„Vše je jen hra“. Opavská opera si originálně pohrála s pojetím Verdiho Falstaffa

Letošní divadelní sezony českých a moravských scén nabízí hned šest titulů Verdiho oper. Na nedávno uvedenou premiéru Otella v nedalekém Národním divadle moravskoslezském navázala dne 22. října premiéra Verdiho Falstaffa ve Slezském divadle v Opavě. Geniální a zároveň poslední Verdiho opera vypovídá, společně s Otellem, o jiném vývoji operního žánru. Verdi v této lyrické opeře spojil komičnost s tragédií (spíše tou osobní, psychickou), interpretační náročnost s hravostí a průzračností hudby i textu. Falstaff je dokladem skladatelova vrcholného kompozičního mistrovství, jeho hudebně dramatické invence i originality. Obě opery v sobě nesly dle dobové kritiky prvky wagnerovského Gesamtkunstwerku, avšak spíše ve Verdiho italském operním stylu, vycházejícím z tradice kantabilních pěveckých partů.

Nadčasovost a věčnost samotného tématu opery je dána Shakespearovou předlohou z jeho divadelních her. Libretista Verdiho oper Arrigo Boito vycházel především ze hry Veselé paničky windsorské a částečně z dramatu Jindřich IV. (monolog o cti postavy Falstaffa v prvním jednání). Oblíbenost tohoto tématu najdeme u řady dalších skladatelů (Antonio Salieri, Michael William Balfe, Otto Nicolai). Jan Werich ve své divadelní hře Falstaffovo babí léto zakomponoval do vztahu postav Falstaffa a Jindřicha metaforu politiky a jejího dopadu na prostého člověka.

A v tom vidím značnou paralelu s režijním a scénickým pojetím režiséra opavské opery Lubora Cukra. Vtipně do opery našrouboval aktuálnost volebního procesu a politické situace na domácí půdě. Po celé trvání opery se některé postavy vystřídaly u jedné ze stálých rekvizit, u řečnického pultíku, a část svého výstupu pronesly zde, také nasvětleny a zároveň duplikovány projekcí v pozadí na promítacím plátně. Jejich „projev“ ukončil listopad poletujících (volebních) letáčků padajících seshora do prostor hlediště mezi diváky. Jako první pronesl svůj projev Falstaff, šlo o již zmíněný monolog o cti. Politické pozadí či prolínání v opeře bylo v závěru dořešeno procentuálním vyjádřením volební preference tří hlavních postav. A není od věci, že zvítězil právě parohy ověnčený Falstaff. Stárnoucí záletník, který má ty nejhorší vlastnosti sobce, lháře, ale život bere s humorem a nadhledem. Raději nechme politické pozadí stranou, abychom nemuseli spekulovat, kdo z politiků ony pomyslné parohy nasadil nebo spíše komu je nasadil. Paralelu do dnešního politického dění vnímám jako režisérovu vtipně promyšlenou hru s aktuálností, avšak nevím, jak to bude pochopeno při dalších reprízách.

Jiné přemostění do současnosti spočívalo ve využití moderních prvků a vlastně symbolů doby. Především telefon v rukách moderní generace, zejména slečny Nanetty, která občas znuděně nepřítomně hleděla do mobilu nebo si pořizovala selfíčka, brala mobil jako médium v momentě, kdy má mít u stolu svou loutnu a loutnou (kytarou) začínal její zpěv ve třetím dějství. Stejně tak byl mobil hlavní rekvizitou tří němých postav Ondřeje Pupíka, Vítězslava Maliňáka a Jana Bednáře, kteří při výměně rekvizit mezi jednotlivými obrazy bavili publikum svými krátkými komickými výstupy (opět možný odkaz na Werichovy forbíny). Nebáli se využívat nejen moderních prostředků i selfie tyče i moderních výrazových prostředků ukazováním paroháčů. Na scéně se objevily i další moderní reálie, například baru či bubnové pračky. V ní byl mimochodem vymáchán Falstaff, ačkoliv text odkazuje na jeho vyhození do řeky Temže. Režisér si opět nečekaně vtipně pomohl moderními prostředky k vyřešení situace na jevišti.

Lubor Cukr společně s Ondřejem Bartošem vytvořili jednoduchou, ale účelnou scénu, spočívající v ohraničené místnosti (Falstaffův oblíbený hostinec „U podvazku“, milá kavárnička rozšířená o počet stolů a postav jako prostor prádelny u Fordů; v závěrečné scéně se zadní stěna rozevřela a umocnila hloubku jeviště s dominancí kulisy Hernova dubu ve windsorském parku). Nerušivé bílé elementy tří stěn a bílého mobiliáře nechaly vyniknout ústřednímu červenému křeslu Falstaffa, jeho úřednickému stolu a hlavně pestrosti kostýmů Josefa Jelínka. Diváci díky kostýmům mohli postřehnout prolínání několika vrstev. Dobových, lokálních i generačních. Vedle sebe tu dobře fungovala směsice tradičního skotského kostkovaného kostýmu kumpánů Bardolfa a Pistola, dobově (a vlastně nadčasově) upravené windsorské paničky (kostýmky korunované překrásnými fascinátory) a oproti tomu jako zástupce mladé generace nechal režisér s kostymérem vyniknout Nanettu coby elegantní punkerku s růžovým mohutným vlasovým punkerským čírem, koženým bolerkem a tutu sukní.

Dobře vykrmený Falstaff působil konzervativně a vlastně docela vkusně, ponechal si svůj, i když chátrající, rádoby profil svůdníka. V řadě jiných představení byl vždy znázorňován spíše ošuntěle, kašparovsky až směšně. Jako „bečka bacilů, napuchlý a vodnatý žok, hříšná a hnusná hromada loje, zaoblenej kontinent tuku“ rozhodně nepůsobil, nebo dokonale kamufloval. V závěrečné scéně defilovala přehlídka nádherných kostýmů a masek významných osobností britského království společně s projekcí jejich reálných portrétů. Opravdu výborná kostymérská a maskérská práce. Za všechny povedené uvedu například královnu Alžbětu, Eltona Johna (mimochodem jeho kostým byl skvěle využit pro převlek postavy Forda/Fontany), Isaaca Newtona, Rogera George Moora, Judi Dench, Elizabeth Taylor, jejíž postava Kleopatry coby převlek jedné z paniček, objevující se na scéně ve třetím dějství, najednou dostala smysl. Postavy sboru, představující plejádu britských osobností, vyznačujících se titulem Sir nebo Dame, zároveň postupně gradovaly v závěrečné scéně, přinášející filozofický náboj a nadhled. „Vše na světě je fraška. Člověk se zrodil jako taškář, ani rozum, ani city nejsou stálé. Všichni jsme zesměšněni. Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp.“ Opravdu povedená paralela do dnešního politického dění.

Poslední scéna dala vyniknout pečlivě nastudovanému sboru (sbormistr Kremena Pešakova), zvláště závěrečné fuze Tutto nel mondo è burla. Zde perfektně excelovali sboristé, všech deset sólistů a také orchestr. Přesné jednotlivé nástupy, slyšitelné prolínání, znamenitá deklamace a pěvecká a intonační jistota. Orchestr pod vedením nadějného a talentovaného dirigenta Marka Šedivého předvedl úctyhodný výkon. Jednotlivé nástroje či nástrojové skupiny doplňovaly výraz scénám a pěveckým projevům postav (stacatta smíchu). Zvláště precizní se jevily vždy žestě, především sólové party lesního rohu, které ani jednou nezaváhaly v intonaci. Brilantní místa měly i smyčce, i když nejednou mohly být čistější. Orchestr jako celek působil velmi svěže, barvitě a přesvědčivě jak v dramatických, tak i lyričtějších plochách.

Roli Falstaffa v premiérovém vystoupení ztvárnil Richard Haan. Jeho barytonový projev lahodil v každé situaci děje, svou pěveckou výrazovou škálou vystihl všechny psychické a emoční pochody své role. Dokonce předvedl i přesvědčivý falset, když napodoboval Meg Page. Herecky si počínal též výtečně. Barytonista Zdeněk Kapl byl herecky jedinečný v dominantní postavě pana Forda. Svou roli, zvláště pak tu v přestrojení – postavu Fontany, přednesl dostatečně noblesně. Jeho pěvecký výkon zastřeného barytonu se zvláště vyjímal ve vypjatých situacích (když zjistil lest, když propukl v žárlivost, když na scéně zuřivě pobíhal). Umírněné postavy tenoristů Jakuba Rouska (Doktora Cajuse) a Juraje Nociara (Fenton) přinesly pozoruhodné srovnání. Vyvážený a jistý projev Jakuba Rouska a v dialozích umírněnější Juraj Nociar. Ale jeho projev byl zvláště zastíněn vynikající sopranistkou Annou Začalovou, která v roli Fentonovy milé nesla svůj zpěv v obdivuhodných dlouze držených liniích a stoprocentních výškách. Nicméně lyrická dueta či lyrické sólové vstupy Anny Začalové patřily k vrcholným projevům včerejší premiéry.

Trio paniček, Alice Ford v podání Kataríny Jordy, Paní Quickly Lucie Hilscherové a Meg Page Barbory Řeřichové, předvedlo opravdové situace bavících se dam. S ženskou noblesou, interpretačně vždy skvělé a zářivé, provedly nejen vynikající duety a tercety, ale každá z nich vynikala ve svých ariosech. Kvarteto dámského obsazení této opery bylo velmi silnou a přesvědčivou skutečností v celém díle. Dámy hrály s nenucenou přesvědčivostí a přirozeností, svou roli si slyšitelně užívaly. Falstaffovi kumpáni, Vít Šantora a Josef Kovačič, se herecky na scéně pohybovali též pružně a přirozeně a jejich pěvecký výkon byl rovněž velmi přesvědčivý, ačkoliv trošku zapadal na úkor hlavních postav.

Opavské pojetí Falstaffa je na vysoké úrovni, jak co se zpěváků týče (sólistů i sboru), tak v instrumentální složce orchestru. Má nadčasovou tematickou dimenzi a politický aktuální podtext. Navzdory interpretační obtížnosti partitury a komplikovanosti ansámblů si ji zpěváci nevídaně užívali a měli nad ní interpretační nadhled. Věřím, že si tu vzácnou svěžest a úroveň podrží v každé následující repríze.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

 

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: Marek Šedivý
Režie: Lubor Cukr
Scéna: Lubor Cukr, Ondřej Bartoš
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Kremena Pešakova
Dramaturgie: Jana Andělová Pletichová
Orchestr a sbor Slezského divadla Opava
Premiéra 22. října 2017 Slezské divadlo Opava

Sir John Falstaff – Richard Haan (alt. Michael Kubečka)
Ford – Zdeněk Kapl (alt. Alexander Vovk)
Fenton – Juraj Nociar (alt. Václav Cikánek)
Doktor Cajus – Jakub Rousek  (alt. Milan Vlček)
Bardolfo – Vít Šantora (alt. Rudolf Medňanský)
Pistola – Josef Kovačič (alt. Peter Paleček)
Alice Ford – Katarína Jorda (alt. Agneša Vrabľová)
Nanetta – Anna Začalová (alt. Tereza Kavecká)
Paní Quickly – Lucie Hilscherová  (alt. Monika Jägerová)
Meg Page – Barbora Řeřichová (alt. Lenka Jakubcová)
Hostinský – Roman Cimbál
Robin – Andrej Kul’baga
Fordovo páže – František Tomek

www.divadlo-opava.cz