Štěstí přeje připraveným. Česká režisérka sklízí v Oslu ovace za Pelléa a Mélisandu
Premiéra Pellea a Mélisandy ve Vídni
Vídeňská státní opera v neděli 18. června zažila premiéru jednoho z nejvýznamnějších děl hudebního impresionismu. Do repertoáru první rakouské operní scény se vrátila Debussyho opera Pelléas a Mélisanda. Za novým nastudováním stojí dirigent Alain Altinoglu.
Tento francouzský umělec arménského původu je častým dirigentem za pultem Wiener Staatsoper, kde v posledních letech dirigoval Mozartova Dona Giovanniho, Verdiho opery Don Carlos, Falstaff a Simon Boccanegra, Gounodovy stěžejní repertoárové opery Faust a Romeo a Julie i Straussovu Salome. Alain Altinoglu je hudebním ředitelem Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu a dirigoval představení operních souborů nejpřednějších světových divadel od Metropolitní opery v New Yorku přes pařížské i berlínské operní scény až k festivalovým produkcím v Aix-en-Provence, Orange nebo Salcburku. Tuto Debussyho operu dirigoval roku 2016 také v curyšské produkci. Za režijní a scénografickou složku je odpovědný Marco Arturo Marelli, švýcarský režisér, v tomto případě pracující i jako výtvarník scény a tvůrce světelného designu. Ten režijně stejný titul připravil nedávno také pro jiné operní scény – pro Helsinky (2014) a Deutsche Oper Berlin (2015).
Ve Vídni, kde již vytvořil několik režií ve Staatsoper (Náměsíčná, Kouzelná flétna, Capriccio, Dívka ze Zlatého Západu a další) a také ve Volksoper tradičně spolupracoval se svojí manželkou, kostýmní výtvarnicí Dagmar Niefind. Roku 2010 byl jmenován čestným členem Vídeňské státní opery. V premiérovém obsazení byl ohlášen skvělý soubor v čele s ukrajinskou sopranistkou Olgou Beszmertnou, která je od roku 2012 členkou operního souboru Wiener Staatsoper, a rakouským barytonistou Adrianem Erödem, předním sólistou tohoto souboru a jedním z nejlepších „zpívajících herců“ současnosti.
V Praze dobře známá mezzosopranistka Bernarda Fink ztvárňuje v nové inscenaci Geneviévu a Golaudem je anglický barytonista Simon Keenlyside, který přešel od role Pelléa (psané pro barytonálního tenoristu) do barytonové role Golauda. Soubor doplňuje německý basista Franz-Josef Selig jako král Arkel a mladá ruská koloraturní sopranistka Maria Nazarova (členka souboru od této sezony) v roli malého bratra Yonilda.
Podle prvních zpráv se režisér Marco Arturo Marelli soustředil na hlubokou psychologickou analýzu postav a jejich křehkých vztahů, bez jakékoliv okázalosti v tmavých scénografických prostorách, často archetypálních tvarů a s použitím symbolických předmětů, zvláště ve vztahu k vodě (čluny) a zemi (vertikálně členěná architektura zastupující skály a hradní stavbu). Až monochromní vyznění inscenace podporují nadčasové kostýmy s odkazy na civilní oděv dneška, ale i oděvy přelomu devatenáctého a dvacátého století (tedy doby vzniku opery i Maeterlinckova dramatu, které sloužilo jako literární předloha).
K prvním zásadním recenzím se vrátíme, ale bezprostřední ohlasy jsou veskrze pozitivní. Do konce června jsou po poslední premiéře (v neděli 18. června) této sezony ještě k dispozici čtyři termíny (20., 24., 27. a 30. června 2017). Hraje se s jednou pauzou a cena lístků se pohybuje od 62 do 228 eur pro reprízy.
Inscenace se vrátí do repertoáru v říjnu 2017 v krátké sérii čtyř představení. Do inscenace ale vstoupí noví zpěváci: Christiane Karg jako Melisanda (naposledy zpívala tuto roli ve Frankfurtu nad Mohanem 2012 a v Hamburgu roku 2015), Peter Rose jako Pelléas, Janina Baechle a Bernhard Richter. Z premiérového obsazení zůstává ve Vídni velmi oblíbený Simon Keenlyside. Mění se také dirigent, místo za pultem převezme Daniel Harding.
Na co jsme zapomněli
Pelléas a Mélisanda ještě jednou. Zahraniční recenzenti jednoznačně ocenili režii mistrovské opery Clauda Debussyho české režisérky Barbory Horákové Joly v Oslu.
Umělkyně vystudovala operní režii v Mnichově a následně asistovala v Basileji tvůrcům jako jsou Sebastian Nübling, Armin Petras nebo Vera Nemirova. Jako samostatná režisérka připravila například Poulencův Lidský hlas v Neuchâtelu nebo Ravelovu operu Dítě a kouzla právě v Basileji. Neomezuje se ale pouze na operní inscenace, režíruje i muzikálové produkce.
Štěstí přeje připraveným, a když australský divadelní, televizní a filmový režisér Simon Stone odstoupil od režie inscenace v operním domě (Operaen Oslo) v Oslu, zastoupila ho a recenze se předhánějí v superlativech. Původně měla být pouze Stoneovou asistentkou, ale místní operní ředitel Per Boye Hansen jí důvěřoval natolik, že jí svěřil celou inscenaci. Do psychologizující inscenace vnesla určité expresionistické tóny a především téma zneužívání a manipulace v rámci velmi uzavřeného celku – rodiny. Režisérka ve spolupráci se scénografem Ralphem Myersem a kostýmní výtvarnicí Mel Page vytvořila moderní a kruté obrazy sterilní společnosti s výraznou světelnou složkou. Melisande se pak stává pouhým objektem mužské touhy, chtíče a závisti.
Hudebně dílo nastudoval Karl-Heinz Steffens a mezi vynikající účinkujícími najdeme v roli Arkela i basistu Anderse Lorentzsona, který zpíval Modrovouse v brněnském provedení Bartókovy jednoaktovky Hrad knížete Modrovouse na podzim roku 2016 v oceňované inscenaci Davida Radoka (recenzi z premiéry jsme přinesli zde). Je tedy nejvyšší čas si zajistit režisérku pro některou inscenaci na českých operních scénách, protože její pracovní deník se rychle plní. V letošním květnu v Bilbau (Teatro Arriaga) režírovala Monteverdiho operu L’Orfeo v inscenaci, kterou dirigoval český dirigent Karel Valter. Menší operní festival v Hildesheimu na závěr července 2017 připravuje produkci rané a zřídkakdy inscenované Verdiho komické opery Un giorno di regno (Jeden den králem) v její režii. Na podzim 2017 se scény v Antverpách a Gentu podělí o inscenaci Korngoldovy dekadentní opery Das Wunder der Heliane (Helianin zázrak), kde ale Barbora Joly Horáková bude fungovat pouze jako dramaturgyně. A další výjimečný titul bude režírovat v Lyonu, pro únorovou premiéru v roce 2018 připraví režii pohádkové opery Ottorina Respighiho La bella dormente nel bosco (Šípková Růženka).
Zelenkova kantáta Il Serpente di Bronzo scénicky
Ač se budeme plánům operních domů věnovat až v prázdninových pokračováních Operního kukátka, jedno malé nahlédnutí jistě neuškodí. Opera ve Frankfurtu nad Mohanem chystá scénickou verzi Zelenkovy kantáty Il Serpente di Bronzo (Bronzový had, Drážďany 1730). Kantáta na biblický text Stefana Benedetta Pallaviciniho, který upravil sám skladatel Jan Dismas Zelenka, bude mít premiéru 22. února 2018 a v premiérovém večeru nezazní samotná. Bude jí předcházet nová kompozice arabského skladatele Saeda Haddada (narozen 1972), s podnázvem a názvem dramatické lamento ve 3 scénách Ein Winterlicher Frühling na arabské a anglické texty Chalíla Džibrána. Jde o zakázkovou kompozici Oper Frankfurt a souboru Ensemble Moderne.
V obou dílech vystoupí velmi vytížená sólistka domácího souboru, mezzosopranistka Judita Nagyová, která v Zelenkově kantátě ztvární charakter Namuela. Dirigentem obou různorodých částí večera bude Franck Ollu, dlouhodobě spojený se souborem Ensemble Moderne, se kterým provedl řadu kompozic dvacátého a jednadvacátého století.
Nahrávka týdne
Rossini, Gioachino – Adelaide di Borgogna. Virtuosi Brunensis, Camerata Bach Choir Poznaň, dirigent Luciano Acocella. Naxos 8.660401-02, 2017 (2 CD). Firma Naxos ve spolupráci se specializovaným rossiniovským festivalem v Bad Wildbad zveřejňuje zvukový záznam z další festivalové inscenace. Tentokráte jde o málo známou vážnou operu Adelaide di Borgogna, ossia Ottone, re d’Italia, která byla premiérována v Římě roku 1817.
Libreto Giovanniho Federica Schmidta, který je autorem celkem čtyř libret pro tohoto slavného skladatele (Elisabetta, regina d’Inghilterra; Armida; Eduardo a Cristina), vychází z určitých historických faktů, spojených samozřejmě tradičně s vícestrannou milostnou zápletkou a bojem o moc. Děj opery je situován do pevnosti v Canosse roku 951, kde se setkává německý král Otto I. (Ottone) a vdova po italském králi Lotariovi Adelaide. Tyto dva charaktery nesou také největší pěvecké nároky Rossiniho partitury. Part Ottoneho je napsán pro Rossiniho oblíbený hlasový typ – koloraturní kontraalt a druhý virtuózní part královny bojující o trůn po manželovi je určen dramatické koloraturce.
Oba party jsou na nahrávce svěřeny dvěma rychle stoupajícím operním hvězdám z Ruska. Koloraturní sopranistka Ekaterina Sadovnikova zpívá s přehledem Adelaidu se všemi obtížnými běhy a ozdobami a s výborným smyslem pro rossiniovský styl. Členka souboru Wiener Staatsoper (od sezony 2012/2013), mezzosopranistka Margarita Gritskova, pak exceluje v kalhotkové roli Ottoneho. Její hlasová virtuozita je doplněna zajímavým témbrem i schopností nuancovaného výrazu. Vedle sólových čísel jsou požitkem i dva duety obou pěvkyň. Kvalitní je i obsazení dalších rolí. Ač inscenace zrovna neoslnila vizuálním řešením, hudební nastudování zaujme živostí a energií, kterou zajistil Luciano Acocella za dirigentským pultem. Nahrávka vznikla sestřihem tří červencových představení roku 2014 a na trh se dostává až v červnu 2017.
Má to i praktické důvody, protože opera stála stranou zájmu nahrávacích společností, a to i v době vrcholu rossiniovské operní renesance. Po dnes již prakticky nedostupné nahrávce s Dellou Jones (Ottone) a Eiddwen Harrhy (Adelaide) v hlavních rolích z roku 1978 (pouze na LP), následovala objevná nahrávka rossinovského specialisty Alberta Zeddy, zachycující představení z letního festivalu v Martina Franca roku 1984 s hvězdným obsazením mezzosopranistky Martine Dupuy a dodnes činné přední světové belcantistky Marielly Devie. V roce 2005 v nahrávce již kritické edice vydala operu nahrávací společnost Opera Rara (dirigent Giuliano Carella) se slavnou Jennifer Larmore (Ottone) a Majellou Cullagh (Adelaide). A v roce 2013 byl tržně distribuován záznam (zvukový i obrazový) z Rossiniho festivalu v Pesaru 2011 s rossiniovskými hvězdami současnosti, italskou mezzosopranistkou Danielou Barcellonou a americkou sopranistkou Jessicou Pratt.
Bohužel oficiální záznam z předchozího pesarského koncertního nastudování v roce 2006 právě s Danielou Barcellonou a sopranistkou Patrizií Ciofi nebyl pořízen.
Tato typická Rossiniho kompozice zaujme milovníky belcantového zpěvu a všechny zájemce o ukázku virtuozity nových pěveckých posil z Ruska a Ukrajiny. Určitá nevyváženost v délce obou aktů (75 plus 47 minut) i celé kompozice, i trochu strnulý výkon sboru, jsou zcela zapomenuty při poslechu mimořádných pěveckých výkonů.
Opera na ČT art
Mozart, Wolfgang Amadeus – Die Entführung aus dem Serail (Únos ze serailu). Pondělí, 19. června 2017 (20.00– 22.55). Přímý přenos z Teatro alla Scala. Mozartův proslavený německý singspiel Únos ze serailu z milánského Teatro alla Scala je zařazen na divadelní program první italské scény u příležitosti dvacátého výročí úmrtí legendárního italského režiséra Giorgio Strehlera (1921–1997), který pro Teatro alla Scala vytvořil více než pětatřicet nových produkcí od premiéry Verdiho La traviaty v roce 1947.
Nová inscenace je remakem Strehleovy legendární inscenace z roku 1972. Předtím tentýž titul úspěšně také inscenoval na salcburském festivalu roku 1965 (se Zubinem Mehtou jako dirigentem). Výpravu a kostýmy navrhl jeho dlouholetý spolupracovník Luciano Damiani (1923–2007). Obnovené nastudování zajišťují Mattia Testi (režie), Carla Ceravolo (scénografie) a Sybille Ulsamer (kostýmy). Hudebního nastudování se znovu ujal špičkový světový dirigent Zubin Mehta.
Náročnou roli Konstanze zpívá Lenneke Ruiten, holandská sopranistka, která v Teatro alla Scala získala velké úspěchy ve virtuózním partu Giunie v jiné Mozartově opeře Lucio Silla v roce 2015, kde jejím partnerem byl také švýcarský lyrický tenorista Mauro Peter, jenž nyní zpívá Belmonta. Druhý milenecký pár ztvárňují Sabine Devieilhe a Maximilian Schmitt. Francouzská lyricko-koloraturní sopranistka zaujala operní posluchače specializovaným profilovým CD, na které nahrála Mozartova vokální díla určená sestrám Weberovým, ze kterých si Wolfgang Amadeus Mozart za manželku vybral právě nejméně talentovanou Constanze. Tu v druhém mileneckém páru služebníků doplňuje německý mozartovský tenorista Maximilian Schmitt. V roli Osmina vystupuje jiný německý interpret, basista Tobias Kehrer. Mluvenou roli Selima pak nastudoval oceňovaný rakouský herec Cornelius Obonya, vnuk hereckých legend Attily Hörbigera a Pauly Wessely.
Hudební humor
Slavný německý tenorista Leo Slezak (1873–1946), rodák ze Šumperka, pozdější hvězda Wiener Staatsoper a Metropolitan Opera, byl znám svým nezlomným smyslem pro humor. Po skončení operní dráhy pak ostatně pokračoval v kariéře jako filmový herec, převážně v komických a hudebních rolích.
Na nesčetných koncertech, které během života uspořádal, měl ve zvyku automaticky počítat posluchače. Při pohledu do publika počítal návštěvníky koncertního sálu po jednotlivých řadách. Na konci jedné pauzy mezi hudebními čísly tak utkvěl pohledem na mladé dívce. Po skončení koncertu si tato mladá dáma došla pro autogram do umělcovy šatny a nadšeně mu oznamovala, že je to právě ona, na kterou se tak upřeně a dlouho díval. A tenorista pak s úsměvem prohodil větu, kterou nemohla dívka v žádném případě pochopit: „Velmi dobře si na vás vzpomínám, milá slečno, vy jste byla osmašedesátá.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
