Viktor Kalabis a jeho hudba. Intelekt stále korigovaný citem

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (27)

Medkův text psaný v roce 1964 představuje, rozebírá a hodnotí dvě tehdy čerstvá díla Viktora Kalabise: II. smyčcový kvartet a Komorní hudbu pro smyčce. Text mohl být myšlen pro některý z pořadu Divadel hudby, ale vlastně také jako zasvěcená recenze.

Kalabisova tvorba se podle Ivana Medka vzpouzí obvyklým měřítkům, očekáváním, a dokonce i běžné kritické frazeologii. „Zejména jeho poslední díla působí na posluchače dojmem neobyčejné a přesné zákonitosti, současně s bezprostředností hudební vitality a emotivnosti. Zdá se to na první pohled paradoxní, ale řekli bychom skoro, že jeho intelekt je stále korigován citem.“ Kalabisova hudba má pro Medka dva charakteristické rysy, které jsou u soudobé hudby vzácné. Jednak je to pocit vnitřní rezonance, který u ní může posluchač zažít – dílo tedy není jen intelektuálním sdělením skladatele (což zároveň neznamená, že by za ním nebyla velmi pevná stavebná představa). A pak je to – při vší modernosti Kalabisova hudebního myšlení – pocit určité nadčasovosti, který je u soudobé hudby snad ještě vzácnější.
***

Nový kvartet Viktora Kalabise
Kdybychom měli jmenovat několik současných českých skladatelů, jejichž tvorbu je třeba znát, abychom si udělali představu, co dnes reprezentuje českou hudbu, nechybělo by mezi nimi zcela určitě jméno Viktora Kalabise. Je mu letos 41 let. Jeho díla si v poslední době vynucují stále větší pozornost. Je to zajímavé, protože nejsou ani převratně nová ve tvaru a zvuku, ani neposluhují obecně uznaným měřítkům vkusu a navíc se přitom vymykají možnostem běžné kritické frazeologie.

Viktor Kalabis se narodil 27. února 1923 v Červeném Kostelci. Jeho dílo není poznamenáno prudkými zvraty. Již od prvních skladeb z doby studia na pražské Akademii múzických umění, sledujeme v jeho díle stále větší jistotu v nalézání výrazových prostředků, kterými se snaží co nejpřesvědčivěji a – což je stejně nejdůležitější – nejpřesněji vyjádřit obsah své hudby. Tyto prvky nacházíme ve Violoncellovém koncertu (1951), v Klavírním koncertu (1953), v I. symfonii (1957). Houslovým koncertem (1959), II. symfonií (1961), II. smyčcovým kvartetem (1962) a Komorní hudbou pro smyčce (1963) tato snaha zatím vrcholí.Kalabis není ve svých dílech programní ani ve smyslu literárním či jakkoliv proklamativním, ani nepřijímá v podstatě žádný z předem daných principů skladebně strukturálních nebo esteticko-formálních. Zejména jeho poslední díla působí na posluchače dojmem neobyčejné a přesné zákonitosti, současně s bezprostředností hudební vitality a emotivnosti. Zdá se to na první pohled paradoxní, ale řekli bychom skoro, že jeho intelekt je stále korigován citem. A tento dojem převažuje i při poslechu jeho II. smyčcového kvartetu. Dílo vzniklo v letních měsících roku 1962 a je věnováno Vlachovu kvartetu, které je také o rok později nahrálo v Československém rozhlase. Vlachovo kvarteto je také hrálo při svém zájezdu do Německé spolkové republiky v listopadu 1963 a poprvé v Praze na koncertech Českého spolku pro komorní hudbu 9. a 10. XII. 1963 v Domě umělců.

Kvartet má neobvyklou, nekonvenční stavbu. Je třívětý, přičemž první věta (Prolog. Adagio. Molto quieto) a poslední věta (Epilog. Adagio) vyrůstají v podstatě ze společného hudebního materiálu, který je však nejen v obou částech zpracován zcela samostatně, ale především – jak ostatně vyplývá již z názvu obou částí (Prolog – Epilog) – představuje dva odlišené světy z hlediska obsahu. Druhá věta (Allegro molto) je nejrozsáhlejší, hudebně nejbohatší a zároveň nejobsažnější. Je středem díla po stavebné stránce. Je v ní uloženo jádro Kalabisova sdělení, jeho výpovědi i zpovědi současně. Ne ovšem ve smyslu subjektivně romantickém ani popisně ideovém. To ovšem platí pro celý kvartet a ostatně pro celé Kalabisovo dosavadní dílo.

Kalabis umí své, v podstatě z převahy lyrického fondu vyrůstající myšlení, zhustit do dramaticky neobyčejně účinných malých ploch, které vystřídává místy uvolnění neočekávaně a přitom přesvědčivě tak, že zanechává v posluchači dojem stále se prolínajících konfliktů, dramatických střetnutí, která jako by se odehrávala vlastně více než jen ve čtyřech hlasech. Je zajímavé, že skladba, která je postavena na principu stálé změny rytmické, agogické a výrazové, dokáže nutit posluchači velmi pevnou, i když nezvyklou stavebnou představu a navíc v něm zanechává pocit vnitřní resonance, se kterým se v soudobé, zejména komorní hudbě, setkáváme jen zřídka.

Kalabisův II. kvartet je při svém krátkém časovém rozsahu (16 minut) dílo neobyčejně interpretačně náročné. Party všech čtyř nástrojů jsou krajně zvukově a technicky exponované a jsou navíc v každém okamžiku nositeli výrazu a obsahu hudby. Vlachovo kvarteto, kterému je skladba věnována, ji provedlo dokonale a je i spolutvůrcem jejího úspěchu u posluchačů.Podobné štěstí na vynikající premiérové interprety měla i poslední z dosud provedených Kalabisových skladeb – Komorní hudba pro smyčce op. 21. Zahrál ji s dokonalým pochopením výrazu a brilantní virtuositou 17. února 1964 komorní orchestr Pražští komorní sólisté pod taktovkou dirigenta Václava Neumanna, kterým je tato skladba také věnována. Obsahově navazuje Komorní hudba bezprostředně na II. smyčcový kvartet. Podobně je také v podstatě vlastně monotematická – hudební materiál všech tří částí se vzájemně prolíná. Není zde ani stopy po konvenční formální výstavbě. Jednotlivé části představují po formální a stavební stránce naprosto svobodně se rozvíjející útvary, tvořící v souhrnu podivuhodně pevný a přesvědčivý celek. Tato architektonická suverenita je charakteristická pro většinu posledních Kalabisových skladeb. Pozoruhodné je na ní i to, že při prvním poslechu působí dojmem, jako by byla budována spíš instinktem a rostla z bezprostřednosti hudebního výrazu. Teprve při pozornějším pohledu objevíme její zákonitosti intelektuální.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat