Vítači versus oslové a ovce

Vlastní libreto napsal Martinů podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znova ukřižovaný. Prostý venkovský pasáček Manolios se v něm stane představitelem role Krista v lidové pašijové hře a jeho snaha o čistotu, ctnost a charisma postupně přeroste z herecké role do životního postoje, kterým proti sobě popudí davy a zahyne jako mučedník.

Celý děj opery se točí kolem příchodu uprchlíků do vsi (utíkají před Turky). A reakce domácích jsou různé: někteří se jich bojí (co když mají choleru), jiní se snaží pomáhat, rozdávají deky a jídlo v polystyrenových krabičkách a nabádají i ostatní, aby se s nimi rozdělili o své bohatství, o půdu a tak dále. A ještě jiní zkoušejí na jejich úkor kšeftovat a vytáhnout z nich poslední peníze. Manolios se postaví na stranu potřebných. Připomíná křesťanské ctnosti (dnes bychom řekli hodnoty) a postupně si na svou stranu získává stoupence. To už se moc nelíbí místní církvi, která jej vyobcuje jako falešného Mesiáše. Situaci vyhrotí útok uprchlíků na vesnici, Manolios se zastává jejich nároku nasytit své hladovějící děti a starý špatný svět odsuzuje k zániku. V rozzuřeném davu domácích se najde ruka s dýkou (Jidášova), která jej umlčí.

Takový příběh si přímo říká o aktualizované zpodobnění. Ze začátku se to i dařilo – houfy uprchlíků fasujících deky a jídlo, jejich hrabání a sypání hlíny, kdy „jakože“ budují nové domy za vesnicí, vtipný vozík – bicykl místního trhovce, se kterým jezdí po scéně, to vše vypadalo nadějně. Ve třetím jednání se ale koncepce rozsypala, po jevišti pobíhali zmatení protagonisté, u kterých nebylo jasné, co chtějí, kam jdou, co mají společného, bez logických vazeb. Manolios se z představení téměř vytratil. Korunu tomu nasadilo poslední čtvrté dějství, kde jsou venkované v kostýmech ovcí a oslů – je to jedna velká muppet show (kostýmy Jana Preková, scéna Milan Nytra). Když Manoliem odmítnutá nevěsta Lenio zpívá na svatbě s Nikoliosem srdceryvnou árii s chlupatýma oslíma ušima – to holt moc nepůsobí… Nemám nic proti zvířecím paralelám, určitě se dá stádnost a hloupost odít do symbolických ovčích a oslích kůží. Ale když má sborově zaznít etické poselství díla s nejsilnějšími momenty hudby, a vy se díváte na zpívající houf infantilních chundelatých plyšáků, jde to dost proti srsti…

Hudební nastudování (dirigent Petr Šumník) bylo vcelku zdařilé, Orchestr Moravského divadla hrál solidně, trochu intonačně horší byla místa dechových harmonií, také dětský sbor měl nejspíš trému… (a to je Olomouc sídlem Campanelly a letitého festivalu dětských sborů). Z pěvců mě především zaujal krásný bas Jiřího Přibyla (Fotis), Manolios Jakuba Rouska měl občas až muzikálovou lehkost a nekomplikovanost, živě zahraný a hezky zazpívaný byl Janakos (Petr Martínek). Záletná vdova Kateřina Radoslavy Mičové byla trochu těžkopádná, zbytečně hlasově „tlačila na pilu“.

Moravské divadlo Olomouc včera nemělo bohužel moc početné publikum. Zdá se, že informace o festivalu zatím pronikly spíše do odborné nežli široké veřejnosti. A to by byla škoda, protože Opera 2017 letos přináší širokou nabídku titulů a hodně dalších souborů.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Festival Opera 2017
Bohuslav Martinů:
Řecké pašije
Hudební nastudování a dirigent: Petr Šumník
Režie: Jan Antonín Pitínský
Scéna: Milan Nytra
Kostýmy: Jana Preková
Sbormistryně: Lubomíra Hellová
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc
Dětský sbor BoDo Centrum (vedení Hana Vyroubalová)
Premiéra 24. února 2017 Moravské divadlo Olomouc
(psáno z reprízy 13. 9. 2017 Stavovské divadlo Praha)

Grigoris – David Szendiuch
Fotis – Jiří Přibyl
Patriarcheas – Vladimír Třebický
Ladas – Jaroslav Krejčí
Manolios – Jakub Rousek
Michelis – Ondřej Doležal
Konstandis – Martin Štolba
Janakos – Petr Martínek
Nikolios – Lucie Janderková
Panaitis – Václav Málek
Kateřina – Radoslava Mičová
Lenio – Elena Gazdíková
Stará žena – Magda Málková
Despinio – Lucie Kordová
Starý muž – Vladislav Zápražný

www.festival-opera.cz
www.moravskedivadlo.cz