Trojská válka v pařížské kavárně Momus aneb Rozpaky budící Trojané v Semperoper

Hector Berlioz se kompletního provedení svého obrovitého opusu Trojané (Les Troyens) nedožil, kvůli komplikovanosti jevištního a hudebního provedení se konalo nejdříve první provedení třetího a čtvrtého aktu, nesoucí název Trojané v Kartágu, roku 1863 v Théâtre-Lyrique v Paříži a první a druhý akt následoval až o šestnáct let později, v Théâtre du Châtelet v Paříži (v koncertní formě) v roce 1879. První scénické provedení celé opery se pak konalo až dvacet let po autorově smrti, v roce 1890 v německém Karlsruhe za řízení Felixe Mottla.

Při inscenování této Berliozovy opery se obvykle části rozsáhlé kompozice škrtají, jindy se dílo provádí ve dvou samostatných večerech. Na to, že dílo mělo skoro sto let punc „nesnadné proveditelnosti“, se však v současné době provádí docela často, i když si na něj většinou troufají jen velké operní domy.

Za uznávaného znalce Berliozovy hudby mnoho let platil anglický dirigent Sir Colin Davis (1927–2013), pod jehož taktovkou vyšly dvě vzorové nahrávky Les Troyens, přičemž zejména jeho první nahrávka z roku 1969 v hlavních rolích s Jonem Vickersem, Josephine Veasey a Berit Lindholm platí za nedostižnou. Rovněž tak český dirigent Rafael Kubelík (1914-1996) měl tuto operu velmi rád a často ji uváděl v divadlech, ve kterých působil.

Opera komponovaná na základě libreta, které si napsal sám Berlioz podle Vergiliova eposu Aeneis, skýtá řadu skvělých pěveckých a interpretačních příležitostí; vedle přetěžkého tenorového partu Aenea jsou tu především dvě elektrizující ženské postavy, věštkyně Cassandra a v druhém dílu opery pak Didon, královna Kartága. Postavy zásadně rozdílné, ale rovněž obsahující mnoho společných rysů – v šedesátých letech minulého století se významná francouzská pěvkyně Regin Crespin poprvé pokusila ztělesnit na jevišti obě hlavní ženské role (v jednom představení) současně – tehdy to bylo sice ve značně proškrtané verzi, nicméně po ní se pak pokusily stejný dvojitý úkol zvládnout i další pěvkyně: Shirley Verrett, Grace Bumbry či Deborah Polaski. Obě role měly v repertoáru též významné britské pěvkyně Janet Baker či již zmíněná Josephine Veasey, střídaly je, nicméně nikdy je nezpívaly současně v jednom večeru (což ostatně nebyl ani původní záměr Berliozův).

Nová inscenace v drážďanské opeře byla nastudována českému publiku dobře známým dirigentem Johnem Fiorem, americká režisérka Lydia Steier pak připravila její scénickou podobu.

Všechny sekce výborně sehraného orchestru Staatskapelle Dresden zněly dokonale, bezchybně, vyváženě, možná první část opery Pád Tróje, mohla přinést více dramatického vzruchu a napětí. Orchestr hrál skvěle, ale občas působil trochu německy studeně.

Bohužel již během hudebních zkoušek se z produkce stáhl ohlášený Eric Cutler, představitel Aenea. Pohotově za něj zaskočil americký tenor Bryan Register, který se specializuje na hrdinný dramatický obor, jeho výkon však lze označit za ostudu představení. Herecký projev, který se spíše blížil k topornosti a bezradnosti, byl doprovázený sice silným hlasem, ale poměrně nezajímavé barvy, jeho výšky byly „nadoraz“ nebo ořezané, nedalo se tu mluvit o interpretaci, protože jsme byli svědky boje o jednotlivé tóny.

Oblíbený drážďanský baryton Christoph Pohl vytvořil plnokrevnou postavu Chorèba a pěvecky rovněž své postavě nezůstal nic dlužen. Představitelka Cassandry, americká pěvkyně Jennifer Holloway, která v loňské sezoně debutovala v Drážďanech v nové produkci Salome jako titulní hrdinka, předvedla úctyhodnou kreaci, čistě technicky se jejímu zpěvu nedá nic vytknout, ale její projev působil sterilně a postrádal určité tajemství, mystérium, které si bájná Cassandra s sebou na jeviště musí přinést.

V podstatě jedinou velkou ozdobou produkce (ovšem díky které stojí za to Trójany vidět!) byl výkon německé mezzosopranistky Christy Mayer, která je již řadu let pevně spojena se saskou metropolí a jako špičková interpretka děl Richarda Wagnera je pravidelnou účastnicí Bayreuthského festivalu, ať už jako Brangena v Tristanovi a Isoldě, Mary v Bludném Holanďanovi či Erda a Waltraute v Prstenu Nibelungově. Christa Mayer je inteligentní, přemýšlivá pěvkyně a je to znát z každé strofy, kterou na jevišti zpívá. Roli měla pečlivě nastudovanou (s mimořádně dobrou francouzskou dikcí!) a i jako představitelka královny Didon velmi zaujala, její přerod od ženy vládkyně do zamilované ženy a posléze do zhroucené lidské trosky byl nesmírně přesvědčivý. V grandiózním závěru opery se neprezentuje jako raněná tygřice, její bolest je spíše tichá, a přesto velmi působivá.

V hudebně zajímavé postavě Didoniny sestry Anny se předvedla polská mezzosopranistka Agnieszka Rehlis, vlastnící sytý alt zajímavé barvy (který však později působí trochu monotónním dojmem). Její postavě však ublížila necitlivá režie; z královniny nejbližší důvěrnice se stala pochybná intrikánka, která okrádá mrtvoly o zlaté šperky!

I menší postavy jako například Iopas (Joel Prieto), Narbal (Evan Hughes) či kalhotková role Ascagne byly pečlivě hudebně nastudovány a příkladně zazpívány – jak tomu v Drážďanech bývá zvykem.

Závěrem zbývá napsat pár slov o scénickém provedení: v Německu zdomácnělá americká umělkyně Lydia Steier zvolila hodně neobvyklé řešení pro mytologickou starořeckou fresku: první část díla Pád Tróji „umístila“ na divadelní náměstí před drážďanskou operu, respektive tehdy ještě Hofoper – a časově ji situuje na začátek devatenáctého století – divák se neocitá v Tróji obklíčené Řeky, ale v Café Momus v Pucciniho La bohème. Italský výtvarník Gianluca Falaschi tuto ideu navíc podtrhuje barevnými kostýmy ve francouzském stylu, účinkující mají velmi výrazné až křiklavé líčení, na jeviště přichází Mimi (tedy vlastně starořecká Cassandra) a snaží se rozjásané davy marně přesvědčit, aby nedělaly ukvapené závěry a netahaly si do města trojského koně. Na koně opravdu i dojde, ovšem na jiného – na věrnou kopii sousoší, které naleznete jen pár metrů od hlavního vchodu do Semperoper. Snaha přiblížit období řeckých dějin současnému publiku se drolí pod rukama, antická velikost příběhu je tímto řešením ztracena.

Většina inscenací Trójanů ukazuje zásadní rozpor Tróje a Kartága: po válkou zbídačené Tróji, plné násilí, hnusu a utrpení, na jevišti býváme často konfrontováni s krásou a půvabem slunečné země Kartága. Tomu se chce Lydia Steier ale vyhnout: snaží se nám vsugerovat, že Kartágo vůbec není říše dobra, Didon není královna, která je milována všemi poddanými. Aeneas nepřistává se svým loďstvem v Kartágu, ale v Rusku v období před druhou světovou válkou. Didon je moderní praktická vládkyně, která si nepřipouští, že by se po smrti manžela znovu vdala, vládne zemi, ale nikterak diktátorsky, část národa ji miluje, druhá část dává skrytě či neskrytě na odiv své antipatie. Příchod Aenea a jeho mužstva je Kartáginci zpočátku vnímán kladně, postupně se však jeho vojsko „roztahuje“, znásilňuje místní ženy, v království začne bujet násilí a korupce. Jedná se o vedlejší motiv druhého dílu opery, hlavním tématem naštěstí zůstává setkání Didon a Aenea, probuzení Didon k nové lásce a životu a její smrtelný pád po odchodu Aenea.

Za pozitivum scénické složky Trojanů lze považovat velmi detailní hereckou a choreografickou práci se všemi statisty a sborem. Tato drobnokresba však občas odvádí pozornost od základních vztahů na jevišti a tím, že jednání statistů je velmi individualizovaně inscenované – návštěvník divadla se v motivech jednajících postav občas neorientuje a režisérčiny postupy jsou nečitelné (například u namlouvání a sexuálního obtěžování Kartáginek divák nezachytí, zda je prováděno násilím, nebo ženy k tomu ochotně svolují).

Režie je používá stylizaci, která je povětšinou srozumitelná a akceptovatelná, ale ne vždy zrovna lahodí oku. Za vybočení z jednotného stylu do nesmyslného a zbytečného naturalismu lze považovat scénu smrti Polyxeny (v první části) v podobě ukázání vyhřezlých vnitřností či znásilnění ženy prvním a druhým trojským vojákem (v druhé části večera) při okázalé demonstraci jejích pohlavních orgánů, což logicky popudilo některé návštěvníky až k nesouhlasnému pískotu.

Hodnocení autora recenze: 70%

Hector Berlioz:
Les Troyens
(Trojané)
Dirigent: John Fiore
Režie: Lydia Steier
Scéna: Stefan Heyne
Kostýmy: Gianluca Falaschi
Světla: Fabio Antoci
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Anna Melcher
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sinfoniechor Dresden – Extrachor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden
Premiéra 3. října 2017 Semperoper Drážďany
(psáno z představení 21. 10. 2017)

Énée – Bryan Register
Chorèbe – Christoph Pohl
Panthée – Ashley Holland
Narbal – Evan Hughes
Iopas – Joel Prieto
Ascagne – Emily Dorn
Cassandre – Jennifer Holloway
Didon – Christa Mayer
Anna – Agnieszka Rehlis
Hylas – Simeon Esper
Priam – Chao Deng
Der Schatten Hectors / Mercure – Alexandros Stavrakakis
Hélénus – Simeon Esper
1. trojanischer Soldat / ein griechischer Führer – Jiří Rajniš
2. trojanischer Soldat / Soldat – Matthias Henneberg
Priester des Pluton – Ashley Holland
Hécube – Ute Selbig
Polyxène – Roxana Incontrera
Andromache – Angela Schlabinger

www.semperoper.de