Toscanini: Přijedu, ale ne do Lucerny!

O hudebním životě za první republiky s Jaromírem Židem (3)
Texty Ivana Medka (69)

V jednom ze svých pořadů z cyklu Umění dvacátého století z roku 1968 nastavil Ivan Medek zrcadlo soudobému československému hudebnímu životu. K rozhlasovému mikrofonu pozval manažera a koncertního jednatele Jaromíra Žida, aktivního především v letech 1922–1947. S jeho pomocí připomínal kvality hudebního života první republiky, hudební propojení Čechů a Němců a také některá československá jména, zakázaná po roce 1948: především jména Firkušný a Kubelík.

V minulém pokračování Jaromír Žid připomínal – ze svých bohatých zážitků – jeden z těch nezapomenutelných, když v Praze hostoval afroamerický tenor Roland Hayes: „Zpíval tenkrát úchvatně Schubertovo Ty jsi můj klid, Dvořákovu Starou matku a řadu jiných písní. Obecenstvo bouřilo, potlesk a vyvolávání neměly konce. Ale pak zpíval černošské spirituály. A když zazpíval poslední píseň Křižování Krista, byli posluchači tak přemoženi, že se ruka nepohnula. A o přídavek se nikdo nehlásil. A všichni se rozcházeli beze slova ze sálu.“ Tentokrát vzpomíná na zážitky s Toscaninim a Lucernou nebo Šaljapinem a slivovicí.

Celkově ovšem Medkův pořad československému posluchači v roce 1968 připomíná pocit svobody, který v sobě první československá republika měla. Atmosféru, „která byla rozhodující pro rozvoj našeho kulturního života tehdy a která se tak markantně projevila v tom množství velikých, slavných jmen. V tom velikém výběru a v té volnosti, s jakou sem zahraniční umělci přijížděli a s jakou naši umělci a naši lidé poznávali svět.“
***

Ivan Medek: To si dovedu představit. Kdybyste si měl vybrat nějakou zvlášť milou vzpomínku nebo historku o některém umělci…

Jaromír Žid: Já jich mám tolik… a víc těch příjemných než nepříjemných. Ale začnu tím nepříjemným. Už jsem se zmínil o tom, že Toscanini při svém zájezdu do Evropy s Newyorskou filharmonií dal před mnohými městy přednost Praze. Koncert se konal 23. května 1930 v Lucerně a měl na programu mimo jiné i Smetanovu Vltavu. Dopoledne byla malá akustická zkouška. Toscanini začal zkoušet, orchestr hrál, ale po chvilce Toscanini předal taktovku koncertnímu mistrovi a začal se procházet po sále a poslouchat akustiku. Náhle zvolal přímo zuřivě: „Kde je impresário?“ A když jsem k němu přiběhl, řekl mi tenkrát památná slova: „Jak jste se mohl opovážit pozvat takový orchestr…“ – neřekl „pozvat mne“, ale „takový orchestr“ – „… do tak hrozného sálu! To není koncertní sál, to je pivnice!“

Nezapomněl mně to. V roce 1934 dirigoval totiž řadu koncertů Vídeňských filharmoniků ve Vídni. A já jsem vynaložil všechno, aby přijel také s Vídeňáky do Prahy. O Toscaninim se vědělo, že má fenomenální hudební paměť. A já pak poznal, jakou fenomenální paměť má i na jiné věci. On od toho maléru v Lucerně projel stovky měst. Ale když jsem k němu přišel a prosil ho, aby zase navštívil Prahu, zamyslil se. Podíval se na mě dost přísně a pak řekl italsky: „Si, io vengo, ma no Lucerna!“ – „Já tedy přijedu, ale ne do Lucerny!“ A pohrozil mně prstem.

Jinak to bylo zase třeba se Šaljapinem. Navštívil jsem ho v den koncertu dopoledne v hotelu, abych se ho zeptal na jeho přání. A tu mi řekl: „Necítím se dobře. Chraptím a nevím, jestli budu moct dnes večer zpívat.“ Já tomu moc nevěřil, protože ani Šaljapin se neloučí lehko s honorářem, kdyby koncert musel odříct. A on tehdy dostal za ten večer 3.500 dolarů. To bylo sto pětadvacet tisíc korun! Řekl jsem mu, že se tedy přijdu zeptat ještě ke dvanácté hodině, abych věděl, jak se rozhodl. Šel jsem a koupil velkou láhev nejlepší slivovice, jaká byla v Praze k dostání. A s tou jsem se k němu v poledne vrátil. „Što eto?“ ptal se mě. „Medicína proti chrapotu,“ řekl jsem. Otevřel ji a během necelé půl hodiny byla láhev prázdná. A odpověď na můj dotaz: „Chorošo – mohu zpívat!“

Ale nejhorší bylo, když v Praze koncertovala v té době nejslavnější koloraturní zpěvačka Amelita Galli-Curci, hvězda Metropolitní opery, jejíž koncerty v Americe byly na týdny dopředu vyprodány. A v Praze ten večer úplně zkrachovala. Vinou vleklého kataru hrdla, jak odborní lékaři prokázali dodatečně. A pak také vinou programu, z kterého musela vypustit všecky velké árie, na něž obecenstvo čekalo. Ale pro mě to ještě neskončilo. Galli-Curci totiž nazpívala celou řadu fenomenálních gramofonových desek, které vedle Carusových byly největším obchodním artiklem společnosti His Master’s Voice. V Praze měl tenkrát výhradní zastoupení Karel Hašler. A když jsem k němu asi za deset dní přišel do obchodu, vytáhl na mě hůl se slovy: „Já vás zbiju. Víte, že po tom fiasku na koncertě se neprodalo za ty dny ani patnáct desek!?“ Takovou reakci jsem zase já nemohl pochopit. Vždyť přece na deskách se nic nezměnilo!

Ivan Medek: Já myslím také, že na deskách se nic nezměnilo – a možná ani po těch letech. Amelita Galli-Curci zazpívá teď z Rossiniho Lazebníka sevillského árii Rosiny.

(ukázka)

Fjodora Šaljapina budeme poslouchat v kupletu Mefistofela z Gounodovy opery Faust a Markétka.

(ukázka)

Je to zvláštní, ale možná že právě doba první republiky byla poslední dobou, kdy na koncertních pódiích kralovali mezi zpěváky tenoristé. Snad je to tím, že od té doby se u nás žádný pořádný velký tenorista vlastně neobjevil. Takže vzpomínky na Beniamina Gigliho budou asi velmi živé u většiny těch, kdo tuto dobu pamatují. Gigli zazpívá árii Andrea Chéniera ze stejnojmenné opery Umberta Giordana.

(ukázka)

Z instrumentalistů, o kterých hovořil Jaromír Žid, jsme vybrali tři jména: Backhause, Milsteina a Casalse. Jsou to všechno dokumentární snímky. Wilhelm Backhaus zahraje Spinner Lied z Mendelssohnových Písní beze slov.

(ukázka)

A teď zase bude hrát rychle na housle Nathan Milstein skladbu Otakara Nováčka Perpetuum mobile.

(ukázka)

Pablo Casals, který měl v repertoáru takřka celou violoncellovou literaturu, hrál přesto velmi rád často různé transkripce, které si sám upravoval. Tak například Bachova Árie je úpravou jednoho varhanního pastorale.

(ukázka)

Jaromír Žid: Trvalo by to moc dlouho, kdybych měl vyprávět jen ty historky, které jsem sám zažil. Bylo hodně umělců, se kterými jsem měl velmi srdečný vztah. Ale je jeden, kterému patřilo a bude patřit až do konce mého života mé srdce, Bruno Walter. Umělec, dirigent z boží milosti, demokrat a veliký Evropan.

A jak miloval Prahu a nás Čechy a naši hudbu, to bylo neuvěřitelné! Podívejte se, co píše sám ve své Životní kronice:

„Byl jsem dojat, když jsem poprvé dirigoval ve staroslavném Stavovském divadle, kde roku 1787 sám Mozart řídil první provedení Dona Giovanniho. Putoval jsem na Bertramku, kde nesmrtelné dílo vzniklo. A za toulek starými uličkami města, Prašnou branou, v povltavských mostech, na Hradčany, vznikla ve mně vřelá náklonnost k tomuto nádhernému městu. Náklonnost, jež za častých návštěv a mnohých koncertů v Praze stále vzrůstá. Mám Prahu rád dodnes, ale lituji, že hudební město Praha nemá bohužel koncertní sál, který by odpovídal jeho hudební tradici. Ale přesto vděčně vzpomínám na nádherné večery s Českou filharmonií, které během let daly vzniknout trvalému poutu mezi hudební Prahou a mnou.“

A kdybyste věděli, jak miloval Smetanu a hlavně jeho Dalibora! Jako šéf Vídeňské státní opery chtěl ho nastudovat již v roce 1935. Ale stále čekal, až najde toho ideálního představitele titulní úlohy. Našel ho teprve za tři roky. Byl to vynikající bulharský tenor Todor Mazaroff. Úspěch byl ohromný. A je zajímavé, že to byla poslední opera, kterou nastudoval ve Vídni před svým útěkem před nacisty.

Do Prahy jezdíval tak dvakrát do roka dirigovat Českou filharmonii. A pokaždé, když přijel, ptal se již na nádraží: „Hraje Děda a Říha?“ To byli totiž dva vynikající sólisté na hoboj a na klarinet. Když jsem přikývl, řekl: „Tak je všecko v pořádku.“

A jak se zajímal i o naše pěvce! Zítek a Novotná byli jeho favority a zpívali s ním v Paříži, v Berlíně, v Salcburku při jeho představeních.

A ještě jeden nezapomenutelný důkaz jeho vztahu k naší republice. V roce 1943 byl v New Yorku koncert na oslavu pětadvacátého výročí trvání naší republiky. A právě na jaře toho roku zemřela mu jeho choť (pozn. redakce: Walterova manželka ve skutečnosti zemřela až v roce 1945) a on se rozhodl, že v podzimní sezoně vůbec dirigovat nebude, snad jen při zcela výjimečných příležitostech. A za takovou výjimečnou příležitost uznal, když ho přišli požádat Novotná a Firkušný, aby dirigoval slavnostní tento koncert. Přislíbil a dirigoval – jediný koncert celé sezony. S úplně českým programem. Předehru k Libuši, V Tatrách a Dvořákovu Z nového světa.

To je jen malá část z toho, co jsem s ním směl prožívat. Po válce mně často psal. Ještě čtrnáct dní před jeho smrtí dostal jsem od něho poslední dopis.

(ukázka – Dvořákova Symfonie Z nového světa – Scherzo)

Ivan Medek: Co vás vlastně přivedlo k vašemu povolání? A kdybyste třeba měl teď začít znova, co byste udělal nejdřív?

Jaromír Žid: No to se musím vrátit ale hodně zpátky. Začalo to před pětapadesáti lety, když jsem na koncertech a v divadlech poslouchal Destinnovou, Buriana, Mařáka, v době jejich slávy. A měl jsem dokonce to štěstí slyšet v Hamburku třikrát i slavného Carusa. A postupně pak nejslavnější instrumentalisty té doby. Ondříčka, Kubelíka, Casalse a celou řadu jiných. A snažil jsem se dostat se do jejich blízkosti. Nejdříve to bylo shánění autogramů. A pak pomalý, vzdálený kontakt prostřednictvím osob, které k nim měly kdykoliv přístup.

A konečně začátkem 1. světové války začal jsem docela amatérsky pořádat po českých městech koncerty Českého kvarteta a hlavně některých sólistů Národního divadla. A pak jsem již pořádal koncerty plných pětadvacet let až do roku 1947. Byly jich stovky, nehledě k tomu, že jsem po řadu let připravoval sezonu České filharmonie a její zájezdy ve světě.

A co bych udělal nejdřív, kdybych měl začít znova? Podívejte se: Mně je dneska pětasedmdesát let. Po celých dvacet posledních let mohl jsem sledovat mezinárodní koncerty a divadelní život jen z rozhlasu a gramofonových desek. Ven jsem se nedostal. V první řadě bych se musel rozjet ven, abych umělce, které bych chtěl angažovat, slyšel na vlastní uši. Nikdy jsem nepozval do Prahy umělce, mimo těch nejslavnějších, aniž bych si je poslechl a seznámil se s nimi.

Ti, s nimiž jsem pracoval, jsou buď mrtví, nebo kariéru už dávno skončili. A musel bych proto hledat nové. Vím, že jich je celá řada a že by rádi přijeli do Prahy – a za přijatelných podmínek. Ale mojí láskou byli a zůstanou vždy pěvci. A těmi bych začal. Je jich hodně a znamenitých. Ale já bych udělal všecko pro to, aby nejdřív přijel dnes jeden z nejslavnějších mistrů italského zpěvu – tenor Carlo Bergonzi.

Ivan Medek: Ještě než si na závěr našeho pořadu poslechneme Carla Bergonziho spolu s Renatou Tebaldi v duetu z Pucciniho Madama Butterfly, napadá mě při poslouchání toho, co jsme dosud natočili, jedna taková pochybnost. Jestli se nám totiž podařilo to, oč jsme sice přímo neusilovali, ale co je přesto důležité, totiž zachytit tu docela zvláštní atmosféru první republiky v oblasti koncertního života. Atmosféru, která v tomto směru, v této oblasti, byla úplně stejná jako všude jinde, jako v celém denním životě, a na kterou třeba já sám mám jenom takové vzpomínky z dětství. Ale vzpomínky z dětství přece jenom poznamenané zvláštním pocitem svobody, který se z dospělých lidí přenášel na nás, kteří jsme tehdy běhali a o všech těch slavných jménech jenom slyšeli ze dvorku nebo ze zahrad, kde jsme si hráli. Atmosféry, která byla rozhodující pro rozvoj našeho kulturního života tehdy a která se tak markantně projevila v tom množství velikých, slavných jmen. V tom velikém výběru a v té volnosti, s jakou sem zahraniční umělci přijížděli a s jakou naši umělci a naši lidé poznávali svět.

Foto archiv rodiny Medkovy