Violeta Urmana jako Berliozova Kleopatra

  1. 1
  2. 2

Festival Pražské jaro plnil, plní a doufejme, že i v budoucnu bude plnit funkci zprostředkovatele nejen uměleckých hodnot velkých národních kultur, ale také kulturního odkazu menších národů. Bez politických tlaků a v uvolněné atmosféře se odehrával i koncert Litevského národního symfonického orchestru pod řízením Modestase Pitrėnase. Koncert v takřka zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina ale především lákal na umění pěvecké interpretky Berliozovy kantáty – Violety Urmany.

Litevský národní symfonický orchestr: Violeta Urmana, Modestas Pitrėnas - 23.5.2016 Pražské jaro 2016 (foto © Pražské jaro - Ivan Malý)
Litevský národní symfonický orchestr – Violeta Urmana – Modestas Pitrėnas – Pražské jaro 2016 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Kantáta (scène lyrique) La Mort de Cléopatre (Kleopatřina smrt) je jedním ze čtyř kantátových opusů, se kterými se Hector Berlioz pokoušel dosáhnout Římské ceny (Prix de Rome). Tato cena, zřízená francouzským králem již roku 1663, byla vedle dlouhodobého dotovaného pobytu v Itálii (v římském paláci Mancini nebo později ve Ville Medici), také společenským uznáním pro mladé umělce a vstupenkou do společnosti. V době Berlioze byla kategorie Hudební kompozice relativně mladá, protože byla zřízena až roku 1803 (vedle mnohem starších kategorií: Malířství, Sochařství, Architektura a od roku 1804 také příležitostně udělované ceny v kategorii Rytectví). Berliozova účast v soutěži byla bolestnou profesní zkouškou, což nebylo výjimkou ani pro další umělce a skladatele jako byl Bizet nebo Ravel. V soutěžním ročníku 1827 byla jeho kantáta La Mort d´Orphée (Orfeova smrt) prohlášena za nehratelnou doprovázejícím klavíristou, a tak podle regulí soutěže byla skladba vyřazena. Následujícího roku se skladatel přiblížil na dosah kýžené metě druhou cenou za kantátu Herminie. Při dalším pokusu, kdy si Berlioz byl podle korespondence velmi jistý, odešla Smrt Kleopatry zcela bez ocenění k velkému zklamání tvůrce. Příčinou byla zřejmě nezvyklá dramatičnost skladby, která se zcela vymykala dosavadním oceněným skladbám, a tak porota raději cenu roku 1829 vůbec neudělila. Teprve roku 1830, kdy Berlioz zanalyzoval dosavadní vítězné práce a přiklonil se k tradičnějšímu tvaru a formuli, zvítězil s kantátou La Mort de Sardanapale (Sardanapalova smrt).

Výběr námětu kantáty je poplatný několika vlivům. Hector Berlioz byl od mládí velkým obdivovatelem dramatického díla Williama Shakespeara a řada jeho skladeb vznikla na jeho texty nebo byla jeho dílem inspirována. Kantáta je bezesporu inspirována závěrem Shakespearova dramatu Antonius a Kleopatra (napsaného mezi 1603 až 1607). Přesto, že Kleopatra v řadě antických literárních památek se netěší příliš velkému respektu autorů, právě Shakespeare ji na základě Plutarchových Životů zvěčnil nikoliv jako intrikánku a svůdkyni, ale jako velkou vládkyni a milující ženu. Taková je Kleopatra i v textu Pierra-Angeho Viellarda (1778–1862, také Pierre-Ange Viellard de Boismartin), libretisty mnoha vaudevillů a komických oper, který později napsal několik kantátových textů právě pro skladatelskou soutěž Římské ceny (i pro Berliozovu Herminii).

Vznešená vládkyně, která vzpomíná na okamžiky štěstí, lásky, vítězství i proher, se rozhodne raději sama zemřít, než by padla do potupných rukou Oktaviána. Druhým významným impulsem byla setrvávající „egyptská mánie“, velký zájem o orientální historii a umění, který byl podnícen napoleonskými výpravami do Egypta a četnými objevy a nálezy, které byly převezeny do Francie. Třetím okruhem inspirace byla vlna romantismu, pro kterou smrt Kleopatry byla takřka ideálním scénou. Žena-vladařka, která umírá na pokraji dvou světů, lidí a bohů (podle egyptského náboženství byli faraóni pozemských převtělením a potomky staroegyptských božstev), umírá na lásku. Smrt z lásky, jeden z nejoblíbenějších motivů evropského romantismu, se zde odehrává navíc ještě v orientálně-historickém ambiente. A to souvisí se čtvrtým vlivem na kompozici, kterým bylo soudobé malířství. Životní peripetie a smrt Kleopatry patří k nejčastějším motivům evropského malířství již od renesance. Ostatně ke kantátě Sardanapalova smrt Berlioze inspirovala tehdy zcela nová, rozměrná, historizující malba jeho uměleckého souputníka Eugena Delacroixe z roku 1827. Za povšimnutí také stojí, že tři ze čtyř Berliozových tragických kantát nesou v titulu slovo „smrt“ a čtvrtá (Herminie) vychází z jiné tragické látky – tassovského příběhu o Tancredovi a Clorindě.

Litevský národní symfonický orchestr: Modestas Pitrėnas - 23.5.2016 Pražské jaro 2016 (foto © Pražské jaro - Ivan Malý)
Litevský národní symfonický orchestr – Modestas Pitrėnas – Pražské jaro 2016 (foto © Pražské jaro – Ivan Malý)

Na úvod koncertu zazněla ale jiná Berliozova skladba, která svým hudebním nastudováním i dirigentským projevem předznamenala největší lákadlo večera. Předehra k Berliozově opeře Benvenuto Cellini (1838) nezazněla jako obvyklý strhující, rytmicky výrazný kolotoč, který spěje k závratnému vyvrcholení (tak jak ji třeba známe z dirigentského podání Valerije Gergijeva), ale jako myšlenkově pečlivě uspořádaná skladba vystavěná ze čtyř hlavních motivů v inteligentní stavbě s pomalým nástupem a místy měkkým zvukem. Dirigent záměrně potlačil prudká kontrastní tempa ve prospěch kompletace struktury.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Litevský národní symfonický orchestr -M.Pitrėnas & V.Urmana (Pražské jaro 2016)

[Celkem: 7    Průměr: 4.1/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama