V hudbě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností

Texty Ivana Medka (18)

V těchto dnech uplyne pět let od smrti Ivana Medka. I proto tentokrát sáhneme po jiných textech než těch, které psal pro (širokou) hudební veřejnost. Pořád se málo ví a málo doceňuje, jak významný byl Ivan Medek pro dirigenta Karla Ančerla. V šedesátých letech, kdy Medek pracoval v České filharmonii, působil čím dál víc jako neoficiální dramaturg a díky jeho souznění s šéfdirigentem měl orchestr pozoruhodný – a hlavně promyšlený – dramaturgický profil.

Když se Karel Ančerl po 21. srpnu 1968 nevrátil ze Spojených států a přesunul se do kanadského Toronta (kde se měl od sezony 1969/1970 stát – a také se stal – šéfem Toronto Symphony Orchestra), byl to právě Ivan Medek, na koho se v České filharmonii s důvěrou obrací.

Několik desítek dopisů, které putovaly mezi Prahou a Torontem od září 1968 do dubna 1973, obsahuje mnoho problémů spojených s dobou (víza, výjezdní doložky) a mnoho zajímavých detailů o Ančerlově torontské i mimotorontské dirigentské činnosti. (Většina dopisů vyšla svého času jako seriál v časopise Harmonie).

Ale my se tentokrát budeme věnovat dopisům Ivana Medka – dopisům, které jsou plné důvěry a ochoty pomoci, plné přátelství, porozumění a podpory. I na takovou dálku byl Ivan Medek pro Karla Ančerla jeden z nejbližších. V jeho dopisech jsou slova povzbuzení a také naděje, že se přátelé shledají. Třeba na Ančerlově milované chatě v jihočeských Klenovicích.

Projížděl jsem silnicemi kolem Bechyně, Písku, Vráže, Třeboně, Tábora a od počátku jsem věděl, že nakonec dojedu do Klenovic. Přesto, že cestu znám, zeptal jsem se u odbočky ze státní silnice jednoho starého strejdy, který tam řezal dříví, kudy se jede k Ančerlovům. Ptal jsem se vlastně jen proto, abych znovu slyšel to, co vím. Musím prý hned za chalupami napravo polem až k přejezdu a tam zadupat, ale pořádně „zarajtovat“ na drátech, aby se závory zvedly. Udělal jsem to jen tak pro legraci, protože přejezd je rozkopaný a stejně se přes koleje nedá jezdit. Jenže pořád ještě nemám ten Váš jihočeský fortel nebo jsou ty závory už moc dlouho dole. Tak jsem tedy přešel a chvíli chodil kolem Vašeho domku. Dům je – pokud se to dá posoudit zdálky – v naprostém pořádku. Zahrada vzorně uklizena, stromky a keře okopány, tráva pokosena – úplná krása. A kolem v lese spousta brusinek, velkých jako maliny, zbytky obrovských borůvek, a kdyby jen trochu pršelo, jistě i hub. Kolem absolutní ticho, vysokánské borovice a takové to ztajeně dramatické jihočeské nebe. Pak jsem si u strážního domku natrhal trochu švestek, na poli mladou kukuřici a trochu přemýšlel, zda stačí spravit ten přejezd do té doby, než se sem vrátíte, abyste nemuseli nosit kufry pěšky. Myslím, že to bude Vaše první cesta, a rád bych to věděl alespoň tak dva dny před tím, abych se schoval někam za keř a díval se na Vás, jak otvíráte dveře od domova. Klíč máte zatím s sebou někde v partituře Asraela, Dvořáků, Janáčků, Smetanů, ale i Beethovenů atd. A hodí se nejen ke Klenovicím, ale i k Praze a především k lidem.
(19. září 1971)

Ivan Medek se těžko smiřoval s tím, že srpnem 1968 a následným vývojem se přerušila kontinuita Ančerlovy práce s Českou filharmonií. Čím dál víc bylo znát, jak moc Ančerl pro úroveň orchestru znamenal. I pro Medka tato hodnota – pochopitelně a zároveň paradoxně – vyvstávala mnohem silněji v situaci, kdy byla osmnáctiletá kapitola Ančerlova vedení České filharmonie definitivně uzavřená. I když Medek nikdy nevěřil, že je to definitivní…

Vaše desky s ČF jsou (…) na našem trhu trochu tak něco jako Hity v oblasti vážné hudby, stále znovu se lisují a je jich vlastně pořád málo. Vracíme se k nim v pořadech Divadla hudby (…), ale hrajeme je i jinde. Slyšíme Vás pořád v rozhlase, televisi atd., takže se snad dá říci, že ta velká ančerlovská vlna nastala pořádně až po Vašem odchodu. Ale to snad je zákonité a každý pořádný operní libretista v Itálii v minulém století věděl, že hlavní hrdina (jenže to byl obvykle tenor) musí na konci třeba prvního jednání někam odjet, aby se pak mohl s triumfálním pochodem zase vrátit. A protože nás ve dvacátém století už tolik tenoristé nezajímají a léta kolem šedesátky jsou pro dirigenty léta mládí, počítám tak trochu Vaši nynější situaci za přestávku mezi prvním a druhým jednáním. Není teď snad důležité, kde se bude ten triumfální pochod hrát…
(30. prosince 1970)

O sobě psal Ivan Medek vlastně málo. Většinou až na Ančerlovo naléhání. V jednom z dopisů popisuje odchod z České filharmonie. Mimo jiné proto, že zařadil Honeggerovu skladbu „Jana z Arku na hranici“ ve dnech prvního výročí sebeupálení Jana Palacha…

… když mi J. P. (ředitel České filharmonie Jiří Pauer – poznámka redakce) v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých jiných vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. (…) Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v ČF, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží.
(19. března 1970)

Dění v České filharmonii samozřejmě patřilo k pravidelným rubrikám Medkových i Ančerlových dopisů. V době sedmdesátého pátého výročí České filharmonie Ivan Medek – už zpovzdálí orchestru – píše:

Teď se připravuje výstava k jubileu, má stát hodně přes milión, Dr. Šefl psal pro ni námět a zároveň napsal nové dějiny České filharmonie z nejnovějších pokrokových hledisek, takže moje knížka, kterou jsem napsal loňský rok, nevyjde. Ale to je dnes lepší, přirozenější a také logičtější. Supraphon vydává slavnostní desku, kterou Česká filharmonie věnovala dobrovolně, bez honoráře ke Sjezdu strany. Je to Pauerova kantáta Volám Vás lidé z padesátých let. Snad se ještě na to dílo pamatujete.
(11. května 1971)

Snaha uchovat si za všech okolností byla zcela vědomá a cílená. Ovšem až potud, dokud už by optimismus nebyl pravdivý. V létě 1972 – v době zcela vládnoucí normalizace – Medek píše:

Jinak je (…) jaksi trvalý pocit únavy společný mnoha lidem. Intelektuálům pochopitelně nejvíc. Těžko se dá psát do šuplete a podle dosavadních zkušeností to ani nebývá moc dobré. K tomu přistupují obyčejné hmotné starosti, člověk má pocit, že nikdy nezaplatí dluhy atd. Ale to všechno není nic nového a není to asi jen zde. Musím se ale objektivně přiznat, že k udržení a růstu celkového životního pocitu naděje jsou zapotřebí velmi silné impulsy etické, jejichž nezávislost na praktických prohrách je nutno stále a velmi vědomě si připomínat. Na druhé straně to znamená, že se lidé i velmi různých profesí mohou právě na základě společného pocitu dobře dorozumět, což je asi nejdůležitější, protože obecné nedorozumění v osobních i světově zásadních oblastech je asi charakteristickým rysem tohoto podivného století, tak zavaleného ideami, že by se chtělo nalézt nějaký malý prostor, kde si lidé rozumí v prostých slovech. Musíme ten prostor hledat mezi sebou.

S Karlem Ančerlem tento prostor nacházel. A mohl mu svěřovat postřehy i o hudebním životě, které by tuzemská hudební veřejnost určitě nerada slyšela. I když by to byla potřebovala jako sůl. Jsou to postřehy, jejichž platnost nekončí v roce 1972.U nás (…) propukla v poslední době takřka chorobná manie nejrůznějších soutěží. Kvalita člověka je posuzována podle toho, zda se umístí v některé z domácích nebo třeba úplně okrajové mezinárodní soutěži. To vede k tomu, že se instrumentalisté na AMU od druhého nebo třetího ročníku věnují velice omezenému a navíc jejich možnosti často přesahujícímu repertoáru, nemají čas na hru v souborech, tím méně na orchestr. Úřady jsou šťastné z každé pobronzované sádrové medaile, což je nakonec pochopitelné, uvážíte-li, že v hudebním životě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností, které se koneckonců musí spoléhat spíš na zrak. Když se k tomu připočte známá omezenost světových a úplný nedostatek našich managerů, je z toho pak to, co je vidět na světových koncertních pódiích. Stále stejný typ stále nových lidí, na nichž je pozoruhodné obvykle jen to, že jsou mladí. Jenže už Karel Čapek říkal, že „mladé umí být každé tele, ale zestárnout je panečku kumšt“. (…) Zkrátka, stýská se mi po skutečném šéfu orchestru, skutečném reprodukčním kumštýři, který by, jako kdysi Talich, „dával kámen ke kameni“ i s risikem omylů a nutným hledáním. A taky, aby uměl ladit, aby se hrálo v rytmu a takové ty docela obyčejné věci, bez kterých se z nejlepší muziky stává nezajímavé bláto. Bylo by dobře, kdybyste tu byl.
(Praha, 19. dubna 1972)

Lítost nad ztrátou Karla Ančerla a jeho uměleckých zásad prosvítá v mnoha Medkových dopisech. A vyvstává při různých příležitostech.

Mám opravdu velkou radost z Vašich úspěchů a myslím, že to není výsledek jen umělecké práce, ale především prostého lidského přístupu k ní. Ve světě je tolik „hvězd a primadon“, že spolupráce s člověkem, ze kterého hráči i posluchači cítí, že mu jde víc o kumšt než o něho samotného, je jako lék pro něco, co je v mnoha směrech dost nemocné. Uvědomil jsem si to nedávno při srovnávání některých Vašich snímků s Karajanem. Je to jistě obrovský dirigent a umí nesmírně mnoho, ale přesto se někdy v jeho interpretacích setkávám s něčím, co se mi zdá trochu okázalé, maličko naparfémované a velice soustředěné k jeho osobě. Těžko se to definuje bez partitury, ale zkrátka se mi zdá, že taková ta toscaniniovská zběsilá poctivost je už mnohde pryč.
(21. prosince 1971)

Anebo když se v Československu po mnoha letech v exilu objevil skladatel Karel Boleslav Jirák, žijící v Chicagu…

V Praze jsem se sešel na jeden den s K. B. Jirákem, který tudy projížděl na cestě do Frant. Lázní. Byl to moc zajímavý rozhovor, typický pro Jiráka, jeho paměť, postřehy, ironizace atd. A tím větší jsem proto měl radost ze způsobu, jakým hovořil o Vás a Vaší nynější pozici v Americe. Nemám nejmenší důvod podezřívat zrovna Jiráka z nějaké diplomacie (ostatně by nebyla dost účelně zaměřena), ani z neupřímnosti, takže mohu věřit, že jste v USA skutečně mezi odborníky považován dnes za jednoho z posledních existujících dirigentů – šéfů, což je odrůda, která pomalu vymírá. Každý chce stále jen jezdit s několika programy, ale to znáte. A jen málokdo dovede nejen naplánovat sezonu, ale také stavět orchestr, spoluvytvářet obecenstvo atd. Jirák tvrdí, že zvuk Toronto Symphony je úplně jiný než kdykoliv dřív a hlavně, že se o tom nejen v Kanadě ví a je to spojováno s velkým respektem vůči Vaší práci i osobě.
(11. září 1971)

Karel Ančerl zemřel začátkem července 1973. Ivan Medek napsal ihned dopis Haně Ančerlové. Z existujících rozloučení a nekrologů je tento dopis nejvýstižnější, nejosobnější – a s největším porozuměním…

Drahá paní Ančerlová,
je mi smutno a vzpírám se uvěřit, že už nikdy neuvidím člověka, kterého jsem měl rád. Prohlížím tu malou hromádku dopisů a lístků z posledních let a mám pocit, že jsem mu rozuměl stále lépe. Jako by mne vzdálenost přibližovala k uměleckému i lidskému porozumění a pochopení toho, co Karel Ančerl pro českou hudbu znamená. Jeho vůle a chuť k práci, schopnost překonávat obtíže, slabosti a nemoce, to bylo obdivuhodné vypětí sil, velkolepý finiš nebo koda, jako v krásném a velkém díle. Odešel uprostřed práce a velkých plánů, a přesto myslím, že nezůstal nikomu nic dlužen. Jen málokterý člověk se může vykázat tak velkou a poctivou bilancí.

Nepřestal jsem nikdy věřit, že se znovu setkáme, že se vrátí k České filharmonii, do Prahy, do Klenovic. A přesto vidím, že léta v Torontu byla dobrá a nutná. Právě pro svůj životní i umělecký finiš potřeboval být tam, kde mohl pracovat bez všech těch zatěžujících zbytečností, se kterými se tady nabojoval dost a dost. Nevím, zda to mohu dost dobře říct, ale myslím, že si s sebou vezl do světa kus takového toho krásného, tvrdohlavého a nesmlouvavého jihočešství, pro které hudba a umění není jen hrou, ale životem, se všemi jeho radostmi, dramatismem, smutkem a vůlí ke stálé cestě výš. Měl jsem vždycky nesmírnou radost z každé zprávy o něm a o vás všech a stále znovu jsem se přesvědčoval, jak je dobře, že jste tam s ním, a jak mu pomáháte.

Vím, že je Vám smutno a tyto dny jsou snad nejtěžšími ve Vašem životě. Byl bych moc rád, kdybyste věřila, že jsme v duchu s Vámi a že Vám chceme a budeme pomáhat, jak nám budou síly stačit.

Z celého srdce na Vás myslím a tisknu Vám ruce

Ivan Medek
(7. července 1973)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy