Po únoru nám řekli, že se Talicha musíme vzdát

Texty Ivana Medka (144)

V rozhovoru z roku 2003 Ivan Medek vzpomínal na setkání s dirigentem Václavem Talichem, který mu vlastně osudově otevřel svět hudby. To bylo za války na koncertech České filharmonie i při představeních Národního divadla.

V roce 1945 se Ivan Medek – jako dvacetiletý – vypravil za prezidentem Benešem, právě ve věci Václava Talicha, který byl předtím zatčen a nespravedlivě obviněn z kolaborace s nacisty. Na podzim pak s několika spolužáky navštívili Talichovu přednášku „Duchovní problémy reprodukce“ a následně dirigenta požádali, jestli by je nevyučoval. Nejen jako jednotlivce, ale i jako komorní soubor.

„Proti tomu se,“ vzpomínal Medek, „ne snad přímo oficiálně, ale přece jenom trochu ze strachu, z opatrnosti, postavilo vedení konzervatoře. Protože Talich byl vlastně pořád ještě jakoby na indexu.“
***

JANA VAŠATOVÁ:
Takže Talich v té době nevyučoval na konzervatoři?

IVAN MEDEK:
Talich tehdy oficiálně nevyučoval. Ale my jsme si řekli: s tím se musí něco udělat. A opět, zase jak jsme byli blázni – to už nám bylo trošku víc než dvacet, ale ne o moc víc – rozhodli jsme se, že v té věci navštívíme Nejedlého, který byl ministrem školství a osvěty a celou Talichovu věc vlastně držel v rukou. On byl iniciátorem zatčení a vůbec celého toho protitalichovského a předtím před válkou protisukovského a protidvořákovského tažení.

To bylo jaro 1946. Ohlásili jsme se u něho a bylo to velice zajímavé. On nás přijal takovým kuriózním způsobem. My stáli v předpokoji, bylo nás asi pět. On byl ve vedlejší místnosti a mluvil s námi tak jako přes dveře. Ty dveře byly otevřené a on nám vždycky jako něco vzkazoval přes svoji sekretářku. Celé to vypadalo jako z nějakého humoristického románu.

My jsme říkali: „Pane ministře, ale Talich přeci je v podstatě již očištěn.“

A on nám vzkázal takovým rozčileným hlasem: „Talich vůbec není záležitost moje, to není záležitost ministerstva školství a osvěty, to je záležitost ministerstva vnitra.“

A já jsem na to tehdy řekl: „Ale to je, pane ministře, přeci věc, která se týká nás všech. My všichni jsme záležitost ministerstva vnitra, když něco uděláme. Dokud něco neuděláme, tak se podle mě o nás má to vnitro jenom tak starat, ne?“

On se trošku rozčílil, ale pak prohlásil: „Ministerstvo s tím nemá nic společného, to není naše věc.“

No a já jsem tehdy udělal takovou věc, kterou mi dodnes někteří mí kamarádi připomínají, že jsem požádal, aby nám sekretariát ministra školství a osvěty Nejedlého dal toto vyjádření písemně. A s tím jsme přišli vítězoslavně k řediteli konzervatoře Holzknechtovi.

JANA VAŠATOVÁ:
A oni vám ho dali?

IVAN MEDEK:
Oni nám ho dali, že oni s tím nemají nic společného, že to je věc vnitra. My jsme s tím přišli Holznechtovi a já povídám: „Pane doktore, nezlobte se, ale tady už to je jenom vaše věc. Jestli chcete, Talich může zítra začít učit.“ Čili Talich začal učit a začal zkoušet s tím malinkým souborem.

JANA VAŠATOVÁ:
Ten byl veden jako školní orchestr?

IVAN MEDEK:
To byl zcela samostatný, více méně dobrovolnický soubor asi pětadvaceti lidí, kteří – mimo školní orchestr, který pracoval s profesorem Dědečkem jako klasický školní orchestr – pracovali nezávisle na bázi osobní dohody s Talichem. Samozřejmě zadarmo. Všichni včetně Talicha. Ten už ovšem dostával profesorský plat, protože mohl začít učit. Čili to byla svým způsobem naše velká výhra.

Blížily se také první poválečné volby v roce 1946. Ty volby, nikoliv překvapivě, vyhráli sice komunisti – to se samozřejmě při té poválečné náladě očekávalo – ale poměrně silné hlasy získali národní socialisté. Ministrem školství a osvěty se stal doktor Jaroslav Stránský, který samozřejmě, jak to v politice bývá, využil ihned toho, že se mohl v záležitosti Talichově postavit proti Nejedlému, a podpořil existenci souboru tím, že umožnil Talichovi veřejné vystupování. On zahájil svoji poválečnou kariéru, pokud se to tak dá říct, provedením Mé vlasti s orchestrem Národního divadla a hned vzápětí, asi deset dnů nato, prvním koncertem se souborem, který jsme nazvali Český komorní orchestr v návaznosti na tradici Českého kvarteta. Talich tuto tradici stále zdůrazňoval jako interpretační tradici, vycházející z detailu a směřující k velikým liniím. To vše poznamenalo jeho vklad do dirigentské školy a zejména do zvuku České filharmonie před válkou a potom do Českého komorního orchestru.

Koncertů bylo několik, byly všecky vyprodané. A blížil se rok 1947, kdy na ministerstvu školství a osvěty slíbili subvenci, takže jsme mohli přibrat i nějaké hráče jakoby do angažmá. Konzervatoristé, protože v té době ještě nebyla Akademie múzických umění, hráli v podstatě nikoliv zadarmo, ale za platy odpovídající stipendiím. To se nám zdálo logické a přirozené. Talich mě požádal, jestli bych se ujal administrativní správy souboru, což jsem rád udělal. Vyvázal jsem se okamžitě ze svého studia a přestal jsem také psát do novin, protože to jsem od roku pětačtyřicet do roku čtyřicet sedm dělal. Zdálo se mně nemožné být současně kvazi-ředitelem nějakého souboru, a přitom psát do novin kritiky – což se potom běžně dělalo. Dělali to samozřejmě skoro všichni: doktor Pospíšil, Eckstein a tak dále. Mně se to ale v té době zdálo nemožné, protože jsem měl pocit, že by mohlo dojít k nějakému střetu zájmů.

Tu subvenci jsme dostali. A vypsali cyklus koncertů na první sezonu 1947/48, z nichž Talich řídil všecky až do ledna 1948. O Vánocích 1947 onemocněl. Předtím ale vlastně současně dirigoval s Českým komorním orchestrem v Národním divadle takové komponované mozartovské večery. Docela zajímavý program s Mozartovou velkou Es dur symfonií, operou Bastien a Bastienka a baletem Les petits riens. Když onemocněl, další koncerty řídili jeho žáci, to znamená Vogel, Trhlík a Živojin Zdravković z Jugoslávie, který tady byl na studijní stáži.