„…úplná bezohlednost vůči sobě samé… a hlavně nesmírná, vášnivá výrazová síla…“

Texty Ivana Medka (5) 

Zásadní poválečnou hudební událostí byl první ročník festivalu Pražské jaro. Měl oslavit padesát let existence České filharmonie, ale taky zásadním gestem ukončit izolaci, do které se český hudební život za války dostal. V duchu myšlenek šéfa České filharmonie a iniciátora festivalu Rafael Kubelík (který ovšem navazoval na Talichovy předválečné a válečné Hudební máje), který se záhy po válce vyslovil o tom, co je třeba: „Splatiti dluh ruské, francouzské, anglické, americké, židovské a české hudbě v emigraci. (…) Praha bude pravidelně zásobována vším závažným, co svět domácí i cizozemský poskytuje minulého, přítomného i budoucího.“

Medkovy vybrané referáty z Pražského jara 1946 mají – stejně jako autorovy jiné texty – příznačný rys. Jdou vždy za a nad jednotlivou hudební událost; dokážou zobecnit a přitom zůstat jednoznačné. A nesou přitom zajímavý, vyhraněný, třeba i provokující názor. Tak se v referátu o ruském večeru dovídáme – při vší stručnosti výstižnou – charakteristiku vývoje ruské hudby v první polovině dvacátého století, v kritice koncertu Charlese Muncha autor klade otazníky nad První symfonií Bohuslava Martinů a v ohlédnutí za koncertem hobojisty Leona Goossense zase podtrhuje typický vztah anglických skladatelů k hoboji.

Vítězství francouzské hudby
Pátý festivalový koncert České filharmonie řídil Charles Munch. Sólistkou byla houslistka Ginette Neveu (poznámka redakce: slavná francouzská umělkyně, která zahynula – jako třicetiletá – při letecké havárii v říjnu 1949). Francouzská hudební kultura, která nejvíce ovlivnila soudobý český hudební projev, zůstane asi ještě dlouho základnou, ke které se můžeme stále obracet a nacházet v ní plodná poučení i podněty. Z našich skladatelů je to v prvé řadě Bohuslav Martinů, který přímo prošel školou Alberta Roussela, jež určovala jeho vývoj mnoho dalších let. Později se však Martinů – snad proto, že valnou část svého života žil v cizině – počal obraceti k pramenům české a moravské hudební tvořivosti, totiž k lidové písni. Nejbezprostřednějším projevem z této doby je baletní suita Špalíček. Časem Martinů počal uplatňovati tyto prvky i v symfonické hudbě a spojoval je s potřebou stále větší srozumitelnosti a přístupnosti, takže jeho poslední skladby ztrácejí neustálým rozmělňováním na intenzitě a výraznosti jak v technickém zpracování, tak v invenční osobitosti. Úvodem pondělního koncertu provedl Charles Munch první Symfonii, kterou napsal Bohuslav Martinů v roce 1942 v USA. Skladba je formálně i výrazově neproblematická a možno říci až nenáročná. Harmonie je důsledně tonální, jen na několika málo místech objevíme novější zvuk. Melodicky vychází opět z lidových prvků, zásadně diatonických. Vynalézavost rytmická navazuje přímo na hudbu Antonína Dvořáka. Nejkladnější složky symfonie jsou instrumentace a vtip. Vcelku je tato skladba otevřeným přiznáním k nejzákladnějším tradicím české hudby, k Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi. Její skutečný přínos je sporný.

Jako následující číslo zahrála houslistka Ginette Neveu Poeme od Ernesta Chaussona a Tzigane od Maurice Ravela. Ginette Neveu patří mezi nejlepší umělce současné doby. Absolutní technická dokonalost jí umožňuje až závratně lehké zvládnutí každého houslistického terénu a úplné soustředění na výrazovou složku skladeb. Neobyčejně velký tón, strhující temperament, úplná bezohlednost vůči sobě samé i vůči běžným virtuosním efektům a hlavně nesmírná, vášnivá výrazová síla dávají její hře charakter tak velké opravdovosti a přesvědčivosti, s jakou se setkáváme jen u umělců vyvolených.

Symfonie pro smyčcový orchestr od Arthura Honeggera je symbolem vyrovnávacích procesů, které jsou příznačné pro současný hudební projev v posledních letech. Podobně jako ve svých dřívějších skladbách pracuje i zde Honegger převážně kontrapunkticky a polyrytmicky, omezuje se jen nanejvýše na dvě až tři reálné linie proti sobě, což podstatně zjednodušuje celkovou strukturu skladby. Výrazově je tato hudba převážně chmurná a její stálé napětí je rozřešeno až v poslední větě, kdy ke smyčcovému souboru přistupuje trubka. Neobyčejná myšlenková průbojnost spolu s technickou dokonalostí staví toto dílo na přední místo v moderní hudbě. Závěrem byla provedena druhá suita z baletu Daphnis et Chloé od Maurice Ravela. Tuto skladbu můžeme pro její skvělou životnost, dokonalou instrumentaci a skutečnou invenční i kompoziční osobitost považovat za nejlepší Ravelovu skladbu vůbec a za jedno z nejkrásnějších děl hudebního impresionismu. Charles Munch řídil celý koncert strhujícím gestem a s naprostým stavebním i stylovým pochopením jednotlivých skladeb. Česká filharmonie podala jeho zásluhou jeden ze svých nejkrásnějších výkonů vůbec.
(Svobodné Československo – 29. 5. 1946)

Ruská hudba v „Pražském jaru“
Koncert se konal za účasti prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše
Pro současnou hudební kulturu v Sovětském svazu jsou charakteristické dvě základní vlastnosti. Obrovská kvantitativní převaha v počtu skladatelů i skladeb nad všemi ostatními národy a důsledná umírněnost i konzervativismus ve výrazu každé nové kompozice. V prvních letech tohoto století byla ruská hudba ve svých představitelích Stravinském a Prokofjevovi na předním místě v boji o nový hudební výraz, který byl určen především zvukovou tvrdostí a rytmickou komplikovaností. Vzor pro toto zdůraznění rytmické struktury skladeb nacházeli oba autoři v metrické nepravidelnosti ruských národních písní, které byly podkladem i jejich melodického myšlení. Je tudíž jasné, že tento vývoj byl zcela harmonický a nikterak násilný, jak jej vykládají někteří teoretikové. Po revoluci hledali sovětští skladatelé bližší cestu k širokým vrstvám lidu a věnovali se vlastně rozsáhlé pedagogické práci, aby obecenstvo mohlo chápat i tu hudbu, která sice nemá všechny prvky moderního výrazu, pochází však přece alespoň od současných skladatelů. Znamenalo to přirozeně oprostit hudební mluvu od všech, třeba i zdánlivých komplikovaností, a v zájmu srozumitelnosti se vzdát všech dosažených výsledků zvláště ve zvuku, harmonii, rytmu a polyfonii.

Částečně v tomto smyslu je komponována druhá suita z baletu Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva, kterou provedl úvodem k šestému Koncertu České filharmonie dirigent Jevgenij Mravinskij. Skladba je diatonická, tonální, harmonicky velmi jednoduchá, klade velký důraz na melodickou linii a jejím největším kladem je jemná a vynalézavá instrumentace. Formálně jsou jednotlivé části úplně prosté, s převážným použitím jednoduchých period. Výraz je více lyrický a u Prokofjeva překvapuje důslednou měkkostí.

Ještě charakterističtější pro vývoj soudobé ruské hudby je pátá Symfonie od Dmitrije Šostakoviče. Schematická forma přesně podle klasického vzoru, stupňovité diatonické melodie, přísně tonální, velmi statická harmonie, pravidelné rytmické členění, skupinová instrumentace a stavebná nenáročnost, mnohdy bychom řekli i nedořešenost, to vše známe již z Šostakovičovy tvorby předcházející a následující. Tato symfonie, která je jakýmsi mezníkem ve skladatelově tvorbě, navazuje zvláště ve druhé větě (scherzo) na dřívější skladby Šostakovičovy, kde sice nejsou používány moderní harmonie, avšak k tonálním, funkčně jasným souzvukům jsou přidávány celkem nezdůvodněně alterované „falešné“ noty. Poslední věta připomíná svou heroickou náladou symfonii Leningradskou. Skladba je výrazově vcelku velmi přístupná a nacházíme v ní vlivy Alexandra Glazunova, Petra Iljiče Čajkovského a Georga Bizeta (otevřené názvuky na Carmen v druhé větě). Pro nás zvláštností, avšak pro Šostakoviče přirozeným kompozičním prostředkem je stálé používání prodlev a tremola na každém výrazově vypjatém místě.

Obě skladby řídil s naprostým klidem, soustředěností a nenápadností dirigent Jevgenij Mravinskij, který také výborně doprovázel houslistu Davida Oistracha v Čajkovského Houslovém koncertě D dur. Oistrach zvládl technicky s naprostou suverenitou a virtuositou všechny požadavky obtížného sólového partu, který si místy upravil a komplikoval dvojhmaty. Dokonalá intonační čistota, projevující se hlavně v oktávách, decimách a vícehmatech, udivující lehkost pravé ruky a krásný velký tón staví Oistracha na přední místo mezi současné světové houslisty, které tento Rus předčí neobyčejnou výrazovou čistotou a velkou hudebností, která dává jeho reprodukci prostý a jednoznačný charakter bez vnějších okázalostí. Oistrachův výkon v Čajkovského koncertě byl umělecky nejzávažnější částí večera, jehož se zúčastnil prezident republiky, zástupci vlády a diplomatického sboru.
(Svobodné Československo – 2. 6. 1946)

Leon Goossens
Na druhém koncertu anglické orchestrální hudby vystoupil jako sólista Leon Goossens, který je dnes považován právem za jednoho z nejlepších hobojistů světa a kterému snad každý přednější anglický skladatel věnoval nějakou skladbu. Psát pro sólový hoboj je pro anglické skladatele něco tak přirozeného, jako pro nás komponovat pro dechové kvinteto nebo noneto. Ve všech případech má totiž skladatel jistotu, že jeho věc bude provedena ještě za jeho života. Leon Goossens, který se tak časem stal známým interpretem soudobé hudby, provedl na pátečním koncertě Koncert pro hoboj od svého bratra Eugena Goossense. Skladba má převážně lyrický charakter, je psána v jedné větě, postrádá však kontrastů, stavebního vystupňování a výrazové přesvědčivosti. Sólový nástroj je obratně stylizován v důsledně diatonických melodiích a pasážích. Podobný charakter má hobojový koncert Ralpha Vaughana Williamse, který je však ještě bezvýraznější s převahou pastorálních motivů. Leon Goossens v obou skladbách znovu ukázal své neomezené technické možnosti, krásný tón a neobyčejný smysl pro dokonalou stavbu frází. Skvělé ovládání dechu a velká schopnost dynamických a barevných detailů jsou jeho hlavní přednosti, které by měly být vzorem mnoha instrumentalistům. Zlepšený orchestr České filharmonie řídil opět Sir Adrian Boult.
(Svobodné Československo – 26. 5. 1946)

Koncert čtvrttónové hudby
Oddělení pro čtvrttónovou a šestinotónovou skladbu při Pražské konzervatoři je jediné toho druhu na světě a je proto velmi správné, že pořadatelé Pražského jara zařadili do programu festivalu tento celovečerní koncert ze čtvrttónových skladeb Aloise Háby a jeho žáků. Byly provedeny pozounové, klavírní, komorní i orchestrální skladby od Boženy Staňkové, Jiřího Pauera, Jan Seidla, Manuela Ponce, Jan Bubáka, Karla Reinera, Štěpána Luckého, Rudolfa Fikrle a Aloise Háby. Je přirozené, že u některých skladeb jsme mohli prozatím pouze konstatovat nový materiál, než hodnotit nějak čistě hudební přínosy skladeb a zase naopak jsme slyšeli skladby, které plně přesvědčovaly svou zdravou hudebností, invencí a zpracováním. Nemůžeme se zde zabývat rozborem jednotlivých skladeb a ostatně neúnosně dlouhý program nám nedovolil sledovat všechny se stejnou soustředěností. Nejsilnějším dojmem působil smyčcový kvartet Jana Seidla na slova básně od Františka Halase Staré ženy. Koncert potvrdil, že čtvrttónová hudba má své oprávnění, je celkem lehce pochopitelná a je ovšem závislá na soustavném budování reprodukčního stylu jak po technické, tak výrazové stránce. V současné době je nejpovolanějším interpretem čtvrttónové hudby doktor Karel Reiner. Dobrý výkon podalo také kvarteto Pro arte moderna.
(Svobodné Československo – 16. 5. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy