The Fairy Queen v Erfurtu jako působivá syntéza barokní opery a současného divadla
The Fairy Queen (Královna víl) byla poprvé uvedena 2. května 1692, leč krátce po Purcellově smrti se partitura ztratila a nalezena byla až počátkem 20. století. Jedná se o adaptaci Snu noci svatojánské Williama Shakespeara do tvaru semi-opery, kde hlavní postavou je královna víl Titania. Tvůrce libreta není znám, ale badatelé se domnívají, že autorem či spoluautorem mohl být Thomas Betterton, ředitel divadla Dorset Garden, s nímž Purcell pravidelně spolupracoval. The Fairy Queen obsahuje velké množství mluveného textu, který se rovnoměrně střídá s hudebními čísly – se sólovými ayres, madrigalovými ansámbly, tanci a velkými výjevy na způsob masek – masques. Hudby je hodně, i když Purcell zhudebnil pouze určité pasáže, které se k původní hře vztahují spíše obrazně, než doslovně.
Erfurtské divadlo přistoupilo k tomuto dílu po svém. Purcellovu hudbu v bohatší instrumentaci kombinuje s původním Shakespearem v německém překladu Franka Günthera a děj inscenuje originálním způsobem. Za vedení režisérky Ulrike Quade tu ožívá pestrá svatební komedie v bizarní surrealistické podobě, opírá se o různé divadelní principy, odvážně a zdařile je spojuje, takže jeden obohacuje druhý. Prolíná se tu opera, činohra, balet a akrobacie s japonským loutkovým divadlem typu bunraku i ningjó džorúri. Barokní hudba vytváří s tímto ryze moderním scénickým pojetím působivou atmosféru.
V Purcellově době mluvený text přednášeli herci, zpěvní party pěvci. V Erfurtu jsou hlavní role obsazeny pěvci, kteří kombinují činoherní herectví a operní zpěv, role mladých mileneckých párů Lysandra s Hermií a Demetria s Helenou jsou ryze taneční. Hraje početnější komorní orchestr, ale občas slyšíme i originální instrumentaci. Autorem této zdařilé hudební úpravy je dirigent Samuel Bächli. Dosáhl v ní pozoruhodné plnosti zvuku, přitom ale zachoval barokní charakter hudby a její barevnost. Hudba, mluva, zpěv, tanec – to vše se v inscenaci dokonale prolíná. Dramaturgicky dal celku výsledný tvar Thomas Lamers, jenž je také autorem nových anglických zpěvních textů. Ty ne vždy respektují originální předlohu, také vyústění celého příběhu je jiné.
Philharmonisches Orchester Erfurt podal pod taktovkou Samuela Bächliho znamenitý výkon. Pěvci plynule přecházeli z mluvy do zpěvu, aniž by tím jedno či druhé trpělo. Všichni byli jistí intonačně a přesvědčiví jak po pěvecké, tak po herecké stránce. Velmi dobrá byla i celková srozumitelnost textu. Hippolytu i Titanii ztvárnila působivě Julia Neumann, přesvědčivým Theseem i Oberonem byl Ks. Máté Sólyom-Nagy. Role Puka, převtělujícího se i do ceremoniářky královského dvora, je obsazena pěvkyní; Katja Bildt, jako manipulantka ve věcech lásky oděna do podoby pověstného černého králíčka, si poradila se ztvárněním tohoto poťouchlého skřítka výborně. Daniela Gerstenmeyer zdařile vytvořila roli důvěrnice Hippolyty a Titanie a vynikla i jako vedoucí hlas výborného pěveckého kvarteta, jehož dalšími členy byli Julian Freibott, Andreas Karasiak a Juri Batukov. Tito čtyři pěvci komentovali dění z různých pozic – jako Amazonky, elfové nebo roční období – a vystoupili i v dalších sólových rolích. Díky kostýmování a režijnímu vedení toto řešení nijak nemátlo ani nerušilo diváka.
Vysokou úroveň měly sólové taneční výkony členů Tanztheater Erfurt, jimiž byli Kathrina Wilke (Hermia), Emanuele Rosa (Lysander), Daniel Medeiros (Demetrius) a Veronica Bracaccini (Helena). Jejich kolegové v tanečním ansámblu si rovněž zaslouží pochvalné hodnocení, za všechny jmenujme alespoň Manuela Schulera s excentrickými akrobatickými vložkami. Výteční byli loutkoherci z Theater Waidspeicher, z nichž největší roli měl představitel Klubka posléze proměněného v osla Thomas Mielentz. Nejen, že všichni výborně vedli loutky, ale jejich celkový jevištní projev, mluva i zpěv byly na vysoké úrovni. Je třeba je aspoň vyjmenovat: Steffi König, Karoline Vogel, Kathrin Blüchert, Martin Vogel a Paul Günther. Jako athénský lid na sebe upozornil kvalitně zpívající operní sbor Theater Erfurt, který nastudoval sbormistr Andreas Ketelhut.
Vše začíná na prázdném jevišti, na němž černě oděná skupina hrobníků zachycuje z výše padající různobarevné balíky. Z nich její členové vyndávají lidské kostry, kroutí nad nimi hlavami a odnáší z jeviště – jedná se o rekvizity, s nimiž budou hrát v rolích řemeslníků na Theseově dvoře hru o Pyramovi a Thisbě. Snění svatojánské noci okořeněné špetkou Halloweenu může začít.
Erfurtská inscenace není věrnou podobou původního Purcellova díla, a i když používá Shakespearovy texty, není ani věrným přepisem díla alžbětinského dramatika. Zachovává však základní vztahy, charaktery postav i ústřední zápletku. Neroubuje na daný děj jiné děje a nově vymyšlené, vyjma závěru. V Erfurtu se odehrává dobře známý příběh. Ale jeho jevištní podoba je jiná. A bez nadsázky můžeme říci, že v mnohém průlomová.
Tato Fairy Queen je charakteristická především svou moderní nadčasovostí a hravostí až dětskou. Pestrobarevné pytle s rekvizitami padají z hůry – ne náhodou vylovili hrobníci na samém začátku představení ze svých pytlů i černého plyšového králíčka, do jehož podoby je stylizován jako černá „Playgirl“ i Puk; les symbolizují na lanech zavěšené pestré předměty evokující představu pouťových cukrátek, seshora se spouští nafouklá zelenavá „housenka“, aby představovala mechové polštáře. Půvabné scenérii Marca Warninga napomáhá působivý světelný design Floriaana Ganzevoorta. Neodolatelný je indický pacholík, o nějž se sváří Titánie s Oberonem. V Erfurtu je v duchu této hravé pitoreskní koncepce ztvárněn krásnou japonskou loutkou typu bunraku se třemi vodiči, kterou s dalšími loutkami vytvořil Watanabe Kazunori. Režijně je její začlenění do děje výtečné, promyšlené, vtipné, nenásilné a zcela přirozené. Odpovídá celkové atmosféře nereálnosti, jakéhosi bláznivého pestrého snu, v němž se mísí vzpomínky i současnost.
Dobře jsou volené kostýmy, navržené Carly Everaert. Pitoreskní podoby elfů smazávají sice rozdíly mezi muži a ženami, ale v případě bláznivých pohádkových a bájných bytostí, které mají především dokreslit kolorit, tato skutečnost neruší. Theseus a královna Amazonek Hippolyta jsou při scénách v Athénách oděni civilně, stejně jako dva mladé páry Lysander s Hermií, Demetrius s Helenou, Hermiin rozzlobený otec Egeus a sbor Athéňanů. Výborná je rovněž choreografie Ester Ambrosino, která plně odpovídá hudbě, kombinuje tanec, gymnastické prvky s trochou pantomimy, přičemž tímto tanečním koktejlem dokáže podle míry té či jiné taneční složky velmi dobře charakterizovat a odlišit jednotlivé postavy. Osobitost, originalita a celkový spád je příznačný pro celou první polovinu představení.
Ve druhé polovině jako by inscenace ztrácela dech. Výtečně byla ještě po choreografické stránce pojata scéna s mileneckými páry, pronásledujícími se vzájemně v lese, Pukova kouzla i proměna Klubka v osla – jeho hlavu drží loutkoherec v jedné ruce, druhou pak obsluhuje oslí zadek v podobě kostry s červeným ohonem, kterou má připevněnu k tělu. Titanii umlčenou Oberonem a odstraněnou na houpačku několik metrů nad zemí v zadní části jeviště zastupovala v hereckých akcích s oslem opět loutka typu bunraku. Oslí námluvy výtečně zahrané loutkoherci byly zprvu velmi vtipné. Pak se však celá scéna bohužel zvrhla v přemrštěné zobrazení sexuální scény mezi Titanií a oslem, která devalvovala ženu jako takovou. Obnažená loutka byla nevzhledně obézní a její obscénní a zdlouhavé obcování s oslí hlavou budilo především nechuť. Následné velké hudební plochy začínaly v některých momentech nudit, zde by byly ku prospěchu věci četnější a důslednější herecké akce, árii pokořené Titanie by i hudebně prospělo zvýraznění plastičnosti její druhé části.
Také choreografie jako by ztrácela svoji originalitu. Pukovo extempore s mikrofonem pak poetické kouzlo zpřetrhalo velmi citelně, stejně tak jako scéna řemeslníků či hrobníků na Theseově dvoře. Jejich vystoupení bylo sice koncipováno vtipně – svou „veselou tragédii“ sehráli loutkoherci přesvědčivě s oněmi velkými kostrami, které jim na začátku „spadly z nebe“. Bohužel dodaná hudba ve stylu nynější popmusic velmi rušila. Purcell sám tento výstup nezhudebnil, v jeho době byla použita pro tuto scénu rovněž zábavná hudba, ovšem zcela jiná než ta dnešní.
Diskutabilní je pak závěr díla a jeho vyznění, které neodpovídá ani Shakespearovi, ani Purcellovi. Trojí svatba se totiž v Erfurtu nekoná: zdejší bůh Hymen odmítá milence oddat, protože nevěří jejich přísahám lásky, a tak páry zůstávají nesezdány, jen ve volném soužití. V originální The Fairy Queen se však Hymen nechal nakonec přemluvit a ke sňatkům došlo. Uvážíme-li, že základní hybnou silou Snu noci svatojánské je vývoj od chaosu k harmonii a řádu, je škoda, že v Erfurtu nebyla inscenace v tomto smyslu dotažena.
Buď jak buď – odmyslíme-li si nevkusnou scénu Titanie a osla –, je nová podoba The Fairy Queen originálním a atraktivním jevištním tvarem. Moderním a současným divadlem, které svébytným způsobem přistupuje k baroknímu dílu, vyjadřuje jej současným jazykem a dává mu tak nový život. Viděno z celkového úhlu pohledu je určitou syntézou současného divadla jako takového; směrů, postupů a prvků, které využívá, idejí, které zpracovává. A je proto skutečnou reflexí dnešního světa. Je mimořádným počinem, za kterým je třeba do Erfurtu zajet.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
