The Fairy Queen v Erfurtu jako působivá syntéza barokní opery a současného divadla

  1. 1
  2. 2

Tato Fairy Queen je charakteristická především svou moderní nadčasovostí a hravostí až dětskou. Pestrobarevné pytle s rekvizitami padají z hůry – ne náhodou vylovili hrobníci na samém začátku představení ze svých pytlů i černého plyšového králíčka, do jehož podoby je stylizován jako černá „Playgirl“ i Puk; les symbolizují na lanech zavěšené pestré předměty evokující představu pouťových cukrátek, seshora se spouští nafouklá zelenavá „housenka“, aby představovala mechové polštáře. Půvabné scenérii Marca Warninga napomáhá působivý světelný design Floriaana Ganzevoorta. Neodolatelný je indický pacholík, o nějž se sváří Titánie s Oberonem. V Erfurtu je v duchu této hravé pitoreskní koncepce ztvárněn krásnou japonskou loutkou typu bunraku se třemi vodiči, kterou s dalšími loutkami vytvořil Watanabe Kazunori. Režijně je její začlenění do děje výtečné, promyšlené, vtipné, nenásilné a zcela přirozené. Odpovídá celkové atmosféře nereálnosti, jakéhosi bláznivého pestrého snu, v němž se mísí vzpomínky i současnost.

H. Purcell – W. Shakespeare: The Fairy Queen – Theater Erfurt (foto Lutz Edelhoff)

Dobře jsou volené kostýmy, navržené Carly Everaert. Pitoreskní podoby elfů smazávají sice rozdíly mezi muži a ženami, ale v případě bláznivých pohádkových a bájných bytostí, které mají především dokreslit kolorit, tato skutečnost neruší. Theseus a královna Amazonek Hippolyta jsou při scénách v Athénách oděni civilně, stejně jako dva mladé páry Lysander s Hermií, Demetrius s Helenou, Hermiin rozzlobený otec Egeus a sbor Athéňanů. Výborná je rovněž choreografie Ester Ambrosino, která plně odpovídá hudbě, kombinuje tanec, gymnastické prvky s trochou pantomimy, přičemž tímto tanečním koktejlem dokáže podle míry té či jiné taneční složky velmi dobře charakterizovat a odlišit jednotlivé postavy. Osobitost, originalita a celkový spád je příznačný pro celou první polovinu představení.

Ve druhé polovině jako by inscenace ztrácela dech. Výtečně byla ještě po choreografické stránce pojata scéna s mileneckými páry, pronásledujícími se vzájemně v lese, Pukova kouzla i proměna Klubka v osla – jeho hlavu drží loutkoherec v jedné ruce, druhou pak obsluhuje oslí zadek v podobě kostry s červeným ohonem, kterou má připevněnu k tělu. Titanii umlčenou Oberonem a odstraněnou na houpačku několik metrů nad zemí v zadní části jeviště zastupovala v hereckých akcích s oslem opět loutka typu bunraku. Oslí námluvy výtečně zahrané loutkoherci byly zprvu velmi vtipné. Pak se však celá scéna bohužel zvrhla v přemrštěné zobrazení sexuální scény mezi Titanií a oslem, která devalvovala ženu jako takovou. Obnažená loutka byla nevzhledně obézní a její obscénní a zdlouhavé obcování s oslí hlavou budilo především nechuť. Následné velké hudební plochy začínaly v některých momentech nudit, zde by byly ku prospěchu věci četnější a důslednější herecké akce, árii pokořené Titanie by i hudebně prospělo zvýraznění plastičnosti její druhé části.

H. Purcell – W. Shakespeare: The Fairy Queen – Theater Erfurt (foto Lutz Edelhoff)

Také choreografie jako by ztrácela svoji originalitu. Pukovo extempore s mikrofonem pak poetické kouzlo zpřetrhalo velmi citelně, stejně tak jako scéna řemeslníků či hrobníků na Theseově dvoře. Jejich vystoupení bylo sice koncipováno vtipně – svou „veselou tragédii“ sehráli loutkoherci přesvědčivě s oněmi velkými kostrami, které jim na začátku „spadly z nebe“. Bohužel dodaná hudba ve stylu nynější popmusic velmi rušila. Purcell sám tento výstup nezhudebnil, v jeho době byla použita pro tuto scénu rovněž zábavná hudba, ovšem zcela jiná než ta dnešní.

Diskutabilní je pak závěr díla a jeho vyznění, které neodpovídá ani Shakespearovi, ani Purcellovi. Trojí svatba se totiž v Erfurtu nekoná: zdejší bůh Hymen odmítá milence oddat, protože nevěří jejich přísahám lásky, a tak páry zůstávají nesezdány, jen ve volném soužití. V originální The Fairy Queen se však Hymen nechal nakonec přemluvit a ke sňatkům došlo. Uvážíme-li, že základní hybnou silou Snu noci svatojánské je vývoj od chaosu k harmonii a řádu, je škoda, že v Erfurtu nebyla inscenace v tomto smyslu dotažena.

H. Purcell – W. Shakespeare: The Fairy Queen – Theater Erfurt (foto Lutz Edelhoff)

Buď jak buď – odmyslíme-li si nevkusnou scénu Titanie a osla –, je nová podoba The Fairy Queen originálním a atraktivním jevištním tvarem. Moderním a současným divadlem, které svébytným způsobem přistupuje k baroknímu dílu, vyjadřuje jej současným jazykem a dává mu tak nový život. Viděno z celkového úhlu pohledu je určitou syntézou současného divadla jako takového; směrů, postupů a prvků, které využívá, idejí, které zpracovává. A je proto skutečnou reflexí dnešního světa. Je mimořádným počinem, za kterým je třeba do Erfurtu zajet.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat