Vojcek v maskáčovém vzoru aneb Carsen režíruje temnou posádkovou baladu

Současná inscenace Roberta Carsena je zajímavá také ve srovnání s pozoruhodnou inscenací Williama Kentridge z letošního Salcburského festivalu. Salcburská inscenace výrazně pracovala s groteskním pojetím postav, které ale Carsen do vídeňské inscenace vůbec nevčleňuje. Obě inscenace vynikají výraznou obrazovostí, i když každá ve zcela odlišném stylu, a také naprosto detailním vedením všech účinkujících až do posledního sboristy, byť také v zcela odlišném hereckém klíči. Kentridgeova scénografie, obsahující množství předmětů a jejich fragmentů, diváka až zahltí svou kolážovitostí, naopak Carsen scénografii abstrahuje a vytváří chmurný obraz krutého světa vojenské posádky, ve kterém však nechybí záblesky poezie, ale i naturalistické výjevy, které Carsen zařazuje do svých režií jen zcela výjimečně. Zásadním scénografickým elementem celé inscenace je maskáčový vzor a vojenská zelená barva.

Scénografie Gideona Daveye (a také autora návrhů kostýmů) se i tentokráte soustředí na „ideální“ architekturu v divadelní perspektivě (tak, jak to uplatnil například při inscenaci Händelovy Agrippiny v Theater an der Wien ve spolupráci rovněž s Robertem Carsenem). Scénu rozdělují jednoduché meziopony s maskovacím vzorem, které bleskurychle dokážou oddělit intimitu ubohého Vojckova obydlí od hospodské knajpy nebo kasárenské ložnice. Stejně tak veškeré kostýmy jsou kombinací součástí vojenských stejnokrojů nebo jsou od nich odvozeny (kostýmy Marie a Margret doplněné o „dráždivé“ síťované punčochy). Vizuální podoba inscenace neobsahuje žádné historizující odkazy na dobu původní Büchnerovy literární předlohy (William Kentridge se orientoval v Salcburku na první světovou válku). Bezvýchodný svět vojenské posádky je tak vykreslen sepranou zelení vojenských uniforem a maskovacích celt zcela současně a také potlačením většiny detailů značně nadčasově. Jak opticky jednotvárný a smutný je svět Carsenovy inscenace, tak tragické jsou jeho postavy. Pro Carsena je zásadní otázkou stav Vojckovy mysli a jeho duševní zdraví. V jednotlivých obrazech pak detailně sleduje Vojckovo propadání se do šílenství ovšem se stále se projevující snahou o normální život a s občasnými momenty uvědomění si svého lidství.

Zcela odpovídajícího představitele pro svou režijní koncepci našel Robert Carsen v rakouském basbarytonistovi Florianu Boeschovi, který často vystupuje na scéně Theater an der Wien.

Tento zpěvák je ostatně považován za jednoho z nejlepších zpívajících herců na současné světové scéně a jeho výkon v roli Vojcka tomuto renomé právem odpovídá. Bergův Vojcek patří k jeho parádním rolím, které v posledních letech vytvořil například v Kolíně nad Rýnem nebo na festivalech v Helsinkách a Holland Festivalu. Bez zbytečných hereckých naturalismů vytváří hlubokou studii muže ztraceného v současném světě. Zoufale se snaží pochopit a vymanit se ze sociální smyčky, ve které uvízl, ale ta je již příliš utažená, aby mohl najít cestu ven. Dojemná je jeho neumělá snaha v péči o dítě nebo snaha udržet si Marii, snad jedinou blízkou duši, kterou má. Carsen ovšem relativizuje vztah Vojcek – Marie a sám v rozhovoru programové brožury uvádí že: „Láska není v tomto díle prezentována.“ Boeschův Vojcek je navíc vokálně velmi přesvědčivý, s výborně vypracovanou koncepcí hlasového vývoje této role, stejně jako s promyšlenou prací s intenzitou hlasu. Výkon by neměl ujít alespoň nominacím rakouských kritiků při udělování cen za operní umění.

Imponující je i výkon představitelky Marie, pojaté jako posádkové prostitutky s dítětem, v podání americké sopranistky Lise Lindstrom, která je jinak specializována na postavu Pucciniho Turandot, a zpívala v posledních letech jen několik jiných rolí (Salome, Elektra a Brünnhilde, letos také Barvířka).

Postava stejně nešťastná jako Vojcek hledá útěchu v drogách, nabízí svoje již ne zcela mladé tělo zcela bez iluzí a bez jakékoliv víry v budoucnost. Její vokální prostředky již vykazují vliv delšího působení ve vysokodramatickém oboru, střední poloha občas zní ploše a šedě, ale rázné výšky jsou působivé. Bohužel, hlas se již trochu rozpadá na jednotlivé nepříliš spojené polohy, ale v této roli to nijak zvláště neruší a mnohé překryje velmi věrohodné herectví. Z ostatních představitelů nejvíce zaujal profondním basem a posedlostí své postavy Stefan Cerny jako Doktor. Tento Fachidiot svého oboru vůbec nerozlišuje, jestli je Vojcek ještě živá bytost, nebo jen položka v kolonce jeho mrtvých pacientů. John Daszak, který v salcburské inscenaci ztělesnil Tambormajora, tentokráte zpívá Hejtmana jako ustrašeného velitele, maskujícího svou malost siláckými řečmi a chováním. Vokální výkon je v tomto případě poněkud narušen nadužíváním falsetových tónů, a to mnohem častěji, než bývá u představitelů tohoto partu zvykem.

Velmi dobře jsou herecky i pěvecky obsazeny role Andrese (Benjamin Hulett) i Margret (Juliette Mars). A do vysokého standardu obsazení velmi dobře zapadá i kvalitní výkon českého tenoristy Aleše Brisceina jako Tambormajora, vykresleného silnými tahy jako machistický, násilnický a také narcistní poddůstojník. Podařilo se najít i obdivuhodného představitele pro Mariina chlapce v Samuelovi Wegleitnerovi, který dokázal udržet napětí závěru opery, aby vzápětí svou radostí při děkovačce přesvědčil, že ho svět opery ani chmurný Vojckův příběh ale vůbec netraumatizuje.

Hudební nastudování Lea Hussaina, častého dirigenta produkcí v Theater an der Wien, se vyznačuje podivuhodnou měkkostí, bez obvyklé dravosti a zvukové výbušnosti většiny nastudování tohoto operního opusu. Redukovaná partitura (Eberhard Kloke) dává možnost zaznít melodičtějším a tonálnějším místům partitury (písně Marie a Andrese i orchestrální mezihry) v plné kráse, stejně jako je příznivá pro vokální výkony. Hudebníci z Wiener Symphoniker odvedli výkon bez kazu a v dokonalé souhře. Tradičně velmi dobře si vedl Arnold Schoenberg Chor, kdy se tentokráte uplatnila především mužská část, znamenitá zejména v hospodské scéně.

Současný Vojcek potvrzuje vysokou úroveň představení v Theater an der Wien, byť jako obvykle v pouhých šesti představeních. Carsenův inscenační smysl opět dokázal pojmout Bergovu operu jako komplexní dílo se zcela současným tématem zneužívání jedince systémem, v tomto případě v soukolí armády. Neradostné téma, ale radostné umění…

Poznámka autora:
Při příležitosti uvedení inscenace pořádá Theatermuseum ve Vídni a Alban Berg Stiftung dvě menší výstavy k tématu přímo v budově Theater an der Wien (výstava jevištních modelů v předsálí a Wozzeck Ausstellung v suterénu).

Hodnocení autora recenze: 90%

Alban Berg:
Wozzeck
(Vojcek)
Dirigent: Leo Hussain
Režie: Robert Carsen
Scéna: Gideon Davey
Světla: Robert Carsen, Peter van Praet
Sbormistr: Erwin Ortner
Dramaturgie: Ian Burton
Wiener Symphoniker
Arnold Schoenberg Chor
Grazer Kapellknaben
Premiéra 15. října 2017 Theater an der Wien
(psáno z představení 19. 10. 2017)

Wozzeck – Florian Boesch
Marie – Lise Lindstrom
Tambourmajor – Aleš Briscein
Hauptmann – John Daszak
Doktor – Stefan Cerny
Andres – Benjamin Hullet
Margret – Juliette Mars
Der Narr – Erik Årman
1. Handwerksbursch – Lukas Jakobski
2. Handwerksbursch – Kristján Jóhannesson

www.theater-wien.at