Pod tím vším je Morava, říká skladatel Jiří Kadeřábek

Patří k nejvýraznějším skladatelským talentům své generace. V Národním divadle má právě tento pátek premiéru jeho nová opera Žádný člověk a další premiéra jej díky objednávce PKF – Prague Philharmonia čeká 16. dubna v Rudolfinu. Jiří Kadeřábek se inspiroval několika zahraničními pobyty, aby zjistil, že jeho kořeny vězí pevně v moravské půdě.

Kde se jako světoběžník cítíte doma?

Určitě v České republice. Trávím tady většinu času, mám zde rodinu, nejbližší přátele a nejlepší podmínky na skládání. Mentálně a občas i fyzicky se ovšem vyskytuji na různých místech…

Jak vás skladatelsky ovlivnily zahraniční pobyty?

Cokoli zažijete, se následně promítá do tvorby. Francie byla jednou ze zásadních zkušeností, ale stejný význam mělo i Holandsko. Na Francii mě vždycky lákal cit pro detail, smysl pro zvukové struktury, pověstná francouzská jemnost.

Našel jste tam, co jste hledal? Odhalil to tajemství?

Ne, to se nedá, protože je to do velké míry dané velmi odlišnou kulturní tradicí. Nicméně určitá specifika, smysl pro barvu a strukturu, instrumentaci, se dají osvojit nebo se jimi dá inspirovat a doufám, že se mi to do určité míry podařilo.

Pak tedy následovalo Holandsko…

To je velmi odlišné prostředí, ve kterém jsem pocítil velký důraz na experiment, zkoušení různých možností, míchání žánrů, což je ve Francii nemyslitelné, tam vládne určitá exkluzivita a často až sterilnost. V Holandsku to bylo divoké, skladatelé se stávali performery a sám jsem se tomu nevyhnul.

A pod tím vším je Morava?

Absolutně. Čím dál víc pociťuji, že se vlastně snažím dobrat k prosté lidové písni, ačkoliv šílenými oklikami. František Sušil a František Bartoš, Leoš Janáček, to jsou nevyčerpatelné studnice… A poslední jmenovaný ještě samozřejmě o mnoho víc.

Jakou by měl mít současný skladatel výbavu? Dá se komponovat i bez hudebního vzdělání?

Na to neexistuje návod, každý pocházíme z jiného prostředí, máme odlišné dispozice a vzdělání. Moje východiska jsou Morava, jazz, Hudební fakulta Akademie múzických umění, zahraniční cesty… A nikdy bych neprohlásil, že to je ten jediný možný přístup. Vidím skladatele, kteří cestují, využívají různé skladatelské rezidence, a přitom mi jejich tvorba nepřipadá nijak závažná a je mi bytostně cizí. Vyhrávají soutěže a jejich jména jsou všude – já však při poslechu nevím, proč je jejich hudba na světě. Na druhou stranu existují outsideři, kteří nikdy nikam nevycestovali a téměř ničeho se neúčastní, a považuji je za velmi svébytné a důležité tvůrce.

Co bylo u vás spouštěčem tvoření?

Od dětství jsem měl vlastní svět, sám jsem si dokázal hrát, mám stohy obrázků a komiksů, psal jsem básně, povídky a skládal skladbičky. Byl to možná únik před vnějším světem – ty dva světy se propojily někdy v mých osmnácti letech, kdy jsem odešel do Prahy a začal studovat to, co mě opravdu zajímalo. Potom už jsem jenom řešil dilema, mám-li se plně oddat jazzu, či vážné hudbě.

Vstupuje vám do „klasických“ skladeb jazz?

Vědomě to nekombinuji, ale stejně si myslím, že přestože skládám „vážnou“ hudbu, je v tom současně obsaženo vše, co jsem dělal předtím.

To opět souvisí s tím narůstajícím pocitem, že vytvářím jakoby pořád jednu píseň, možná sofistikovanou, komplexní a určitým způsobem zašmodrchanou a skrytou, ale pořád píseň.

Píseň jako archetyp?

Moje maminka je zpěvačkou rockové a popové hudby a sám bych chtěl být v příštím životě jazzovou zpěvačkou nebo aspoň zpěvákem, ačkoliv to mi čistě akusticky už nepřijde tak ideální. Text je pro mě od hudby neodmyslitelný, hlavně ovšem zpěv. Hlas jako nejdokonalejší nástroj, největší prožitek, prazáklad hudby.

Jste přítelem autorských vysvětlivek? Máte potřebu publiku vykládat své kompoziční záměry?

Sám tu potřebu nemám, ale téměř vždy jsem o to žádán. Takže hned jak dokončím skladbu a mám ještě v paměti tvůrčí proces, raději si hned poznamenám, co by se o tom dalo říct, protože později už je to vysloveně trápení. Mám rád, když ta slova nejsou úplně detailní a odborná, ale na druhou stranu nechci být vágní.

Když začínáte skládat, je tam na počátku nějaký mimohudební pocit, prožitek, myšlenka?

Jak kdy. V případě skladby pro PKF šlo o určitý souboj, konfrontaci dvou prvků, silově-emočně-zvukový princip.

Už nejste mladý nadějný student, jak se dá skladbou uživit?

Občas je to samozřejmě drsné, ale já jsem typ, který se cítí líp právě v takové realitě než v ochranné bublině studentského nebo nějakého komunitního života. Mám pocit, že se teď něco buduje, co je nohama na zemi a je to pravdivější. Jinak skládání je pro mě práce na plný úvazek – například vytvořit operu znamenalo práci od rána do večera po dobu tři čtvrtě roku.

Komponujete s tužkou v ruce nebo u počítače?

Obojí a k tomu i čistě v mysli bez zápisu nebo naopak při hře na hudební nástroje. Například pro mě velmi důležitá a časově náročná příprava – to znamená základní organizace tónů, které určují náladu, charakter skladby – probíhá právě v počítačovém programu.

Podle čeho by se měl posluchač orientovat, když má za rok možnost vyslechnout jen pár současných kompozic – jak je má přijímat?

S otevřeností a nepředpojatostí. Každopádně poslouchat soudobou hudbu bez zkušeností a kontextu je dost těžké. Je potřeba se neustále vzdělávat, vstřebávat, dozvídat se informace… Otevřenost a zkušenost.