Víc než milé překvapení. Julian Rachlin s Jihočeskou filharmonií v Českém Krumlově

Programově atraktivní koncert z významných děl klasicismu přineslo vystoupení Jihočeské filharmonie se zajímavými zahraničními hosty v sále Zámecké jízdárny v pátek 28. července 2017. Tento festivalový večer probíhal pod taktovkou litevského dirigenta a houslisty Juliana Rachlina, žijícího od roku 1978 v Rakousku, kde vystudoval obory housle a dirigování na Vídeňské konzervatoři. Sólistkou byla rovněž erudovaná houslistka a violistka z Kanady Sarah McElravy, absolventka Clevelandského hudebního institutu, která však trochu překvapivě oproti mému očekávání účinkovala jen ve vstupní Mozartově skladbě jako violistka, zatímco Beethovena hrál a dirigoval Julian Rachlin v jedné osobě. V roli jen ryze dirigentské se představil de facto pouze v Mozartově Haffnerově symfonii D dur.

Koncert byl dramaturgicky zaměřen na období vrcholného klasicismu, reprezentovaného díly Mozarta a Beethovena, pozornost publika jistě magneticky přitahoval slavný Beethovenův Houslový koncert D dur opus 61, zkušební kámen houslistovy technické vyspělosti a interpretační zralosti. Nicméně již první polovina koncertu, naplněna dvěma skvělými díly Mozartova středního skladatelského období, působila krásným dojmem spontánního, ale zároveň precizního muzicírování a citu pro styl.

Vstupní Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr, podle seznamu Ludvíka Köchela, jenž sestavil roku 1862 spolehlivý katalog Mozartových skladeb, číslo 364. Jedná se de facto o koncert – symfonii. Koncertantní symfonii je možné dobře přirovnat k Mozartovým koncertům, s neobyčejnou mírou silné invence a šíří symfonické koncepce. Zároveň se zde Mozart staví po Haydnově vzoru k dobovému problému cyklické skladby, tedy symfonie. Je to jedno z nejosobitějších děl z celé jeho střední periody. Je vázáno na dva technicky vyspělé sólisty, pro něž ostatně byla skladba ve své době koncipována, a není uváděno tak často jako následující Haffnerova symfonie.

Oba koncertantní nástroje chtěl Mozart přiblížit k sobě co nejvíce, proto viole předepsal vyšší ladění. Hned od začátku nenechával Julian Rachlin nikoho na pochybách, že je technickým mistrem par excellence, s krásným houslovým tónem naplněným brilantní jistotou a umocněným zvukem samotných houslí Stradivari z roku 1704. Hned od počátku, kde v Allegru maestosu nastoupí oba koncertantní hlasy, po expozici hlavní myšlenky, kdy přinesou druhé i třetí energické téma v expozici, bylo zřejmé, že jsme svědky mimořádného houslového výkonu. V Andante ukázal Rachlin bezvadně natažené legato, přecházející po svém cantabile do řady variačních odstínů. Finální Presto s neobyčejně hybným, živým tématem završilo muzicírování obou sólistů, kteří si v souhře houslí a violy velmi dobře rozuměli.

Sarah McElravy, jak bylo v úvodu řečeno, vystoupila pouze ve violovém partu vstupní Mozartovy skladby, technicky a muzikálně svrchovaně, s citem pro styl. Dlužno zdůraznit, že Jihočeská filharmonie, zřetelně inspirována hosty, podávala výkon soustředěný, zainteresovaný, houslové skupiny vynikaly pružnými, plastickými frázemi plnými svrchních alikvotů a tím i čisté intonace, zkrátka bylo radostí ji poslouchat. Snad trochu více spodní harmonie by ještě více prospělo homogenitě zvuku, ale to je trochu i moje představa ze sborového souzvuku. Navíc jsem seděl hodně vzadu, takže se mohla na tomto vnímání souzvuku celku podílet i akustika, vypadající v sálu dobře, leč jsoucí v různých místech pódia odlišná.

V Mozartově Haffnerově symfonii D dur, číslo 385 podle zmíněného Köchelova seznamu, se Julian Rachlin představil v ryzí roli dirigenta s taktovkou, jedinkrát v průběhu večera bez houslí v ruce. Vyzdvihl serenádový typ symfonie, k níž se hlásí především obě střední věty, zatímco vstupní Allegro con spirito s jediným tématem, zvláštně přes dvě oktávy rozepjatým, stavěl zvukově v patřičné šíři a tónové závažnosti. Vedl dirigentsky filharmonii exaktně, s nadhledem, neselhávající pamětí, temperamentně a zároveň stylově pozorně, prost jakéhokoliv konfekčního hudebního myšlení. Ve druhé větě – Andante – se vedle rozezpívanosti serenádově vemlouvavého tématu v G dur podařilo pozoruhodně vypracovat pianovou dynamiku, která zněla harmonicky konzistentně ve střední harmonii. Dobře a bryskně vystavěl dirigent závěrečné Presto v sonátové formě. Mozartovo nápaditě rozšířené provedení vystupňoval do jiskřivě gradovaného finále symfonie.

Beethovenův Houslový koncert D dur, který představuje mezi světovými koncerty ideální vyváženost formy a obsahu, opět obsáhl Julian Rachlin coby houslový virtuóz a zároveň dirigent. Zde stál před prekérním úkolem zastat zároveň dvě role, a to u díla mimořádně závažného, s tektonikou jednotlivých vět, ale i v celku obtížnější než u vstupní skladby. Předpokladem je jistě perfektně zvládnutá technika Beethovenova houslového partu, která musí být zcela v podmíněném reflexu, ale ani to by nestačilo. Houslista musí jako interpret přesvědčit svým pojetím, kdy je sám sobě dirigentem, ale zároveň přesvědčit orchestr, aby jeho pojetí sdílel a vycházel mu plně vstříc. Naznačit dirigentsky tempa a dynamiku mohl v mezihrách, ale ne v mnoha místech, kdy hraje a orchestr musí vše vycítit ryze podle slyšeného partu, flexibilně se přizpůsobovat. To se v zásadě dařilo, dokonce se velmi povedl doprovod v pianové dynamice, byť občas v harmonické konzistenci přece jen trochu rozpačitý oproti situaci s výborným dirigentem, vyvažujícím zvuk mezi nástrojovými skupinami a více akcentujícím tektonický vývoj celku kompozice. Podtrhuji, že s výborným, nikoliv průměrným dirigentem, ten by v dané situaci strhujícího podání partu sólistou mnoho nezměnil.

Beethoven začal zajímavě. Rachlin s houslemi v rukou uvedl dirigentsky exaktně vstup Allegra, ma non troppa, kdy po čtyřech úderech přinesla skupina dechů pozorně v dolce hlavní téma. Po postupné gradaci expozice druhým a třetím tématem uchopil housle a vstoupil do hry hlasem opakujícím postupně expozici, spojující první a druhé téma. Houslový part vyzníval suverénně nejen technicky, ale i výrazově! Larghetto přineslo hloubku meditace a její nádherný klid v tahu fráze. Vyústilo v Allegro závěrečné věty rondového tématu ve velmi živém až úderném tempu. V nezadržitelném rozletu hudby se realizovala reprisa i koda, která brilantně uzavřela koncert, jenž je v houslové literatuře dodnes zcela výjimečný.

Potlesk byl okamžitě frenetický, bylo jasné, že přijde přídavek. Nestal se jím přímo Mozart ani Beethoven, jak jsem očekával, nýbrž virtuózní kompozice Eugèna Ysaÿeho, belgického houslisty a skladatele éry virtuózních houslových kompozic doby po Paganinim, motivovaná navíc Beethovenovým Koncertem D dur. V ní mohl Rachlin demonstrovat ryzí houslovou virtuozitu ještě víc než ve skladbách večera. Sólista je zjevně na vrcholu svých tvůrčích sil, kdy technicky dokáže doslova elektrizovat, jeho vitalita v daném večeru byla obdivuhodná.

Nezapřu, že byl pro mne koncert víc než milým překvapením. Podobný večer, kde se představí opravdu špičkový kumštýř, který nechá na pódiu sebe sama, dává do výkonu naprosto vše, lhostejno zda hraje právě ve Vídni či v Českém Krumlově, je mi na výsost sympatický. Podotknu, že sympatičtější než operní hvězdy, omílající dokola svůj repertoár z not, a ještě s tak dobrou pamětí, že musí začínat znovu, neb chyby v nástupu ani nejdou zamaskovat. Stojím mnohem víc o večery a výkony tohoto typu, kdy umělec vystupuje technicky perfektně, bez mikroportů, s neselhávající pamětí a plným nasazením. A to nesešel pan Rachlin za celý večer, byť jen na jedinou minutu z pódia! Bravo, třikrát bravo Julianu Rachlinovi za jeho sólový výkon a za inspirativní působení na Jihočeskou filharmonii, hrající se zřetelnou chutí, zaujetím a koncentrací.

Trochu problémem se nám stávají nepoučené potlesky části publika po jednotlivých větách. Narušují koncepci celku, jak taktně sdělil letos v Litomyšli Radek Baborák publiku, kde vysvětlil věcně, proč tleskat až na závěr cyklické formy. Bylo by dobré, kdyby nezůstalo jen u snah pana Baboráka na Smetanově Litomyšli, abychom se nestali nechtě podivuhodným teritoriem ve střední Evropě, hrdě si doma namlouvajícím, že je stále konzervatoří Evropy. Jak jsem pozoroval, tento podivuhodný “trend” posledních let vyplývá z ryzí neznalosti společenské části festivalového publika, které klidně chodí do sálu sedm minut po stanoveném začátku, když se předtím ve stoickém klidu sytí a napájí do poslední vteřiny v předsálí. Trochu neuvěřitelné, leč na výrazném úspěchu daného večera, velmi dobře navštíveného, to jistě nemohlo nic změnit. Odpovídá tomu i patřičně vysoká míra vyjádřeného hodnocení v procentech.

Hodnocení autora recenze: 90 %
(houslový výkon Juliana Rachlina 100%)

 

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2017
Julian Rachlin a Sarah McElravy, Jihočeská filharmonie
Dirigent: Julian Rachlin
Julian Rachlin (housle)
Sarah McElravy (viola)
Jihočeská filharmonie
28. července 2017 Zámecká jízdárna Český Krumlov

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie  pro housle, violu a orchestr Es dur, KV 364
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 „Haffnerova“ D dur, KV 385
=přestávka=
Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur, op. 61

www.festivalkrumlov.cz