Vídeň: Pergolesiho Adriano in Siria s Francem Fagiolim

Přiznám se, že kdybyste se mě před návštěvou koncertního provedení opery Hadrián v Sýrii v Theater an der Wien zeptali, co vím o autorovi díla, mnoho by toho nebylo. Jméno Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710-1736) jsem měl až dosud spojeno vlastně jen s jeho překrásným zhudebněním latinského Stabat mater a komickým intermezzem Služka paní, které je obecně chápáno jako základní kámen žánru opera buffa.
Giovanni Battista Pergolesi (foto commons.wikimedia.org)

Byly to tedy především nadšené ohlasy na novou nahrávku firmy Decca, které ve mně vzbudily zájem jak o titul Adriano in Siria, tak o možnost vyslechnout si ho ve Vídni přímo od protagonistů nahrávky.

O uvedeném kompletu CD jste si mohli nedávno přečíst v Operním kukátku (zde). Autor David Chaloupka uvedl v článku i další zajímavé informace o ostatních audiozáznamech Pergolesiho Hadriána, stejně jako o celé řadě jiných zhudebnění téhož Metastasiova libreta. Těch bylo mimochodem okolo šedesáti – prvním se stala verze Antonia Caldary, uvedená poprvé v roce 1732 v divadle Kärtnertor ve Vídni, oficiálně posledním téměř o sto let později opus Saveria Mercadanteho roku 1828. Všemi dějovými zákruty typického operního textu své doby možná nebude třeba čtenáře zahlcovat, snad postačí jen stručný přehled postav a jejich motivací.

Budoucí římský císař Hadrián (Adriano) je v době příběhu místodržícím v Sýrii, a přestože je zasnouben se vznešenou Sabinou, zamiluje se do princezny Emireny, dcery krále Parthské říše Osroa. Tu ovšem miluje i králův přítel Farnaspe a aby nebylo milostných motivů málo, je zde i římský tribun Aquilio, jenž zase tajně zbožňuje Sabinu. Po mnohých peripetiích se však Hadrián opět pokorně vrátí k Sabině, Farnaspe se ožení s Emirenou a Osroe je rád, že je naživu – došlo sice k prozrazení jeho pokusu o spiknutí proti římským okupantům, nicméně šlechetný Hadrián mu udělil milost.

Pergolesi se po Caldarovi a Geminianu Giacomellim dostal k libretu v roce 1734 jako třetí v pořadí, a přestože mu tehdy bylo pouhých čtyřiadvacet let, měl už za sebou nejeden pozoruhodný úspěch jako autor orchestrálních skladeb, církevních děl, kantát a oper. Je zajímavé, že k jeho vážným divadelním kusům vždy patřily i krátké buffozní mezihry. Veselá hudební vložka z jeho první opery Salustia z roku 1732 se sice nedochovala, ale už ta druhá z díla Pyšný vězeň je právě slavná Služka paní. Své komické intermezzo měl i Hadrián v Sýrii (Livietta a Tracollo) a před svou předčasnou smrtí o dva roky později stihl talentovaný maestro napsat ještě mistrovskou operu seria Olympiáda a hudební komedii Flaminius.

Každý, kdo zná zhruba tři čtvrtě hodinovou Služku paní (1733), určitě potvrdí, že se jedná o neobyčejně svěží a hudebně nápaditou hříčku, plnou života. Jak tedy vedle takového mistrovského kousku obstojí vážná celovečerní Pergolesiho opera? Za nápadem odpovědět na tuto otázku ve formě nahrávky i následného koncertního turné stojí renomovaný italský kontratenorista Franco Fagioli, jenž se poměrně rychle vyšvihl mezi absolutní špičku svého pěveckého oboru. Umělec je spolu s kolegou Maxem Emanuelem Cencicem spoluzakladatelem společnosti Parnassus Arts, jež si vzala za cíl oživit dávná operní díla, o jejichž slávu se v době jejich vzniku postarali především tehdy populární kastráti. To byl konečně i případ Hadriána v Sýrii, obsahující part Farnaspeho, napsaný přímo na tělo kastrátu Gaetanu Majoranovi, zvanému Caffarelli. A protože jedním z předchozích nahrávacích počinů Franca Fagioliho byl i disk s názvem Arie pro Caffarelliho, bylo jen otázkou času, kdy se kontratenorová hvězda pokusí i o kompletní vzkříšení některého z děl, z nichž na své nahrávce uvedl jen krátký úryvek.

V Divadle na Vídeňce se tedy pečlivě vybraní sólisté s Franco Fagiolim v čele rozhodli přesvědčit publikum, že tím správným rozhodnutím bylo právě generální oprášení Pergolesiho Hadriána v Sýrii.

Franco Fagioli (foto © Julian Laidig)

Výsledkem myslím nebyl ani tak překvapivý objev geniální a neprávem zapomenuté opery, jako spíše provedení standardní neapolské opery seria se vším, co k ní patří. Ovšem je-li to, „co k ní patří“, svěřeno do rukou kompetentních pěvců a stylově poučeného orchestru, je taková zkušenost rozhodně více než pozoruhodná… Před stabilně umístěnými kulisami k aktuálně uváděné inscenaci Dona Giovanniho (jedná se zobrazení chodby moderní budovy se dvěma vstupy do výtahů; o inscenaci Opera Plus referovala zde) se tak před zcela zaplněným hledištěm rozvinulo téměř tříhodinové pásmo árií a recitativů, zajímavých nevšedním doprovodem cembala a theorby. Hudební tok však rozhodně nepůsobil nudně či monotónně; Pergolesi uměl vetknout recitativům neobyčejně dramatický ráz a v áriích se střídají explozívní rychlá čísla s pomalými a melancholicky laděnými. Jednotlivé sólové vstupy pak skladatel ozvláštnil buď zajímavou instrumentací nebo vděčnými příležitostmi k virtuózním pěveckým výkonům.

A to je zřejmě tím pravým důvodem, proč padl Fagioliho zrak zrovna na tuto Pergolesiho operu. Skladatel totiž napsal pro roli Farnaspeho, respektive kastráta Caffarelliho, celkem tři árie na stěžejních místech tříaktové opery (na začátku a na konci prvního a druhého dějství). Trpící, milující a na závěr vítězící hrdina čelí pěveckému partu, který mu předepisuje přehlídku těch nejvyšších tónů, jakých je hlas schopen, často i dvouoktávových skoků a rafinovaných ozdob. K nejvýraznějším pasážím Farnaspeho role patří druhá z árií, Lieto cosi talvolta – půvabné milostné vyznání, v němž je sólistovi takřka rovnocenným partnerem sólový hoboj, představující metaforu slavičího zpěvu. Skutečným a v celé opeře osamoceným klenotem je pak elegantní duet Farnaspeho a Emireny ze závěru opery. Vysoký mužský soprán zde soupeří s ženským altem, což je už samo o sobě neuvěřitelným zvukovým zážitkem…

Jak už bylo řečeno, pěvecká sestava koncertního provedení byla excelentní. Franco Fagioli je skutečně schopen dostát všem nuancím svého nelehkého partu a jeho kontratenor evidentně stále zraje a patrně ještě v mnohém překvapí. Fagioliho brilantnímu sopránu navíc v nižších hlasových partiích stále ještě zbývá cosi z příjemně barytonové barvy, takže celkem nebylo problémem uvěřit, že jeho Farnaspe je skutečným „mužným hrdinou“. O něco matněji vyzněl výkon kontratenoristy Yuriye Mynenka v titulní roli Adriana, snad i proto, že obstát vedle Fagioliho v témže hlasovém oboru je vskutku náročné. Adriano je ovšem v příběhu překvapivě méně vytíženou postavou, takže Mynenkův spíše chladně akademický hlasový projev nebyl celkovému provedení nikterak na škodu. Expresivitu a strhující pěvecké podání ovšem věnoval intrikánu Osroemu tenorista Juan Sancho, majitel sice nikoliv objemného, ale za to výrazně zabarveného hlasu.

Vynikající bylo i obsazení ženských partů. Princeznu Emirenu přesvědčivě ztvárnila mezzosopranistka Romina Basso, uznávaná specialistka na barokní vokální hudbu. Její hlasová technika je skutečně obdivuhodná a v už zmíněném duetu s Fagiolim prokázala i neobyčejnou disciplinovanost a představitelskou inteligenci. Skvěle se ale uvedla i mladá sopranistka Dilyara Idrisova v pěvecky zákeřné roli Sabiny (jak si lze přečíst v jejím životopise, společnost Parnassus Arts si ji zjevně pro projekty, jako je tento, doslova „vychovává“) a milým překvapením se stalo vystoupení sopranistky Sofie Fominy v úloze Aquilia (jako jediná z uvedeného obsazení neúčinkuje na nahrávce, kde její part zpívá Cigdem Soyarslan). Fomina vládne krásně zakulaceným lyrickým sopránem, jakých se v současné době mnoho neslyší, a není divu, že se posledních letech pěvkyně hojně vyskytovala například na prestižních scénách v Curychu, Londýně, Paříži nebo Mnichově. Přestože Fomina zjevně není barokní specialistkou, jednoznačně předvedla, že je velmi univerzální zpěvačkou, s níž bude do budoucna třeba počítat.

Orchestr Capella Cracoviensis se svým uměleckým vedoucím Janem Tomaszem Adamusem se ukázal být exkluzívním tělesem, plným výjimečných sólistů: rozhodně je třeba jmenovat alespoň cembalistu Marcina Świątkiewicze, theorbistu Andrease Arenda a hobojistku Xenii Löffler, která poskytla tak významnou oporu Fagiolimu v jeho „slavičí“ árii. Velmi mladistvě vyhlížející soubor patří v současné době ke špičce v provozování barokní a ranně klasicistní hudby a určitě by bylo dobře se s ním častěji setkávat i na našich koncertních pódiích.

Capella Cracoviensis – ilustrační foto (foto © Tibor Florestan)

Jak bývá v Theater an der Wien zvykem, umělci se brzy po představení objevili ve foyeru divadla a ještě dlouho se podepisovali spokojeným divákům do programů a bookletů nedávno vydané nahrávky. A mně nezbývá, než vám její koupi také doporučit – třeba jako zajímavý vánoční dárek na poslední chvíli…

 

Hodnocení autora recenze: 90%

Giovanni Battista Pergolesi:
Adriano in Siria

(koncertní provedení)
Dirigent: Jan Tomasz Adamus

Capella Cracoviensis
Marcin Świątkiewicz (cembalo)
– Andreas Arend (theorba)
– Xenia Löffler (hoboj)
16. prosince 2016 Theater an der Wien Vídeň

Farnaspe – Franco Fagioli
Adriano – Yuriy Mynenko
Emirena – Romina Basso
Sabina – Dilyara Idrisova
Osroe – Juan Sancho
Aquilio – Sofia Fomina

www.theater-wien.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - G. B. Pergolesi: Adriano in Siria (Theater an der Wien 16.12.2016)

[yasr_visitor_votes postid="236525" size="small"]

Mohlo by vás zajímat