Úspěšná premiéra klavírního koncertu Thierryho Escaiche v České filharmonii

Koncert byl velmi kvalitně připraven po všech stránkách. Interpretační atraktivita, kterou ve všech prováděných skladbách připravil Semjon Byčkov a spolehlivě ji realizoval orchestr České filharmonie, byla transparentně popsána v tištěném programu průvodním slovem od Emila Drápely. Tím poskytl publiku důležitou oporu a navigaci, jak moderní hudbu poslouchat. Posluchači naplnili do posledního místa Dvořákovu síň a dlouhými ovacemi ve stoje ocenily hodnotné výkony všech interpretů i dramaturgickou zajímavost večera.

Celý koncert zdobila barevná a zvukově účelná instrumentace všech skladeb. Nutno podotknout, že atraktivní promyšlení nástrojových sestav realizujících myšlení skladatele je charakteristickým znakem valné většiny umělecké hudby 20. a 21. století. Pro pochopení zvukových efektů i procesů výrazně pomáhá mimohudební program. Na koncertě zazněly dvě svity z baletů. Jejich děj silně ovlivňoval zvukový průběh hudby. V úvodu večera zahrála Česká filharmonie svitu z baletní pantomimy Podivuhodný mandarín, op. 19 Bély Bartóka (1881–1945). Skladba vznikla sice v polovině dvacátých let 20. století, mezinárodního věhlasu však dosáhla až přibližně o třicet let později. Důvody takového zpoždění lze vidět především v jejím expresionistickém obsahu se silně kritickým společenským podtónem. Ten nebyl pro organizátory baletních inscenací mnohdy přijatelný. Je však zajímavé, že v únoru 1927, těsně po skandálu při prvním uvedení v Kolíně nad Rýnem, se konala úspěšná premiéra v Praze, a to v Neues Deutsches Theater v choreografii Maxe Semmlera.

Přestože název skladby naznačuje, že by mělo jít o čínskou pohádku, konkrétní náplň je úplně jiná. Jak je uvedeno v programu, autor libreta Melchior Lengyel (1880–1974), který byl maďarské národnosti jako Bartók, přivádí diváky do brlohu tří lupičů a vrahů v západoevropském velkoměstě. Ti chtějí zneužít erotických služeb prostitutky k omámení jejích klientů a následnému oloupení. Komplot nemá však náležitý efekt. První oběti nemají peníze, a tak setkání skončí jen surovým zbitím a vyhozením na ulici. Jako poslední vstupuje do děje muž v mandarínském hábitu. Je oloupen a zavražděn. Zázrakem však ožije. Znovu je zabit a opět ožívá. V tomto okamžiku se vyznává z lásky k nevěstce. Ta jej vášnivě políbí, a teprve tento láskyplný akt je poslední. Mandarín slábne, podléhá ranám pasáků a nakonec umírá.

Bartók si uvedenou dějovou linku vybral proto, že souzněla s jeho problémy v osobním životě. Pojetí zhudebnění profiluje jako antiromantické. Velkou inspirací pro vznik partitury mu byla hudba k baletu Svěcení jara Igora Stravinského z roku 1913. Též v hudbě k Podivuhodnému mandarínovi nalezneme příklon k rytmické pulzaci podpořené bicími nástroji, preferenci dechových nástrojů před smyčcovými a melodicko-harmonický svět vznikající na základě jiného klíče, než přináší romantická systematika. Takový klíč je veden racionální úvahou, která byla ex post autorem zvukově zušlechťována. Výsledkem se stala hudba s dekadentním průběhem, úzce komunikujícím s libretem baletu. Vše transparentně ilustrovala na koncertě též Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova. Jeho dirigentský rukopis je založen na logických vazbách hudebních struktur, které chápe jako podmínku komunikativnosti hudby. Proto provedení Bartókovy skladby bylo protkáno logickými tempovými vztahy, plasticitou ve volbě nástrojových preferencí a čitelnou artikulací jednotlivých myšlenek. V takovém podání dirigenta a orchestru by bylo možné sledovat hudbu i bez programní opory, stejně by si pak podržela v poslechu svůj dramatický tah. Za vůdčího působení dějové linky však vyznělo dílo plastičtěji, jako významný mezník ve východoevropském expresionismu mezi světovými válkami.

Na hudbě z baletu Petruška od Igora Stravinského (1882–1971) jsme si mohli dále uvědomit, jak zásadní impulzy přinesl tento skladatel pro rozvoj světové hudby 20. století. A to i přes to, že balet Petruška teprve referenčnímu dílu Svěcení jara předcházel. Provedená baletní hudba vznikla již v roce 1911, tzn. o dva roky dříve než Svěcení jara. I když na menší ploše, ale přesto je zde vše, s čím hudba následujících dekád již musela počítat. Nejdůležitějším aspektem je nutnost ostré obsahovosti díla, aniž by bylo povinné dodržet nějaký formový kadlub. S tím pak souvisela možnost zdánlivě cizorodých vstupů z jiných žánrů popřípadě vzdálených historických etap. Vícevrstevnatost při členitosti textury nemusela vykazovat společné časové uzly nebo je mohla jen volně naznačovat. Nelze podceňovat ani okamžik rozhodnutí, zda hudební tkáň bude hierarchizována centricky, to znamená, že bude sluchově postižitelná tónika, a to v jakémkoliv stavu její stability nebo zda budou vertikály a horizontály řešeny na základě distanční hierarchizace, a výsledek bude tedy mít charakter hudby Bartókova Podivuhodného mandarína.

Obsah baletu Petruška nás zavádí na ruský jarmark, kde loutkář předvádí lidovou frašku o krásné baleríně, křehkém zamilovaném Petruškovi a obhroublém chlapáckém Maurovi. Petruška miluje balerínu, je však ponižován a zaháněn Maurem. Nakonec jej Maur zabije. Tento akt odpudí všechny přítomné diváky a ti odejdou. Náhle se objeví nad portálem divadélka šaškův duch a udělá dlouhý nos. Zděšený loutkář nadobro odchází z jeviště. Příběh zapojuje do hry velké množství epizodních postav z ruského lidového prostředí, proto Stravinskij využil množství jarmarečních popěvků a tanců s flašinetovým doprovodem. Ty tvoří vedlejší díly ke stále se navracejícímu rámcovému hudebnímu naladění zpodobňujícímu jarmareční ruch. K vyjádření charakteru tohoto dění využil Stravinskij hudbu silně centralizovanou prodlevami či ostinaty. Semjon Byčkov zde musel řešit v interpretaci velkou závislost formy skladby na epizodických příbězích, které hudbu drobí. Opět se mu podařilo hudební proud sjednotit na základě tempové kontinuity. Bylo také znát, že jeho schopnost vysvětlit orchestru charakter ilustrativnosti Stravinského hudby v Petruškovi má díky jeho studiím v Rusku velmi hluboké kořeny. Stravinského hudba k baletu Petruška se tak stala vrcholem koncertu. Z mnoha výborných výkonů hráčů na dechové nástroje je zde nutno vyzdvihnout trumpetistu Waltera Hofbauera.

Last but not least. Tak by se mohl uvést závěrečný odstavec předložené recenze. Bude se věnovat novince z pera francouzského skladatele Thierryho Escaiche (*1965) Études symphoniques pro klavír a orchestr. Na večeru ji ve světové premiéře zahrál rodák ze Soulu Seong-Jin Cho. Thierry Escaich je nejen velmi úspěšným skladatelem, ale i varhaníkem a improvizátorem. Není bez zajímavosti, že byl v roce 1996 jmenován varhaníkem kostela Saint-Étienne-du-Mont v Paříži jako nástupce legendárního Maurice Duruflého. Z dostupných skladeb lze vypozorovat, že má velmi blízko ke klávesovým nástrojům a k hudbě opírající se o obecné dlouhodobě prověřené principy kompozice, které umožňují sdělovat publiku konkrétní či abstraktní obsah. Především uznává nutnost zavádět zvukově kontrastní části, gradovat jejich průběh a scelovat kontinuitu hudebního proudu pro větší úsek skladby pomocí společných parametrů. S uvedenými atributy jsme se setkali též v jeho novém díle Études symphoniques pro klavír a orchestr. Publikum jej ocenilo upřímným potleskem. Nejenom pro to, že efektní sólový part výborně provedl Seong-Jin Cho, ale i pro zvukovou atraktivitu průběhu kompozice jako celku. Jeho partitura je vzdušná, sólový part neblokuje nikde akustická hradba dynamicky robustnějších nástrojů. Veškeré děje jsou vypracovány do výrazové ostrosti. Hudba má charakter klavírního koncertu, rozvíjejícího se sice v jednom tahu, ale členícího se do čtyř samostatných celků. První část Dérives obsahuje volnou passacaglii, druhá část Furtif hudbu charakteru scherza, třetí část Mirage je zklidněním s názvuky polyfonie. Poslední část naplňuje toccatová hudba. Jednotlivé věty však do sebe kompozičně vplývají. Nemusí být tedy vždy sluchově identifikovatelné. To však má na vnímání celku jen malý vliv. Důležitější je obecná zvuková dramaturgie vedoucí hudební proud stále vpřed do nových konstelací v duchu realizace zvukových kontrastů v rytmice, melodice, akordice či instrumentaci. Jistě, svojí roli zde hrají společné křižovatky, kde se Escaichova hudba potkává s impresionistickými či neoklasickými kompozičními metodami. Uvedená setkání pomáhají jeho hudbu pochopit ještě více. Nutno dále zdůraznit, že Escaichova hudba je sice disonující, ale souzvuky jsou vždy ušlechtile a účelně upraveny. Nedochází tak k bolestným střetům. V závěrečné Toccatě nabízí autor posluchači pomocnou ruku pro pochopení jeho skladby v okamžiku, když centralizuje repetované tóny v akordech, a profiluje je do souzvukových opor. K nim se jiné souzvuky funkčně vztahují. V duchu výše řečeného, ani zde není realizována výrazná melodika a ani zde to ducha soudobého hudebního vyjádření nelimituje. Nosnost zvukového vývoje skladby pak slibuje, že nový opus Thierryho Escaiche se bude na pódia vracet. Přejme mu, aby to bylo co nejčastěji.

Koncert České filharmonie ozdobily výkony hráčů dechové sekce. Na nich také všechny provedené skladby stály. Není tedy divu, že na závěr večera dirigent Semjon Byčkov vyvolal všechny hráče dechové sekce a publikum jim ohlušujícím aplausem děkovalo za vynaloženou snahu. Absolutorium si však zaslouží celý orchestr.

Česká filharmonie • Semjon Byčkov
16. března 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Béla Bartók: Podivuhodný mandarín, suita z baletní pantomimy
Thierry Escaich: Études symphoniques pro klavír a orchestr (světová premiéra)
Igor Stravinskij: Petruška. Burleskní scény o čtyřech obrazech (koncertní verze 1947)

Účinkující
Seong-Jin Cho – klavír
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent