Byl to úspěch? Vídeňská státní opera nastudovala Debussyho Pelléa a Mélisandu

Po dlouhém čtvrtstoletí se na prkna Vídeňské státní opery v neděli vrátil Debussyho Pelléas a Mélisanda. Štěstí mu tady doposud příliš nepřálo – na každou ze šesti předchozích inscenací připadá v průměru pouhých dvanáct repríz. Nové nastudování připravil francouzský dirigent Alain Altinoglu a švýcarský režisér a scénograf Marco Arturo Marelli. Přinášíme výběr z prvních ohlasů na nedělní premiéru v překladu ze zahraničního tisku.

 

Vídeňská státní opera uvedla Debussyho Pelléa a Mélisandu

I. V divadle na Okružní třídě je atmosféra jako v parních lázních. Marco Arturo Marelli láká k radostnému cachtání. Krásně se při tom hraje a většinou právě tak zpívá. Státní opera sklidila s Pelléem a Mélisandou úspěch. Teď jen aby to vydrželo (a o to jde).

II. Dílo Francouze Debussyho: Odklon od toho, co bylo dřív, od „klasické tématické práce, jejíž krása je čistě technická a kromě mandarínů naší kasty nikoho nezajímá“. Debussyho hudba k Pelléovi a Mélisandě je zdůrazněná prostota. Dokonce i tam, kde je orchestr v extázi. „Modrá hudba“, to je vždycky první reakce cizinců, když mají vyjádřit své dojmy. A „modrá“ je i inscenace Marca Artura Marelliho, která vodu jen nenapodobuje.

Na den před devětadvaceti roky dirigoval Claudio Abbado premiéru předchozí inscenace Antonia Viteze se scénickou a kostýmní výpravou Yannise Kokkose. Abbado hloubal nad tím, co mají společného Pelléas et Mélisande s Musorgského Borisem Godunovem a Bergovým Wozzeckem. Všechno jsou to ojedinělá díla a v tvorbě svých autorů jediná dokončená. „Přísná svědomitost realizace,“ řekl tehdy Abbado. V těchto operách se soustředily novoty, vzešlé z hudebních diskusí své doby. A přece: nemá v operním kánonu jedinečné místo právě Pelléas et Mélisande?

III. Pelléas et Mélisande: Výsledek desetiletého boje o správnou formu, včetně roztržky mezi dramatikem Mauricem Maeterlinckem a „panem de Bussy“, která vedla málem k souboji (Maeterlinck v dopise zprostředkovateli Henrimu de Régnierovi z 8. srpna 1892 udělil Debussymu „veškerou autorizaci“). Premiéra se konala v pařížské Opéra Comique 30. dubna 1902.

IV. Marco Arturo Marelli byl zodpovědný za režii, scénu i světla. Dagmar Niefind vytvořila kostýmní návrhy – jako už kdysi pro jeho produkce ve Finské národní opeře v Helsinkách (premiéra 23. března 2012) a v Německé opeře v Berlíně (premiéra 10. dubna 2004).

Marelli kráčí ve stopách Jeana-Pierra Ponella, jehož inscenace Italky z Alžíru pro Scalu, pro Metropolitní operu, Bavorské národní divadlo a Vídeňskou státní operu se liší jen v detailech. Nebo Franca Zefirelliho, jehož velmi podobné Bohémy těší už desetiletí milovníky opery v Miláně, New Yorku, San Francisku i Vídni… Osvědčené použít znovu nebo rozvinout – můžeme v tom Marellinu bránit? Je přirozené, že na to operní fanoušci časem přijdou. Státní opera opomněla s touto okolností vhodnou formou seznámit, ale v případě úspěchu je to jen nepatrná námitka.

V. Avšak jaké tedy byly kontury večera? Byl to úspěch? A podle čeho ho měřit? Pokud podle publika, pak to úspěch byl. Navzdory Marelliho režii. Byla dobrá, ale zároveň i špatná. Vedení postav přesvědčivé, ale na špatných místech. (Ano, tak to bylo.)

Když Pelléas přijde za Mélisandou a její vlasy, které spustila z okna, už jsou na vrbě zachycené; když Olga Bezsmertna sedí na překlopeném člunu a Adrian Eröd dřepí na zemi, a pak teprve se zvedne a přiblíží se zezadu; když vede Golaud Pelléa ke studně smrti a Pelléas se vyděsí, protože na něj namíří hlavně banditů, kteří v libretu nejsou…

Na jedné straně snaha o nápodobu skutečnosti (král Arkel v invalidním křesle se stojanem s infuzí), ale nikoho nezajímá, že když Yniold zpívá o pastýři a ten přitom v pozadí převáží ve člunu mrtvé ovce, pohne se člun vždycky dřív, než pastýř ponoří pádlo do vody.

Je snad infantilnost (to jest zbytečné ilustrace a dramatizace zpívaného) znamením doby?

Ve třetím dějství musí spadnout opona, protože se závěsy, otevírající se jako clona fotoaparátu, vzájemně zamotají. Není to dostatečné napomenutí, že by se mělo zanechat technických hloupostí a upamatovat se na to podstatné?

To zásadní: velká nádrž uprostřed jeviště, po kolena naplněná údajně 12.000 litry vody. Pelléas v ní plave, naviguje člun, v němž sedí Mélisanda, ale měli by přece hledat ztracený prsten.

Rovněž zásadní: Marelli se zmocňuje středu jeviště a musí odchody a příchody vymýšlet ze stran, aby mohl hrát v  jednotné dekoraci. Yniold má holínky a smí se brouzdat ve vodě. Golaud má holínky, a nesmí vodou projít, přitom v ní bude jako Pelléas v pátém dějství rejdit až po krk.

Marelliho Pelléas et Mélisande, to je Peter Grimes v Maeterlinckově imaginární Francii.

VI. A „modrá hudba“? Úlohu, seznámit novou generaci členů orchestru Státní opery s jedinou Debussyho operou, převzal Alain Altinoglu. Když to vezmeme kolem a kolem, docela se mu to podařilo. Jen na začátku se hrálo příliš silně. A scházela přesvědčivost v modelování hudebních oblouků (především ve čtvrtém dějství), na takových místech hrozila nuda. Altinogluova interpretace nesledovala tolik lyričnost tam, kde by se dal očekávat spíš jemný akvarel než silnější dotyk štětcem… Detaily? Možná. Ale stojí za zmínku.

VII. Pěvecké obsazení bylo luxusní. Franz-Josef Selig jako hlasově krásný Král Arkel a Bernarda Fink jako Geneviève (s nepřeslechnutelným kovem v hlase). S radostí ze hry se prezentovala Maria Nazarova jako Yniold. Role to není velká, ale právě ve scéně s Golaudem velmi důležitá. Simon Keenlyside předvedl při svém debutu v roli Golauda další psychologický portrét zoufalé duše, hlasově bez vady. Je vždycky radost tohoto zpěváka vidět při práci. Olga Bezsmertna zpívala Mélisandu dílem s éterickým zvukem, v každé scéně nijak malé role se snažila o výraz. A jí po boku Adrian Eröd s (nejen pěveckým) špičkovým výkonem.

VIII. Pelléas et Mélisande ve Vídeňské státní opeře: v tomto obsazení lze doporučit.

(Online Merker – 19. června 2017 – Thomas Prochazka)

***

Jízda člunem neznámem

Režisér a scénický výtvarník Marco Arturo Marelli našel pro operu Clauda Debussyho kompromis mezi poezií a dramatickou chmurou.

Vypadá to, jako by se vnitřní svět postavy jménem Golaud stal prostorem. Na začátku, když se setká se záhadnou Mélisandou, ovane jeho i ji, sedící v nevinném bílém oděvu na převráceném člunu, náznak přírodní romantiky s malebným pohledem na jezero. Zachmuřený Golaud, který truchlí pro zemřelou manželku, se nejprve loveckou zbraní pokouší o sebevraždu. I když nakonec spoušť nestiskne, protože se zamiluje do Mélisandy, není těžké uhodnout, že tento temný pár zůstane ve svých ve svých biografiích uvězněn.

Manželský vztah navázaný na břehu jezera se octne v zámeckých prostorách temnoty, a ta Debussyho Pelléovi a Mélisandě ve Vídeňské státní opeře dominuje. Právě tento zámek, vybudovaný jako hluboká jeskyně, jako by zrcadlil Golaudovu křehkou schránku. Režisér a výtvarník Marco Arturo Marelli je přirozeně také virtuóz působivých obrazů, může si dovolit trochu abstrakce, aby zůstal vždy otevřený pro drobné dráždivosti a metamorfózy, jejichž smysl se spojuje s optickým kouzlem. Zámek, v němž se odehrávají scény ze života jedné rodiny, je symbolem bezvýchodnosti a uzavřenosti a rozptýleného tušení smrti.

Krutost prostoru
Na chvíli se však tento krutý prostor prozáří světlem prchavé naděje. Především voda se tu stane oním zjasňujícím prvkem, korespondujícím se zvukovou poezií této opery také opticky. Režisér však neschovává brutální, smrtící aspekty díla za nějakou artificiální kýčovitou techniku.

Mélisandina jízda na člunu a Pelléas, který jej vodou vede, má nesmělé rysy nikdy úplně neprožité něhy. Inscenace však vede Golaudovu nahromaděnou citovou tíseň a jeho žárlivostí přiživenou zuřivost k téměř realistickému závěru: je úchvatné, jako Simon Keenlyside (Golaud) tomuto vnitřnímu tlaku své postavy propůjčuje noblesní zvuk a elegantní deklamování.

Přitom tlumočí agresi bezprostředně a moudře, ve fyzickém projevu se nesníží k banálnostem – například když svého synka (působivě a diferencovaně Maria Nazarova jako Yniold) nutí k tomu, aby Pelléa a Mélisandu špicloval.

Výtečné obsazení
Vůbec je tato inscenace vodních fantazií delikátně obsazená. Franz-Josef Selig (Arkel) dojímá intenzitou i čistotou, Bernarda Fink (Geneviève) zprostředkovává hloubku duševních stavů. A Adrian Eröd (Pelléas) je – vedle Keenlysidea – dalším báječným hereckým i pěveckým představitelem. Noblesně zněl také Marcus Pelz (Lékař).

Olga Bezsmertna (Mélisande) je obdivuhodná především vokálně: dojemná je její něha a lehkost dikce a příjemný zvuk. Jako postava však zůstává uvězněná v oblasti nezkušenosti a nerozhodnosti; záhadnost její postavy tak zůstane poněkud naivním klišé.

Dirigent Alain Altinoglu a orchestr Státní opery interpretují impresionistické hry zvukových barev bez nabubřelosti. Zní jasně, občas ale poněkud matně, bez zvláštního „žáru“, který v těchto intimních strukturách rovněž dřímá. Rozhodně však se netají tím, že k charakteru této rafinované hudby patří také dramatické okamžiky a v čistě instrumentálních úsecích je možná a potřebná rezolutní energie.

Je působivé, když se Mélisanda vydá na poslední plavbu a skupinou žen je doprovázena „kamsi“, zatímco se opera svou poetičností téměř odhmotňuje. Proměnlivá sezona premiér Vídeňské státní opery tak dochází s choulostivým mistrovským dílem, jako je Pelléas a Mélisanda (jako téměř ve všem zdařilá inscenace), ke smířlivému závěru. A s velmi mohutným aplausem.

(derstandard.at – 19. června 2017 – Ljubiša Tošić)

Claude Debussy:
Pelléas et Mélisande
Dirigent: Alain Altinoglu
Režie, scéna a světla: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind
Orchestr Wiener Staatsoper
Premiéra 18. června 2017 Wiener Staatsoper Vídeň

Arkel – Franz-Josef Selig
Geneviève – Bernarda Fink
Pelléas – Adrian Eröd
Golaud – Simon Keenlyside
Mélisande – Olga Bezsmertna
Der kleine Yniold – Maria Nazarova
Arzt – Marcus Pelz

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová