Válka a hudba – Soňa Červená v Příběhu vojáka

Ačkoliv se šestý ročník operního a hudebního festivalu Janáček Brno dočká zahájení až za rok a pár dní, už od září nenápadně prosakuje do brněnského kulturního povědomí svými preview koncerty. Velikým lákadlem druhého koncertu/předkrmu zmíněné janáčkovské přehlídky byla legendární Soňa Červená v roli Vypravěče v Příběhu vojáka Igora Stravinského. Plakáty a upoutávky na tento večer pak jaksi neprávem odsunuly další dva sólisty, kteří v pondělí 13. listopadu v Mozartově sále brněnské Reduty také vystoupili. Byli jimi klavíristé Daniel Wiesner a Jan Jiraský. Ti se představili v concertinu a capricciu pro klavír levou rukou Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka.

Velice zajímavé bylo zapojení Brno Contemporary Orchestra s dirigentem Pavlem Šnajdrem do tohoto projektu; uvedený ansámbl se totiž téměř výhradně věnuje interpretaci hudby druhé poloviny dvacátého století a současných děl druhého milénia. Posluchači tak měli možnost posoudit provedení dnes už klasických opusů v podání orchestru zaměřeného převážně na provozování hudby soudobé.

Před samotným hodnocením koncertu je důležité vyzdvihnout promyšlenost jeho dramaturgie. Ta nejenže měla přirozeně díky dílům Janáčka a případně Martinů přímou souvislost s janáčkovským festivalem, zejména jsme si však díky ní mohli vzpomenout na jednu důležitou událost, a to i díky termínu konání tohoto představení. Zatímco si některými vystoupeními bude festival Janáček Brno příští rok připomínat sto let od vzniku samostatného Československa, pondělní koncert, konaný dva dny po devadesátém devátém výročí konce bezprecedentních jatek – první světové války – upozornil i na přítomnost tohoto jubilea především výběrem kompozic, které na něm zazněly. Jak Janáčkovo capriccio, tak i Martinů concertino bylo zkomponováno na objednávku klavíristy Otakara Hollmanna, kterého, stejně jako například známějšího Paula Wittgensteina, masakry na frontách připravily o pravou ruku. Příběh vojáka z roku 1918 je pak jedinou Stravinského kompozicí, jež skladatel zkomponoval v reakci na určitou událost, v tomto případě válku. V jiných jeho dílech totiž nenalezneme přímou inspiraci z jakéhokoliv mimouměleckého dění.

Kromě několika desítek milionů životů ukončila první světová válka ještě jednu podstatnou věc – starý svět. V politické sféře můžeme tuto skutečnost sledovat na zániku starých mocností a zrodu nových demokratických, případně socialistických, států, v umělecké oblasti se děl přerod téměř stejně bouřlivý. A koncert v Redutě vzdal této artistické proměně hold. Po skončení války v roce 1918 se zásadně měnilo zvukové, ale i estetické paradigma. V čele nové hudby stál Igor Stravinskij, jenž právě svým Příběhem vojáka a jeho neobvyklou instrumentací vytvořil něco, co změnilo pohled na hudební umění po následujících třicet let. Bohuslav Martinů stejně jako většina jeho generace neskrýval svůj obdiv k tomuto Rusovi, jenž je mnohými považován za otce neoklasicismu. Dnes nepříliš známé Concertino pro klavír levou rukou a komorní orchestr Bohuslava Martinů z roku 1926 je náramnou ukázkou této neoklasické, téměř až mozartovské inspirace.

Tato kompozice v podání Daniela Wiesnera pak zahájila zmíněný pondělní večer. Orchestrální úvod svěřený dřevěným dechovým nástrojům působil i přes poněkud rychlejší tempo těžkopádně. Pár dob také trvalo, než se hoboj a první fagot na svém počátečním unisonu plně shodli. Je naprosto beze sporu, že sólový part je napsán mimořádně obtížně a krkolomně, a ne každý pianista by se uvolil k provedení tohoto opusu. Komplikovanost klavírní faktury byla patrná ihned v počátečním běhu, kdy sólista zavadil o několik tónů, které zkrátka v partituře chyběly. Tyto nepřesnosti se pokoušel ve svém rapsodickém nástupu ukrýt pod pedál, jehož kontraproduktivní hojnost však pouze způsobila velké zastření a nečitelnost piana. Wiesnerova hra po určitou část první věty ne zcela korespondovala s orchestrem, což bylo zejména způsobeno tím, že se sólista v některých pasážích nacházel za gestem dirigenta Pavla Šnajdra. Tento fakt, jenž byl nejednou umocněn nadbytkem pedálu a nepříliš čistou Wiesnerovou hrou zapříčinil poněkud rozpačité hledání dvou složek – orchestru a klavíru – namísto jejich koexistence. Velice povedený a sugestivní byl naopak úvod piana ve druhé větě concertina, kdy zpod sólistových prstů vycházel pevný, avšak nikoliv tvrdý zvuk nástroje. Na ten zdařile navázal polyfonní nástup primů, violoncell a viol. Poetické flétnové sólo se však takřka ztratilo pod zvukem klavíru a smyčců. V podmanivém a zvukově plném vrcholu druhé části nechal Pavel Šnajdr dominovat vedle klavíru ponejvíce lesní roh, jenž vytvořil velmi zajímavý barevný efekt, avšak také formoval, obzvláště ke smyčcům, pozoruhodný kontrapunkt.

Zahájení třetí věty bylo od Brno Contemporary Orchestra půvabné, stylové a odlehčené, leč nástup klavíru tuto idylu utnul. Kromě nejistého vstupu do poslední části concertina se dostalo pod sólistovy prsty opět několik špatných tónů. V této větě také vyvstal problém zvukových proporcí mezi orchestrem a klavírem. Sólista, přestože hrál pouze jednou rukou, přehlušil v některých úsecích své kolegy příliš silným úhozem; sólo fagotu bylo téměř neslyšné, stejně tak i některé důležité pasáže v partech hoboje a klarinetu. Je však nutno vyzdvihnout vynikající souhru celého orchestru, ale především smyčců a vysokých dřevěných nástrojů. Kadence byla ve Wiesnerově podání přesvědčivá a vnímavě vystavěná, ačkoliv nebyla zcela stoprocentní. To však opět nebyl ani sólistův nástup v repríze třetí věty. Celkový závěr concertina nicméně působil zvučným a malebným zvukem, a to od obou složek. Ty jako kdyby až na úplném konci třetí věty našly společnou řeč.

Na pondělním koncertu byli posluchači svědky i toho, že generační rozdíl ne vždy musí skladatele odsunout na vedlejší kolej. Ačkoliv samozřejmě vždy záleží na osobnosti i otevřenosti jedince. Capriccio pro klavír jednou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři trombony a tenorovou tubu Leoše Janáčka, taktéž z roku 1926, všechny v sále přesvědčilo, zejména po konfrontaci s concertinem téměř o čtyřicet let mladšího Bohuslava Martinů, jak geniální osobností tento náš moravský poklad byl, když i na sklonku svého života dokázal vytvořit živé a na svou dobu aktuální dílo, navzdory jeho generační propasti jak ke Stravinskému, tak k Martinů. Janáček se dokázal zmíněné změně hudebního prostředí velice rychle přizpůsobit a v novém paradigmatu dvacátého století dokázal vytvořit hodnotná a svým způsobem avantgardní díla, přestože byl věkově blíže k Antonínu Dvořákovi či Richardu Straussovi. Právě v porovnání v té době s už vyčpělým Straussem zůstává rozum stát nad tím, jak progresivní byl Janáček ve svých dvaasedmdesáti letech, a to nejen zvolenou instrumentací, jejíž kurióznost si nezadala se všemi opusy daleko mladších autorů té doby.

Ve druhém čísle koncertu byl Daniel Wiesner u klavíru vystřídán pedagogem Janáčkovy akademie múzických umění Janem Jiraským.  Ten má k Janáčkovi svůj vlastní a velmi osobní vztah, proto nikdo nepochyboval o jeho bezchybné interpretaci zmíněného hudebního skladatele. Bohužel největším kamenem úrazu této skladby je zajímavá, leč zvukově nepříliš vyvážená instrumentace. Už od prvních taktů bylo patrné, že dirigent Pavel Šnajdr ne zcela vystihl zvukové možnosti (téměř) žesťového orchestru a sólového klavíru. Třebaže byl tedy v počátečních taktech v b moll klavír slyšitelný, jeho zvuk byl poněkud upozaděn tenorovou tubou a třemi trombony. K celkovému ráznému a dramatickému charakteru úvodu by se slušelo šestnáctinový pohyb v klavíru daleko více zvýraznit. Přes to však bylo vidět, že Jan Jiraský zná Janáčka dobře a přesně ví, co s ním má dělat. Problém s halasností žesťových nástrojů však neskončil pouze u hlasitého úvodu. Trubka byla nejednou příliš silná, a to až na úkor zvukové únosnosti. Přiznávky v žestích také zvukově zastínily virtuózní pasáže v klavíru. Na barevně i výrazově kouzelný prolog sólisty ve druhé větě znamenitě navazovaly odpovědi trombonů, ale i ostatních žesťových nástrojů, jež dokázaly vytvořit velice příjemný a křehký zvuk. V exaltovaných úsecích druhé části však opět chyběl vytříbený zvukový balanc, a tak se klavír mimovolně dostával téměř permanentně pod nápor žesťových kolegů.

To však neznamená, že by orchestr hrál špatně! Ba naopak. Vtipné téma třetí věty vyznělo od tenorové tuby velmi přesvědčivě, stejně tak i intervalové skoky trombonů, které ho doprovázely. Následné stupnicové běhy v klavíru provedl Jan Jiraský bez sebemenšího zaváhání či zaškobrtnutí, ačkoliv i zde se chvílemi dostával pod nemilosrdné jho trubek a trombonů, ze kterého zkrátka nebylo úniku; nástrojové dispozice klavíru, navíc ovládaného pouze levou rukou, neumožňují disponovat tak silným zvukem, který by přemohl šest žesťových nástrojů. Ne vždy byl však klavír přehlušen. Například v úseku třetí věty, kdy jsou rychlé pasáže klavíru doprovázeny trubkou, se docílilo velice zajímavého zvukového efektu, kterému také napomohla naprosto skvěle promyšlená a pohotová Jiraského pedalizace. Ve čtvrté větě opět především trubky přehlušovaly zvuk klavíru a místy byly opět příliš silné i pro uši posluchačů v sále. V této poslední části pak sólista pokračoval v mistrné práci s pedálem, při které si divák uvědomil, že Jiraský dokáže dokonale rozlišit jeho jednotlivé polohy. Díky této dispozici mu nic zbytečně nepřeznívalo a vše bylo perfektně srozumitelné, i když zjevně pod pedálem. Leč i na samotném závěru Janáčkova capriccia se klavír ztratil v husté vegetaci žesťů.

Pomyslný vrchol koncertu se dostavil po přestávce, když před nadšeně aplaudující publikum nastoupila Soňa Červená po boků svých hereckých kolegů – Štěpána Kaminského a Petra Bláhy. Příběh vojáka Igora Stravinského je svým způsobem dnes už kultovním dílem nejen hudby dvacátého století, ale vážné hudby jako takové. To však neubírá nic na jeho geniálnosti a náročnosti jak pro herce, tak dirigenta, ale především pro sedm muzikantů. Už od Pochodu vojáka, prvního čísla tohoto opusu, byl slyšet nejen výborný zvukový balanc, ale i vysoké a vyvážené technické niveau každé jednotlivé složky hudebního souboru. Projev Soni Červené se od počátku jevil poněkud nejistě. Na vině byla absence dioptrických brýlí na jejím nose. Následné sledování celé anabáze s názvem hledání brýlí Soni Červené dodalo hudbě Igora Stravinského zcela nový rozměr. Dialogům mužských rolí bylo rozumět bez sebemenšího problému, místy však hudební ansámbl přehlušil přednes paní Soni Červené, jejíž hlas v těchto úsecích parciálně zanikal. Kdykoliv však, po obdržení brýlí, mluvila na piedestalu sama či nikoliv s doprovodem tutti, neměla problém s rozezvučením celého sálu.

Báječný dramatický moment se dostavil ve chvíli, kdy ji doprovázely pouze housle s pizzicatovým doprovodem kontrabasu. Postavy Ďábla a Vojáka svou hereckou deklamací vůbec nezapadly vedle osobnosti Soni Červené – Petr Bláha coby Ďábel byl absolutně nedostižný a Štěpán Kaminský v roli naivního vojáčka skvěle vystihl svou roli. Komplikovaná Stravinského hudba v podání Brno Contemporary Orchestra byla jednoduše dokonalá. Nejen, že jednotlivé nástroje naprosto s přehledem ovládaly své party, v celém souboru ale byla patrná neuvěřitelná reciprocita všech hráčů. Ta se vždy jako první projeví na nejzákladnějším aspektu orchestrální hry – ladění. Jednotlivé instrumenty tedy nejen že mezi sebou náramně ladily, zvuk každého byl i proporčně dynamicky i barevně vyvážen vůči jeho kolegům. Například housle, klarinet a trubka v Malém koncertu bezchybně zapadaly jeden do druhého, ohromující však byla jejich zvuková vyrovnanost.

Pavel Šnajdr vedl celý ansámbl velice pečlivě a pevně a jeho gesta byla čistá a jasná. Veškeré pasáže vyzněly od všech hráčů velice přesvědčivě jak rytmicky, výrazově, tak ale zejména technicky, poněvadž faktura každého partu je mnohdy až virtuosně komplikovaná. Sólo trubky v Královském pochodu bylo i přes svou obtížnost velice slušné. Za zmínku jistě stojí perfektní výkon houslisty ve Třech tancích, ale bezesporu i klarinetisty, jenž svého kolegu často výborně doplňoval. Technicky obtížný, ale dokonale zvládnutý klarinetový part pak zazářil v Tanci ďábla. Petr Bláha v Ďáblově písni znamenitě frázoval svůj text, zatímco ho těleso podporovalo nepravidelnými akcenty. Neznal-li posluchač děj Příběhu vojáka, mohl v poetickém závěru, jenž velice barvitě vykreslila Soňa Červená, upadnout do falešného pocitu naděje a happyendu. Ten byl však po posledních slovech „Zavolá na ni, otočí se…“ zdevastován Triumfálním pochodem Ďábla, ve kterém voják v podobě houslí sváděl marnou a k záhubě odsouzenou bitvu s ďáblem v roli baterie bicích nástrojů. Toto poslední číslo bylo tedy primárně založeno na dialogu těchto dvou nástrojů. Housle však hrály stále méně, voják byl takt od taktu slabší, až zbylo pouze surové a frenetické pulsování ďábla v bubnu, v provedení Brno Contemporary Orchestra neskutečně živelné.

Největším problémem tohoto neotřelého koncertu byla pravděpodobně nedotažená zvuková vyváženost všech tří kompozic. Nikoliv v rámci orchestru, nýbrž vždy v poměru k sólistům. V concertinu Bohuslava Martinů sólový klavír mnohdy přehlušoval nástroje komorního orchestru, v capricciu Leoše Janáčka pak žesťový ansámbl zvukově přebíjel zvuk klavíru. V Příběhu vojáka byla naprosto perfektní rovnováha v celém komorním souboru, leč jeho celkový zvuk na několika místech přehlušil přednes Soni Červené. I přes tyto nedostatky se však jednalo o unikátní zážitek, jenž zejména díky skvěle vymyšlené dramaturgii nevyzněl prvoplánově, ale naopak nabídl velice zajímavá témata ke kontemplaci.

Hodnocení autora recenze: 85 %

 

Preview koncert festivalu Janáček Brno 2018
Daniel Wiesner (klavír)
Jan Jiraský (klavír)
Soňa Červená (Vypravěč)
Štěpán Kaminský (Voják)
Petr Bláha (Ďábel)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Brno Contemorary Orchestra
13. listopadu 2017 Mozartův sál, divadlo Reduta Brno

program:
Bohuslav Martinů: Divertimento pro klavír levou rukou a komorní orchestr
Leoš Janáček: Capriccio pro klavír levou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři trombony, a tenorovou tubu
=přestávka=
Igor Stravinskij: Příběh vojáka (L’Historie du soldat) pro vypravěče, klarinet, fagot, kornet, trombón, housle, kontrabas a bicí

www.janacek-brno.cz