Wagnerův Ring v Chemnitzu pohledem čtyř režisérek. Pohled druhý: Valkýra

  1. 1
  2. 2
Jak již bylo konstatováno v úvodu minulé recenze ke Zlatu Rýna, městské divadlo v Chemnitzu uvádí v tomto roce všechny díly tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův, a to s tou výjimečností, že každý díl nastuduje jiný inscenační tým, v tomto případě navíc výlučně za vedení žen-režisérek. Předpokládal jsem, že v pojetích bude dána tvůrcům naprostá volnost, což se po zhlédnutí prvního slavnostního večera Valkýry potvrdilo. Obě představení byla ale do té míry odlišná, až mi to vadilo. Zdůraznila to i skutečnost, že Valkýru jsem viděl pouhé dva dny po představení Rýnského zlata, takže dojmy z prvního představení byly velice živé a chtě nechtě se promítaly v dalším hodnocení. Následující díl Siegfried bude uveden až koncem září.
Oper Chemnitz (foto Pavel Horník)

Valkýru nastudovala holandská režisérka Monique Wagemakers, která od roku 1983 působila v opeře v Amsterodamu a pak na nejrůznějších větších či menších scénách. Inscenátorka v programu uvádí, že dílo pojímá jako rodinné drama se všemi negativy i pozitivy mezilidských vztahů. Oprostila se tedy od různých vnějších efektů, ale i wagnerovských dějových faktů, a zaměřila se na podrobné prokreslení jednotlivých aktérů dramatu, kde se samozřejmě musela spolehnout mimo jiné i na hereckou intuici protagonistů. Děj nebyl aktualizován do současné doby, ale ani do konkrétního historického období, i když se na scéně otevírá jakýsi veliký síňový prostor tvořený řadou různě rozmístěných sloupů překrytých středověkou klenbou.

Celá tato stavba scénografky Claudie Weinhart byla umístěna na velkém otáčecím jevišti (jak málo se bohužel dnes točny využívá!). Po natočení byly na zadních stranách sloupů umístěny neonové trubice, které tak v určitých chvílích zpestřily velmi sporou a ponurou světelnou režii. Vkusné a esteticky působící kostýmy Eriky Landertinger, laděné v neutrálním, ale spíše historizujícím stylu, oživovaly celkovou monotónnost dosti ponuré scény. Trochu jsem se vyděsil, když těsně před začátkem představení vystoupil intendant divadla. Naštěstí to nebylo tak zlé: oznámil, že jedna z valkýr, Ortlinde, kvůli silnému nachlazení nemůže zpívat, ale bude hrát. Zpěv obstarala z not u portálu náhradní pěvkyně z Wiesbadenu.

Po krátké dramatické předehře prvního dějství se objeví přes celé proscénium tylový průhledný závěs (tato, dá se říci, revuální opona se různě částečně nebo úplně roztahuje a zatahuje). Na plochu se promítá řez kmenem stromu, nejspíš jako připomenutí legendárního mohutného jasanu rostoucího ve středu Hundingova obydlí, do něhož před lety neznámý starý muž s jedním překrytým okem, objevivší se při svatbě Hundinga se Sieglindou, zarazí meč a prohlásí, že meč bude patřit tomu, kdo bude mít dost síly jej z kmene vytrhnout. Například ale právě toto v chemnitzské inscenaci z těžko pochopitelných důvodů chybělo. V levé části jeviště se objeví dvě postavy malé dívky a chlapce, kráčející do pozadí, zřejmě jako reminiscence na mladičké sourozence Siegmunda a Sieglindu. Na pozadí je také promítána řada černobílých detailních portrétů smutné mladé dívčiny. Pak vše rázem zmizí a mezi sloupy se objeví neznámý utíkající znavený muž, Siegmund, který prosí mladou paní domu Sieglindu o trochu vody, oba si zjevně padnou do oka.

V dalším výstupu přichází hřmotný Hunding, v kožichu na nahém těle, s vyholenou hlavou a mocným basem v podání svého představitele Magnuse Pionteka (člen domácího souboru). Působí jako tvrdý a nedůvěřivý pán domu a vyslýchá Siegmunda. Když odejde, jsme svědky až magnetické vzájemné přitažlivosti – rozvíjejícího se vztahu obou mladých lidí v podání přesvědčivé lyrické a krásně zpívající Christiane Kohl a známého maďarského tenora ze Státní opery v Budapešti, Zoltána Nyáriho.

Tento pěvec lyrického, ale dostatečně nosného hlasu má s wagnerovskými party již zkušenost třeba v Rakousku a Maďarsku. Přes jeho vyrovnaný a jinak obdivuhodný výkon znělo Siegmundovo vysoko položené a dle skladatele libovolně dlouho držené „Wälse! Wälse! Wo ist dein Schwert?“ poněkud vynuceně a bylo trochu zklamáním. Ona slova „Kde je tvůj meč?“ byla vskutku otázkou, protože žádný meč se v inscenaci nevyskytuje… Tak jako zde není Wotanovo kopí a ani kopí v rukou valkýr. Režisérka se těchto důležitých atributů lehce zbavila. Ale abych jí nekřivdil, Siegmund je ve druhém dějství v samém pozadí jeviště probodnut Hundingem přece jen prostřednictvím meče. Alespoň tak…

Vrátím se k dalším třem nosným a na vysoké úrovni představeným postavám děje. Na počátku druhého dějství se představuje Wotan a jeho žena Fricka. Charismatický řecký basbaryton Aris Argiris je dnes skutečně třídou. Nádherný kovový basbaryton, vyrovnaný v celém rozsahu. Navíc měl geniálně upravenu masku obličeje. Jeho Wotan nemá pásku přes oko, ale kolem oka má na kůži namalovaný jakýsi velký černý monokl, alespoň z páté řady v přízemí dobře rozpoznatelný. Zpíval na scénách po celém světě a v roli Wotana a Poutníka se objevil roku 2017 v Ringu hraném v Theater an der Wien.

Partnerkou na úrovni mu je svým dramatickým projevem slovinská pěvkyně Monika Bohinec v roli bohyně Fricky, kterou již zpívala též ve zdejším Rýnském zlatě. Tato členka Vídeňské státní opery ztvárnila řadu velkých rolí světového repertoáru třeba v Metropolitní opeře, na festivalu v Salcburku, v Mnichově a dalších jevištích, ve Vídni zpívala i Ježibabu a Cizí kněžnu v Rusalce.

Z ženských partů ale v současné inscenaci chemnitzské Valkýry nejvíce excelovala Američanka Dara Hobbs. Její Brünnhilda měla vše potřebné, aby uchvátila přítomné diváky. V operách Richarda Wagnera zpívala na německých jevištích Sentu, Isoldu, Brünnhildu a též Sieglindu. Svoji vysokou přesvědčivou formu si všichni tři jmenovaní sólisté až do konce pětihodinového představení udrželi.

Ve třetím jednání se na tylovém závěsu opět objevuje projekce řezu kmenem stromu, který se počne od středu do krajů rozkládat, až celý zmizí před Jízdou valkýr. Všechny ony lepé heroické děvy sice nemají zbraň, ale zato jsou oblečeny do přiléhajících pancířů tělové barvy, přesně kopírujících tělesné proporce té které bojovnice, a stejné odění má jejich velitelka Brünnhilda. Choreograficky je pohyb celé skupiny po jevišti veden poněkud chaoticky, až na některá do štronza postavená zajímavá seskupení.

V samém závěru opery, kdy Wotan za trest ukládá Brünnhildu ke spánku na horu obklopenou plameny, se v této inscenaci Wotan drží do modra nasvíceného závěsu, pod nímž mizí Brünnhilda. Wotan se pak setkává s malým, bíle oděným dítětem (Siegmund?) a odcházejí spolu do pozadí…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - R. Wagner: Die Walküre (Oper Chemnitz 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář