Thomas Hampson a Sylvie Bodorová, událost letošní Smetanovy Litomyšle

Právě dnes večer čeká Smetanovu Litomyšl zcela jistě největší počin letošního ročníku: premiéra písňového cyklu Lingua Angelorum, zkomponovaného přední českou skladatelkou Sylvií Bodorovou přímo pro jednoho z nejuznávanějších barytonistů dneška, Thomase Hampsona. Rozsáhlou kompozici pro sólový hlas a velký symfonický orchestr k čtyřstému výročí úmrtí Rudolfa II., napsanou na nezvykle širokou jazykovou směsici textů a veršů – italské, latinské, osmanské, španělské, anglické, jidiš, hebrejské, české a také německé, nastudoval Thomas Hampson s americkým dirigentem Christopherem Zimmermanem a  Symfonickým orchestrem hl.m. Prahy FOK. Dnešní festivalovou premiéru zaznamenává Česká televize i Český rozhlas, chybět v Litomyšli večer pochopitelně nebude ani sama autorka novinky, Sylvie Bodorová (1954).Odpusťte hned na úvod hodně otevřenou a snad ne netaktní otázku na tělo: Jak nebo čím si vysvětlujete, že Thomas Hampson vyzval k napsání partitury, určené přímo pro něj, zrovna vás? Existuje přece po světě tolik současných skladatelů, kteří si s vámi prakticky v ničem nezadají… Neptala jste se ho na to sama?

Víte, s uměleckými díly je to zvláštní. Všichni skladatelé používají téměř stejné hudební prostředky, malíři barvy, spisovatelé slova a přesto – výsledek je vždy zcela odlišný. Jako profesionál sice člověk dokáže ocenit tu či onu technickou dovednost díla, ale dokonce ani ta nezaručí, zda dílo své posluchače osloví a bude dále žít. Je to fascinující a nevysvětlitelné a bylo to tak vždy.

Thomas Hampson je umělec s nepředstavitelným rozhledem, pro kterého kterýkoli skladatel na světě rád cokoli napíše, v tom jistě máte pravdu. Pokud mne oslovil on a chtěl skladbu ode mne – to považuji za nejvyšší ocenění mé práce. Asi v mé hudbě cítil něco zvláštního (několikrát mi řekl, že ho zaujala moje kompozice Terezín Ghetto Requiem a Juda Maccabeus, abych byla trochu konkrétní), něco, co ho upoutalo, něco, co mne odlišilo od jiných – jinak by to neudělal. Thomas Hampson jistě nemá zapotřebí předcházet si kohokoli v této oblasti. Není to fascinující, že oslovil českého autora?

Prosím alespoň ve stručnosti: Jak dlouho vaše „namlouvání“ probíhalo? Jak dlouho trvalo, než jste se dohodli na konkrétnější podobě nové kompozice, na tématu, formě, rozsahu?

Známe se s Thomasem Hampsonem řadu let. A po celou tu dobu odcházím vždy z jeho koncertů nadšena a plna obdivu.  V koutku mé skladatelské duše byla vždy touha něco pro umělce jeho formátu jednoho dne napsat. Na druhé straně jsem člověk, který se komponováním živí (jsem na „volné noze“ již třicet let!) a leccos jsem se o této profesi naučila. Zásada číslo jedna – nikomu se nepodbízet, pokud něco má přijít, musí to dozrát, jako jablko na stromě. To jsem se za ta léta naučila. Zejména u umělců formátu Thomase Hampsona. Být jednou z předlouhé řady těch, co mu nosí a vnucují své kompozice, to bych nikdy neudělala. Pokud by ho moje hudba neoslovila – nemá to vůbec smysl. Zájem musí být oboustranný a zejména od umělce jeho formátu, protože on má z čeho vybírat!  Ani bych si nechtěla zkalit tu čistou radost z jeho koncertů, ty momenty nadšení a vytržení, které dávají smysl tomu ne vždy jednoduchému uměleckému životu. Takže jsem si užívala radosti a čekala a jablko dozrálo!

Potom už vše šlo rychle – v lednu 2011 Thomas Hampson zpíval v Praze v cyklu České filharmonie Mahlera. Procházeli jsme Pražským hradem a uvědomili si, že v příštím roce bude čtyři sta let od úmrtí Rudolfa II. – osobnosti, která nás oba fascinuje. Vypadalo to téměř nereálně takový projekt jako jsou orchestrální písně v tomto šibeničním termínu stihnout. Zejména však najít místo v nabitém Thomasově kalendáři. Díky obrovské vstřícnosti Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl se nám to ale nakonec podařilo. Vše jsem odložila a vrhla se vší silou do nového cyklu pro Thomase Hampsona!Co šlo během celého procesu vzniku nového písňového cyklu nejsnadněji a v čem jste naopak měli rozdílné pohledy na věc? Jak hodně Thomas Hampson do kompozice zasahoval? Určoval její výslednou podobu?

Myslím, že téma se vynořilo první, byli jsme u toho oba, respektive čtyři – oba se svými partnery, protože jsme o tom nadšeně mluvili na všech pražských setkáních a diskutovali o možných variantách. V té chvíli byly dva opěrné body: idea – „Rudolf II“ a jeho doba a písně s orchestrem. Následovalo dlouhé období hledání vhodných textů a celkové stavby díla. Pročetla jsem všechnu dostupnou českou renesanční poezii psanou v hexametrech, abych zjistila, že to není to, co potřebuji. Když pracujete na jakékoli skladbě, až do chvíle, kdy dáte dílo z ruky, nikoho to nezajímá. V tomto případě to ale bylo jiné a musím přiznat, že jsem si to hodně užívala, zejména proto, že jsem psala pro osobnost typu Thomase Hampsona. Několikrát jsme se setkali ve Vídni, nejdříve když byl náčrt celkové stavby a základní výběr textů. Předložila jsem mu tehdy svoji multikulturní verzi v několika jazycích – tehdy Thomas navrhl, že v žádném případě by neměla chybět španělština, protože Rudolf II vyrůstal na španělském dvoře svého strýce Filipa a velmi ho tato doba ovlivnila. O pár měsíců později jsme se sešli již nad pěti dokončenými částmi partitury, to bylo zcela fascinující – tehdy si Thomas vymínil použití češtiny, přiznám se, že jsem si češtinu moc přála a váhala jsem s jejím použitím pouze a jenom kvůli němu a tak jsem byla moc šťastna, když mne sám vyzval, abych ji použila. Při posledním vídeňském setkání jsem mu již dílo předala zároveň s klavírním výtahem.

Už ten fakt, že si Thomas Hampson udělal čas na tolik setkání v souvislosti se vznikem nové skladby je zcela fascinující. Je tak vytížen, že když jsem vzhledem k této spolupráci začala podrobněji sledovat jeho kalendář, získala jsem ještě větší obdiv a respekt. Je to člověk nejenom obdivuhodně nadaný, ale také nepředstavitelně pilný a pracovitý.

Jak velký jste cítila ostych, když jste panu Hampsonovi přinesla k posouzení první koncept své práce? Nesvazoval Vás při komponování přímo pro něj respekt vůči němu? Jak snadno či obtížně se vám tato věc komponovala?

Přiznám, že jsem byla velmi napjatá, když jsem mu předkládala prvních pět vět cyklu – jeho reakce mne zcela odzbrojila. Byla úžasná. Je to svrchovaný umělec! Psát pro Thomase Hampsona je výzva, je to radost a je to zavazující. V tu chvíli, když jsem se ponořila do své práce, jsem na vše zapomněla a prostě jsem psala, jak nejlépe umím – jako ostatně vždy. Vždy se snažím napsat to nejlepší, čeho jsem schopna, není rozhodující, pro koho píši, ale na každé skladbě je mé jméno a mojí další zásadou je, nedat z ruky nic, za co bych se později mohla stydět.

Jedna konkrétnost, která mě napadá: Položila jste panu Hampsonovi otázku typu, jaký je přesně jeho hlasový rozsah? Které polohy se mu nejlépe zpívají? Dělali jste v tomto směru nějaké úpravy v jeho partu?

Vaše otázka mi připomněla mé začátky, kdy jsem jako nezkušený mladý tvůrce kladla pěvcům podobné otázky. Je to pro laika poněkud zvláštní, ale o rozsahu se mezi pěvci nemluví – málokdo vám otevřeně řekne, jaký má rozsah, bere se to jako něco velmi intimního, o čem se mezi slušnými lidmi nemluví. Spíše vás pěvci upozorní na role, které zpívají. Dnes už vím, že to není tak hloupé, jak by se na první pohled mohlo zdát. V takové odpovědi máte již zakódovaný i typ hlasu, jeho charakter, můžete zjistit, které polohy jsou charakteristické a které dotyčnému nejlépe znějí. Z této informace prostě získáte daleko více než jenom rozsah hlasu.

K vaší otázce: ne, neptala jsem se na rozsah, protože vím, co Thomas Hampson zpívá. Než jsem začala skladbu psát, prošla jsem většinou dostupných nahrávek, abych cítila jeho nejsilnější polohy a dokázala pro něho napsat skladbu takříkajíc na tělo, aby se mu dobře zpívala a krása jeho hlasu a interpretace zcela vynikla. Žádné úpravy jsme nedělali.Jak byste sama svůj nový opus popsala? Sama charakterizovala svoji hudbu? Je v ní znát nějaký další posun ve vašem směřování, co se hudebního „jazyka“ a výraziva týče?

Každá skladba je posun. Něco si nesu s sebou jako talisman – nemyslím tím, že bych použila stejné téma v jiných souvislostech, ale určitý postup, něco, co jsem si už ověřila. V každé skladbě se zároveň snažím zmapovat i nový hudební terén, vykročit do neznáma, protože tvorba je věčné hledání. Celý problém spočívá v tom, že právě na to hledání má každý odlišný názor. Hudba by měla mít co nabídnout zejména v oblasti sdělení, poselství. Od toho tady umění bylo odedávna a myslím, že je to jedna z jeho stěžejních rolí. Detaily technického rázu jsou určeny na odborné semináře, to nikoho z laické veřejnosti zajímat nemusí. Důležité je, aby lidé, kteří z koncertu odcházejí, měli nějaký pocit, aby si do svých běžných dnů něco z koncertu odnesli. Hlavní myšlenka mé nové skladby „ Lingua angelorum“ je hledání souvislostí doby Rudolfa II s naší realitou a není těch souvislostí málo!!!

Co bude s vaší novou partiturou dál? Jak to v tuto chvíli vypadá s možnostmi jejího dalšího uvádění?

Ne nadarmo se říká, že skladby jsou jako děti. Dva rodiče mají několik dětí – každé je jiné, každé jinak úspěšné a přitom měli genetické možnosti stejné či podobné. Některé skladby mají dobrý start, hodně se o nich píše, mají hned od začátku skvělé nastudování, dobré uvedení do života. Některé se zahrají jednou na ne zcela vhodném pódiu, na léta zapadnou a pak přijde někdo, kdo jim vtiskne nový život a skladba se narodí podruhé a žije, už zcela bez návaznosti na autorovi. Když budu osobní – nemohu nezmínit jeden příklad z mé tvorby a skladbu pro sólové housle „Dža more“, která začala žít až díky skvělé nahrávce Pavla Šporcla a která se dnes už hraje jako součást houslového repertoáru. Každý z nás, kdo hudbu tvoří, si přeje, aby žila, aby nezůstalo jenom u premiéry.

Rozhodne až čas a ten je nemilosrdným soudcem.

Pokud skladba vznikne pro umělce typu Thomase Hampsona, má jistě větší šanci na život. Máme před premiérou a teď by bylo velmi předčasné o čemkoli spekulovat a nepřináší to štěstí a to je jistě vždy potřeba!

Čím pro vás osobně tahle zkušenost hlavně byla? Čím vás obohatila? V čem konkrétně vás posunula kupředu?

Je to výzva k ještě větší pracovitosti, důslednosti a houževnatosti. Většina lidí si dělá obrázek o umělcích z toho, co probleskuje v médiích – večírky, velké honoráře, skandály a podobně. Dnes je „in“ dělat ze sebe génia, který si sedne a operu napíše za pár dní. Podvodníků bylo vždy hodně, doba Rudolfa II. jimi byla přímo proslulá. Řada z nich obratně využívá manipulace a obavy lidí přiznat sobě i okolí pravdu. Čas to proseje, o tom nemám pochyb a přesvědčila jsem se o tom i při výběru veršů pro svůj cyklus „Lingua angelorum“. Velikáni té doby nezestárli, jejich výpověď je pořád aktuální, naopak některé věci, které byly tehdy „trendy“ jsou zcela nepoužitelné.

Těžké je najít svou vlastní cestu, ale je stejně těžké pořád se vyvíjet, hledat a nesejít z ní, nenechat se prostě odradit. Důležité je nejen touto cestou jít, být autentický, ale zároveň neztratit kontakt s tím, co se děje ve světě. Často podléháme malomyslnosti a myslíme si, že když budeme napodobovat některé trendy z konce padesátých nebo šedesátých let dvacátého století, že si tím získáme ve světě respekt.  Můj dlouhodobý pobyt v USA i tato spolupráce s Thomasem Hampsonem mi znovu ukázala, že pro svět jsme cenní svoji originalitou, ne tím, že budeme kopírovat to, co je již „out of fashion“ desítky let.

Asi bych nemluvila pravdu, kdybych nepřiznala, že spolupráce s Thomasem Hampsonem mi samozřejmě přinesla i některé další možnosti, otevřely se mi další dveře zejména v mezinárodním kontextu, ale také bych o tom zatím nerada mluvila, abych to nezakřikla…

 Z čeho – pochopitelně kromě počasí a nejspíš také přijetí díla publikem – máte před premiérou v Litomyšli největší obavy?

Aby se nám podařilo, vzhledem k omezenému počtu orchestrálních zkoušek skladbu nastudovat tak, aby byl Thomas Hampson spokojen a aby všichni muzikanti měli dobrý pocit z dobře odvedené práce. Aby to prostě vyšlo…

Prozraďte prosím, máte pro pana Hampsona připraven nějaký „zlomvaz“ k premiéře? Či pozornost, kterou mu chcete při příležitosti premiéry předat?

Tak za tuto otázku vám musím moc a moc poděkovat. „Zlomvaz“ je krásný zvyk v divadlech, v opeře. V koncertním provozu to tak moc zvykem není, ale je to zvyk krásný, myslím, že bychom to měli rozšířit! Děkuji za otázky a já jdu vymýšlet nějaký „zlomvaz“…

Díky za rozhovor, držíme k dnešní premiéře palce!

www.smetanovalitomysl.cz
www.bodorova.cz

Ptal se Vít Dvořák