Tři lásky Naděždy Kniplové: Janáček, Wagner a Národní divadlo

Taková primadonna assoluta byla Naděžda Kniplová. Místem jejího narození dne 18. dubna 1932 byla sice Ostrava, ale své dětství a mládí prožila v Hranicích na Moravě, kde byl její otec ředitelem hudební školy a získal si velkou autoritu jako neúnavný organizátor hudebního života v severomoravském regionu a propagátor vážné hudby. Rodinné prostředí pochopitelně výrazně ovlivnilo směřování mladé Naděždy. Jsouc z domova výborně hudebně připravená, byla přijata na Pražskou konzervatoř, kde úspěšně absolvovala studium zpěvu u profesorky Jarmily Vavrdové. Po konzervatoři následovala Hudební akademie múzických umění, kde byli jejími pedagogy profesoři Kamila Ungrová a Zdeněk Otava. Zejména Zdeněk Otava měl na její hlasový vývoj velký vliv.

V roce 1957 se stala sólistkou opery v Ústí nad Labem, kde na sebe upozornila řadou rolí, v nichž mohla prokázat jak rozsah a kvalitu svého dramatického sopránu, tak své schopnosti hereckého prokreslení ztělesňovaných rolí. Byly mezi nimi už i ty, které se později staly hvězdnými stálicemi jejího repertoáru: Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce a Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni a krátce před odchodem do Brna také Libuše. Z dalších jejích ústeckých rolí připomeňme alespoň titulní hrdinku v Pucciniho Tosce a Martu v Nížině Eugena d’Alberta. V té době se s velkým úspěchem zúčastnila mezinárodních pěveckých soutěží v Ženevě, ve Vídni a v Toulouse. Ze všech si přivezla jedny z hlavních cen.

V roce 1960 se stala členkou operního souboru Janáčkovy opery v Brně. V té době se definitivně potvrdila správnost linie, kterou vedení souboru nastoupilo ve snaze vytvořit moderní reprezentativní těleso, schopné obstát v té nejtěžší konkurenci. Průběžně docházelo ke generační proměně sólistického kolektivu. V rozmezí několika sezon přišla do divadla řada vysoce perspektivních sólistek a sólistů stejné generace. Vedle Naděždy Kniplové to byli Hana Janků, Jarmila Rudolfová, Vilém Přibyl, Vladimír Krejčík, Josef Veverka, René Tuček, Jaroslav Souček a Richard Novák. Někteří z Brna odešli, jiní zůstali Brnu věrní, ale všichni se natrvalo zapsali do historie české opery.

Čtyři brněnské roky sehrály v životě a uměleckém vývoji Naděždy Kniplové rozhodující roli. Česká opera v ní získala jedinečnou interpretku dramatických sopránových rolí. Propůjčila jim jak vysokou kultivovanost pěveckého projevu, tak všestrannou dramatičnost a hlubokou emocionalitu. Plně se to projevilo už ve dvojici typově odlišných rolí, kterými okouzlila brněnské publikum. Jednalo se o titulní hrdinky Fibichovy Nevěstě messinské a Verdiho Aidy. Na ně pak navázala Kostelničkou v Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Její pastorkyně z roku 1961, která znamenala nejen první z vrcholů pěveckých a hereckých výkonů Naděždy Kniplové v její osobní umělecké kariéře, ale také přinesla mnoho podstatného a přínosného pro interpretaci této role obecně, čehož pak pěvkyně důsledně využívala při svých dalších přečetných vystoupeních na špičkových scénách a velmi tím přispěla k pochopení Janáčkova díla ve světě.

Po Kostelničce následovaly v rychlém sledu dvě další vynikající postavy, které Kniplová obdařila vroucí emocionalitou. Kateřina ve druhém provedení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (pouhých pět měsíců po světové premiéře opery v Curychu) a Milada v Daliborovi. V obou inscenacích byla partnerkou další nadcházející hvězdy, Viléma Přibyla.

A další triumfy se dostavily v sezoně 1962/1963. Nejprve to byla Emilia Marty ve Věci Makropulos. Ztvárnění této pro pochopení tvorby Leoše Janáčka možná klíčové role bylo naprosto jedinečné. Zcela souznělo se stylem opery i její inscenace v novátorské podobě, v jaké ji nastudovali dirigent František Jílek, režisér Miloš Wasserbauer a scénograf František Tröster. A po ní následoval snad ještě obtížnější úkol, kterým bylo ztvárnění velice komplikovaného charakteru ústřední ženské role Renaty v Prokofjevově Ohnivém andělu, po pěvecké stránce technicky mimořádně náročném a vypjatém. V interpretaci Naděždy Kniplové se diváci a posluchači dočkali po všech stránkách dokonalého provedení. Pro úplnost dodávám, že jeden z nejlepších výkonů v celé své kariéře v této inscenaci vytvořil Václav Halíř v hlavní mužské roli Ruprechta.

Následovala pyšná Marina z Musorgského Borise Godunova. Zde si neodpustím drobnou odbočku. Nepovažuji za šťastné, že se stalo módou sezony uvádět Borise Godunova bez polských scén. Je jistě chvályhodné navracet se, pokud je to možné, k původnímu znění oper, ale v tomto případě (a konec konců i v některých jiných) je to podle mne složitější. Polské obrazy nejsou přílepkem a úlitbou takzvané velké opeře, ale jsou integrální součástí díla už u Puškina. Bez nich se Boris Godunov mění do značné míry pouze v osobní tragédii cara Borise. Obraz pod Kromami je v nich v podstatě nesrozumitelný stejně jako závěrečný (a stále aktuální) nářek Jurodivého nad bědnou Rusí.

Po roli Mariny následovala Libuše, v níž se už při brněnské premiéře jednoznačně zařadila mezi její nejlepší představitelky v dějinách inscenací této opery, a titulní role v Šostakovičově Kateřině Izmajlové, ve které opět potvrdila svou schopnost dokonalého vystižení podstaty role.

O Naděždu Kniplovou začalo projevovat stále více zájem Národní divadlo. Poprvé na jeho jevišti vystoupila v úloze Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Následovalo další hostování v rolích Milady v Daliborovi, Cizí kněžny v Rusalce a Kostelničky v Její pastorkyni. S velkým ohlasem se setkala její Libuše. V té se v Praze poprvé představila 12. června 1964.

Zcela logicky následovala nabídka angažmá a role Ortrudy v chystané premiéře Wagnerova Lohengrina, v níž se zaskvěla dokonalou interpretací této role. Jejím partnerem v roli Telramunda byl její učitel Zdeněk Otava. Ortrudu si poté zopakovala, už jako host, v brněnském Lohengrinovi, který byl poslední premiérou operního souboru v divadle Na hradbách. Brno pěvkyni, kterou si zamilovalo, ztrácelo velmi nerado. Ale naděje, které Naděžda Kniplová slibovala při svém nástupu, se nejen do puntíku splnily, ale mnohonásobně je svými výsledky překročila.

V roce 1966 se Naděžda Kniplová poprvé představila v roli Emilie Marty v zahraničí. Stalo se tak při zájezdu Janáčkovy opery do Itálie. Představení tehdy těsně před svou smrtí navštívil Wieland Wagner a také významný italský skladatel Luigi Dallapiccola. Jak dílo samotné, tak výborný výkon představitelky titulní role oba velmi zaujaly.

V Praze si poté zopakovala úspěch v titulní roli Kateřiny Izmajlové a v postavě Emilie Marty, z jejích tehdejších nových rolí připomeňme Leonoru z Fidelia a výtečnou charakteristiku postavy Lady Billowsové v Brittenově Albertu Herringovi.

V té době začala být Naděžda Kniplová pravidelně zvána do zahraničí. Mezi prvními byly německý Hannover a Hamburk. Kritici nadšeně psali o její démonické Kostelničce grandiózního, vysokodramatického formátu, zpívané s explozivním planoucím sopránem, a vyzvedávali neidentifikovatelný janáčkovský efekt, jenž nám otevřel cestu ke slovanské duši.

V roce 1967 Naděždu Kniplovou obsadil Herbert von Karajan do role Brünnhildy ve své inscenaci Wagnerovy Valkýry na prvním ročníku velikonočního festivalu v Salcburku. Naděždě Kniplové, která se představila jako dokonalá interpretka splňující všechny požadavky Wagnerovy partitury i nároky dirigenta, se zeširoka otevřely dveře do světa. Při letošním jubilejním ročníku festivalu je tato inscenace široce připomínána řadou akcí (výstava, symposia).

Současná inscenace Valkýry, kterou nastudoval šéf drážďanských filharmoniků Christian Thielemann se svým orchestrem, byla zahajovacím představením jubilejního ročníku. Valkýra festival také uzavře, a to na Velikonoční pondělí, v předvečer životního jubilea tehdejší představitelky Brünnhildy, Naděždy Kniplové. Letos se v této roli představí Anja Kempe. Symptomatickým rysem letošní inscenace je, že byla nastudována ve spolupráci s pekingskou operou.

Po salcburském triumfu vyjíždí Naděžda Kniplová stále častěji do zahraničí. Přes četné nabídky k trvalé spolupráci zůstala ale věrná Národnímu divadlu. Vedle velkých rolí v českých operách, které ztvárnila už v Brně, si rozšířila svůj repertoár o Kněžnu ve Dvořákově opeře Čert a Káča, titulní hrdinku Fibichovy Šárky a především k Kabanichu v Janáčkově Kátě Kabanové. V této roli také vystoupila v roce 1993 na jevišti naší první scény naposledy.

Jedním z vrcholů jejího působení na Národním divadle byla Brünnhilda v inscenaci Wagnerovy Valkýry v roce 1972. Své vynikající pěvecké a herecké kvality také propůjčila Lady Macbeth ve Verdiho operním zpracování Shakespearovy tragédie a dvěma pucciniovským hrdinkám – Tosce a Turandot. Její pěvecké umění bylo oceněno udělením státní ceny, titulu zasloužilé i národní umělkyně. V roce 2011 ale Naděžda Kniplová odmítla Cenu Thálie za celoživotní pěvecké mistrovství, protože ji považovala za opožděný milodar.

Předlouhý by byl seznam všech měst, operních domů, koncertních síní a nahrávacích studií v Evropě, ale také v Asii a na americkém kontinentě, kde Naděžda Kniplová slavila úspěchy a kde se zasloužila o propagaci českého operního umění, především nezapomenutelným ztvárněním triptychu rolí Kostelnička, Kabanicha a Emilia Marty. A v nemenší míře se do paměti operních fanoušků v mnoha zemích zapsala jako dokonalá interpretka wagnerovských heroin, k nimž patřily vedle již zmíněných všechny tři Brünnhildy z Prstenu Nibelungova (všechny tři zpívala a hrála ve Vídeňské státní opeře stejně jako Isoldu) a Kundry v Parsifalovi.

Jmenujme alespoň namátkou některé z měst – německý Düsseldorf, Brémy a řada dalších, italské scény včetně Říma a Turína, nizozemský Amsterdam, španělská Barcelona, švédský Stockholm či švýcarská Ženeva, na americkém kontinentě San Francisko, Los Angeles, New York, Montreal a Mexico City, v Asii Tokio.

Četná byla její koncertní vystoupení (Dvořákovo Stabat mater, Verdiho Rekviem, Brittenovo Válečné rekviem). V roce 1971 zpívala sopránové sólo v Janáčkově Glagolské mši s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna na salcburském festivalu. Její hlas je zaznamenán na řadě nahrávek především z tvorby Richarda Wagnera a Leoše Janáčka. Za všechny jmenujme její Brünnhildu ve dvou kompletech Prstenu Nibelungově, kde zpívala pod taktovkou Wolfganga Sawallische a Hanse Swarowského.

Po roce 1990 působila Naděžda Kniplová řadu let jako profesorka zpěvu a vedoucí katedry operního zpěvu a režie na pražské Hudební fakultě akademie múzických umění, kde vychovala řadu mladých zpěvaček a zpěváků.

Divadlu a opeře zasvětila přední česká sopranistka Naděžda Kniplová celý svůj aktivní život.