řešením úhozu s využitím pedálu akordeonu moc nepřinášejí. Navíc už máme k dispozici originální cvičení, která se zaobírají přímo potřebnými akordeonovými technikami. Dále jsou to transkripce, využívající k polyfonické hře omezený standardní bas. Melodická hra v levé ruce je tím nejzásadnějším pokrokem ve vývoji nástroje v průběhu 20. století. Co se týče přednesového repertoáru, vycházíme z „našich“ českých autorů, které jsme světu prezentovali i na jednom z doprovodných koncertů únorového zimního kongresu světové akordeonové asociace.

Jak se stane, že se právě světový akordeonový kongres koná v Praze?
Není divu, protože Československo bylo po roce 1935 jedním ze zakládajících států. Také v 50. letech jsme byli jedni z prvních, kdo zavedli obor na konzervatoře, a česká originální literatura se stala vzorem pro mnohé následovníky. Tehdy u toho stály dvě osobnosti, které v roce 1981 pořádaly i předchozí kongres u nás – varhaník, osnovatel oboru na Pražské konzervatoři a její „šedá eminence“ Ladislav Vachulka a Milan Bláha. Právě jemu, světové akordeonové legendě, byl letos věnován vzpomínkový koncert, na kterém moje Trojanovo trio (spoluúčinkující Pavel Hůla – housle, Jaroslav Novák – kytara) uvedlo suitu našeho nejoblíbenějšího českého autora Václava Trojana. Hned na dalším koncertu jsme pak zástupcům celého světa předvedli české originální kompozice pro sólový i komorní akordeon, včetně autorů jako Jindřich Feld, Petr Fiala, Jiří Teml, Pavel Trojan, Eduard Douša, Jiří Pazour, Adam Skoumal, Pavel Samiec a dalších.

U nás je tradičním výrobcem akordeonů a heligonek firma Delicia v Hořovicích. Byl jste i vítězem jejich soutěže v roce 1990. Sledujete, jak na tom v současnosti jsou?
Právě hořovické firmě Delicia, stejně jako dalšímu tradičnímu výrobci hlasů Harmonikas z Loun, jsme v rámci kongresu věnovali na prezentaci dopoledne v salónu hotelu Olympik. Firmy jsou sice v soukromých rukou, nicméně oběma se daří velmi dobře. Harmonikas dodává své hlasy nejen do heligonek, ale i pro většinu světových výrobců včetně špičkových koncertních nástrojů v Itálii či Rusku. Delicia, která letos slaví 100 let od svého založení, zase v rámci výročí inovuje svoji výrobu včetně modernizace designu. Produkuje hlavně standardní typy nástrojů, o které je stálý zájem. Co se týče koncertního typu nástroje, zůstává hlavním producentem Itálie se svým centrem v italském středomořském městečku Castelfidardo, kde je evidováno na 30 (!) výrobců nástrojů.

Osobně jsem se nyní zapojil do aktivity Jakuba Zahradníka a jeho Kruhu klavírníků a varhanářů a podporuji výzvu k znovuotevření učňovského oboru ladičů a opravářů akordeonů a harmonik, protože vyhlížím do budoucna s obavou, že nedojde ke generační obměně stávajících mistrů a odborníků. I o tom vedu pravidelnou diskuzi se zástupci firem.

Proč jste si vy nástroj vybral a odkud na konzervatoř chodí zájemci o nástroj? Přijdou občas i nějací aktivní starší amatéři hrající v nějaké kapele či šramlu? Mají představu o stylových možnostech a náročnosti hry na nástroj?
Mně nástroj vybrali rodiče a v mém rodném Polabí se jedná o jeden z nejhranějších nástrojů, takže nebylo divu, že stejný nástroj vychodil na hudební škole i můj bratr. Na Pražskou konzervatoř přicházejí k talentovým zkouškám zájemci z celé republiky i zahraničí, většinou se jedná o žáky základních uměleckých škol se zájmem o klasickou hudbu. Aktivní amatérští hudebníci se na mne spíše obracejí s interesem o dovzdělání, a to i v různých stylech a žánrech. Byl jsem kdysi překvapený ze zkušeností francouzských kolegů, kteří mi tvrdili, že se u nich vyučuje v linii klasické i populární hudby. A že se často stane, že zájemce, který se chtěl věnovat pouze hře tradiční instrumentální hudby zvané ve Francii musette, skončí u Bachovských fug. Podobné zkušenosti mám už v současnosti i já, nicméně převážně toto se děje spíše v rovině soukromé. Obor hra na akordeon patří na konzervatořích k těm nejtěžším. Zvládnout techniky a souhru obou rukou a k tomu zdokonalovat měchovou techniku společně se studiem náročných originálních kompozicí obnáší mimořádnou technickou dovednost a velkou hudební odbornost. Moji žáci mohou vyprávět! Přesto je o akordeon stále větší zájem, pro příští rok je ke zkouškám přihlášeno sedm uchazečů – a to průměrně do ročníku bereme dva.

Pro širší spektrum zájemců z řad profesionálů i amatérů už přes dvacet let pořádám každý první červnový víkend na Pražské konzervatoři Akordeonovou akademii, kam zvu odborníky zastupující světová akordeonová centra a prezentující celou škálu oboru.

Jak jste pracoval a využil doby, kdy byla pozastavena výuka i koncertní život?
Distanční výuka je způsob, který mi vůbec nesedí. Ať jsou to různé programy typu Skype či Zoom, pořád se jedná o nekvalitní statický přenos bez možnosti interakce. Jsem typem učitele, který dává hodně na práci se zvukem a stejně tak s tím související práci s tělem. Také nahrávky mne nepříliš oslovují, výuka není přece soutěžní hodnocení a bodování nahraného výkonu. Nicméně i přes toto nelehké období jsme se s mými žáky s úspěchem přenesli. Svědčí o tom vítězství Martina Kota na online soutěžích Danubia Talents Vídeň, VIVO Competition v New Yorku a 2. cena na soutěži světové organizace CMA a též vítězství Martina Šulce ve sledované televizní show Virtuosos 4+. Právě v této soutěži jak předseda Placido Domingo, tak i moderátor a hvězda německé televize Thomas Gottschalk ocenili, že ve finále zvítězili za českou i polskou stranu akordeonisté a konstatovali, že akordeon je nástroj velmi moderní, kultivovaný s obrovskými možnostmi a perspektivou. To mi – včetně Martina – udělali radost!

Já sám využil tohoto období k nastudování nové kompozice Ondřeje Kukala, o kterou jsem velmi stál a kterou jsem uvedl na několika online koncertech. Připravoval jsem si i k premiérovému uvedení nové skladby českých a německých skladatelů, konkrétně Pavla Trojana, Jiřího Bezděka, Holmera Beckera, Stefana Hippe a Michaela Emanuela Bauera v rámci našeho koncertního cyklu Nová hudba na druhou. Nahrávku úvodního koncertu budete moci nalézt i na webu Opery PLUS.

Pokud se nemýlím, vychází vám nyní na přelom roku i nový kompaktní disk?
Ano, udělal jsem novou žánrovou zkušenost po boku skvělého dua hudebníků, vibrafonisty Radka Krampla a kontrabasisty Vítka Švece. Výsledkem je nový program i CD Summit in Prague, který volně navazuje na studiový projekt Astora Piazzolly Summit z roku 1974, na kterém argentinský skladatel a bandoneonista spolupracoval s legendárním Gerry Mulliganem a jeho osmi spoluhráči převážně z jazzové oblasti. Také naše trio Vibrafonissimo překračuje styly a využívá zkušenosti jednotlivých členů z jim vlastního hudebního prostředí, hudby klasické, worldmusic, filmové, jazzové, spolupráce se zpěváky i originálně zaměřenými soubory. Kromě latinskoamerické hudby je další inspirací Francie, kde existuje velká tradice souborů podobného složení a kde proběhla významná část dějin a vývoje všech tří nástrojů. Nahrávku, která vyšla v mém vydavatelství Edition Rondo Prague, nyní připravujeme pro zájemce mnoha servisů po celém světě, jako je Supraphononline, iTunes, Spotify, Deezer, Google Music a další.

Lituje něčeho v rámci letošní umělecké odmlky?
Zatímco jsem většinu svých koncertů odsunul na příští rok, či stejně jako většinu festivalů provedl v režimu online, je mi líto neuskutečněného 6. ročníku Mezinárodních akordeonových dnů v Praze, festivalu, který přivádí do naší metropole každý rok celý akordeonový svět. Jedná se jak o soutěž v sólových, komorních i orchestrálních kategoriích, tak i prezentaci nejvýznamnějších nástrojařských firem, nové literatury, odborných seminářů a workshopů. I letos, kdy bylo jasné, že ho nebudeme moci prezenčně realizovat, se přihlásilo přes 100 hráčů z deseti zemí. Alespoň jsme všechny příznivce pozdravili formou live streamu, který je i nyní ke zhlédnutí na stránkách festivalu.

Dalším minusem bylo, že nám pandemie oddálila přípravy na vstup oboru na HAMU v Praze. Absenci výuky na vysoké škole, která se datuje od rozdělení Československa, a kterou považuji za omezování rozvoje oboru, se věnuji velmi intenzivně. A právě nadějné jednání s vedením školy s možností využít institucionální akreditace školy nám pozastavil virus. Nicméně i tak jsem optimista a těším se na splnění dalšího mého snu.

Co vás v novém roce čeká?
Mimo dokončení doposud nezrealizovaných projektů připravuji cyklus oslav k 100. výroční narození mého oblíbeného autora Astora Piazzolly. Kromě mých stávajících a mnoha koncerty prověřených projektů jako je Vivat Tango! (s violoncellistou Petrem Nouzovským) či Ve znamení tanga (s houslistou Jaroslavem Svěceným) se na rozdíl od jiných tangových mutací a zvláštních orchestrálních podob hudby argentinského genia spojených s vizuální show chci věnovat tomu, co on sám preferoval a čemu věřil – koncertním sólovým výstupům za doprovodu orchestrů a též kvintetu Tango Nuevo jako ideálnímu instrumentálnímu složení, které sám upřednostňoval. Od 11. března mám zaplněný kalendář těmito koncerty, přičemž připravuji další doprovodné akce jako je prezentace nové knihy o Piazzollovi či edukační koncerty pro školy.
Pevně věřím, že mi mé plány již nic nezhatí a čtenářům přeji zdraví, klid a návrat kultury do našich životů