Vrcholné Mozartovy symfonie

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (35)

Ivan Medek miloval Mozartovu hudbu. Říkal, že na pomyslný „pustý ostrov“ by si vzal právě Mozarta. Nejspíš Figarovu svatbu, ta pro něj byla operou oper. Jeho text o čtyřech posledních symfoniích, psaný pro Divadlo hudby v roce 1963, je strhující. V něčem jako by mu dávala pečeť doba, ve které vznikal – začátek šedesátých let… Vidět Mozartovo dílo jako jeden z nejmarkantnějších dokladů svobodného a nezávislého rozvoje hudby ovšem není nijak dobové. Je to jeden z klíčů k Mozartovi. A ke každé velké hudbě, kterou nikdy nelze definitivně popsat, vyložit, analyzovat. Cosi tajemného zůstává, aby se to při nových a nových interpretacích mohlo ozývat. Najdou-li se ještě interpreti schopní taková tajemství pochopit. Přesně proti dobovému akcentu na umění jakožto zrcadla okolního světa píše Medek o vrcholné – tedy i Mozartově – hudbě toto: „Vytváří sama svůj vlastní svět, svět tónů a myšlenek výhradně hudebních, který potřebujeme ne proto, abychom poznali skutečnosti kolem sebe v jejich vnější podobě, ale abychom lépe porozuměli skrytému tajemství stvoření, které obsahuje každá z nich. Podaří-li se nám to alespoň zčásti, budeme rozumět umění a kráse bez ohledu na to, čím a jak žijeme a co jsme.“
***

Z šestatřicetiletého Mozartova života bylo plných třicet let věnováno tvorbě. V Köchlově souhrnném seznamu Mozartova díla je kromě doplňků uvedeno 626 skladeb. Z toho jen symfonií před padesát. Skoro na každé z nich bychom mohli dokumentovat autorovu genialitu. Jako chlapce, mladíka a zralého muže. Kdyby však byl napsal jen poslední čtyři, stačilo by to k vědomí, že máme před sebou jednoho z největších symfoniků všech dob, že budeme naslouchat dílům, bez kterých si nedovedeme představit dějiny světové hudby. Nejenže jimi vrcholí období takzvaného „vídeňského klasicismu“, které svým významem pro budoucnost – a to nejen pro symfonie například Beethovenovy – daleko přesahují; jsou zároveň, jako ostatně vlastně celé dílo Mozartovo a hudební kultura tohoto období jako celku, jedním z nejmarkantnějších dokladů svobodného a nezávislého rozvoje hudby v době, kdy literatura a malířství bylo spoutáno řadou předpisů a kánonů, vyrůstajících z reakce na bohatou barevnost baroka, předpisů, jimiž se racionalismus konce sedmnáctého věku pokoušel ustálit formy uměleckého vyjádření. Proti aristokratické uzavřenosti ostatních druhů umění rodí se vlastně v hudbě poprvé potřeba demokratizace. Je to přirozeně spojeno s řadou vnějších, praktických okolností. Hudebníci cestují z jedné země do druhé s daleko větší snadností, než tomu bylo v dřívějších dobách. Šlechtické salony jsou malé ohlasu jejich umění, koncertují v divadlech, na akademiích, v měšťanských společnostech. Setkávají se s novými přáteli a inspirační zdroje v jejich tvorbě sahají mnohdy zcela úmyslně k lidovému umění měst i venkova. Hudba je nutnou a přirozenou součástí oslav, od korunovací až po lidové slavnosti.Na českém venkově té doby je hudebnost takřka synonymem vzdělanosti. Snad i tyto nesporně vnější okolnosti jsou jednou z příčin, proč je nám dnes hudební odkaz klasicismu bližší než díla z oblasti literatury a výtvarného umění a nejen to, proč ve svých vrcholných dílech mluví k nám řečí, která je vlastně řečí dneška. A zde hraje obrovskou roli otázka hudební interpretace. Živý současný umělec, který stojí mezi námi a dílem vzniklým takřka před dvěma staletími, dirigent moderního orchestru, nám dává (je-li to opravdový umělec) příležitost k novému okouzlení nad krásou jednotlivostí i nad velkolepostí celku. Hrát Mozarta je těžké, snad nejtěžší. Nejenom proto, že všechny zdánlivě jednoduché věci na světě jsou těmi nejtěžšími. Především proto, že v jednoduchosti Mozartově je jako v poezii „ještě cosi nevyslovitelného, cosi, co nelze vyložit. Je v ní něco jako tajemství. Není návodu, podle kterého bychom mohli vyložit tyto skryté půvaby, tyto nepozorovatelné krásy a všechny tyto utajené rozkošné vlastnosti umění, které dojímají srdce.“ Promiňte mi, že tento citát není z pera hudebníka. Jeho autorem je francouzský jezuita 17. století le Père René Rapin. A snad právě proto, že vychází z myšlenkové čistoty světa Aristotelova, je nám dnes večer zvláště blízký pro pochopení čistoty ducha Mozartovy hudby. Hudby, která nepopisuje, nemaluje, není závislá na historických událostech. Nemůžeme ji vykládat a přibližovat literárními opisy. Jen málo, skoro nic, bychom dokázali jejími sebeodbornějšími hudebně vědeckými rozbory, i když bychom při nich nalezli mnohé, co jako by ukazovalo na hudební řeč budoucnosti anebo navazovalo na největší duchy minulosti. A i když bychom při takovém, převážně analytickém přístupu, pochopili nakonec velikost Mozartova skladatelského umění, šířku jeho invence a dovedli najít i doklady pro velkolepou synthesu mezi fantasií a kázní, která je zejména pro jeho symfonická díla tak charakteristická, sotva kde bychom tímto postupem dospěli k pochopení právě onoho skrytého tajemství, otvírajícího se před námi zvukem prvních tónů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat