William Forsythe – Genius in the Figure

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Tanec je svým způsobem vizuálně hudební objekt, stejně jako symfonie je akusticky hudební objekt. Rozdíl je v tom, že mým nástrojem je lidské tělo.“ (William Forsythe)

Drážďany. Semperova opera. Deštivé nedělní odpoledne. Napětí diváků v potemnělém hledišti. Náhlý výkřik houslí, zařezávající se do ticha. Opona odhalující řady tanečníků v dokonalém synchronu s hudbou. A potom nečekaně padající opět dolů. A znovu a ještě jednou…

V roce 1984 vytvořil americký choreograf William Forsythe pro Ballet Frankfurt čtyřdílnou svitu s názvem Artifact. Vedle sboru tanečníků zde vystupují tři hlavní postavy: Muž s megafonem a žena v historickém kostýmu, jejichž neustálé sváry jsou narážkou na dvorské prostředí, z nějž balet původně vzešel. Třetí postavou je blíže neurčená „další osoba“ v celotělovém trikotu, odkazující k převážně nedějovému, abstraktnímu charakteru tak zvaných „bílých“ jednání klasických baletů.
Přesně po dvaceti letech, v roce 2004, se William Forsythe k této choreografii vrátil, aby její vybrané části přepracoval do Artifact Suite, nyní uváděné mimo jiné i v Drážďanech. Původní koncept jejího předobrazu je zde doslova oholen až na kost. Poněkud nesourodý, hašteřící se pár je tentam, stejně jako sebemenší náznak jakékoli výpravné složky inscenace: Vše, co vidíme, je dokonale prázdné, potemnělé jeviště, do nějž jen nesměle zasahují světla po stranách. A řady tanečníků v zelenočerných trikotech, vedených diktátem jakéhosi enigmatického, neuchopitelného schématu, zhmotněného v port de bras „další osoby“ v bílém trikotu. Vše, co slyšíme, je emotivní naříkání houslí v Bachově Chaconne, vystřídané minimalistickými, dunivými akordy klavíru v hudbě Evy Crossman – Hechtové. A v pozadí toho všeho pak tušený koncept neustálého zkoumání, črtání a zase zavrhování pohybu v tisíci a jedné variantě, v páru či celém sboru tanečníků. Padající opona, která skrývá před diváky veškeré přechody mezi jednotlivými formacemi a pozicemi tanečníků pak celou choreografii fragmentuje, odosobňuje a akcentuje její strukturální charakter oddělených obrazů či choreografických črt.

Byla by však chyba považovat Artifact Suite jen za pouhou studii či intelektuální hříčku, vhodnou spíše na sál, než na jeviště. Díky její bezmála dokonalé interpretaci v podání drážďanského baletu, jehož tanečníci vytvářejí na jevišti další, autonomní estetickou kvalitu vyjádření těla v hudbě a hudby v těle je v rozmanitosti tolik řádu a v řádu tolik rozmanitosti, že se té souhry hudby a pohybu nemůžeme nabažit.Nejlepším způsobem, jak tuto poněkud hypertrofovanou a zároveň geniální etudu čtenáři přiblížit je její přirovnání k jedné z nejznámějších Forsythových prací In the Middle, Somewhat Elevated (1987), kterou má ostatně v současnosti na repertoáru i Balet Národního divadla v Praze. Vidíme zde naprosto identické, zelené (a zelenočerné) trikoty, až na jeden detail identickou scénu, obě choreografie jsou pevně zakotveny v paradigmatu klasického tance a jeho zákonitostí, výchozí bod pohybu, jeho logika i způsob vzniku je čistě klasický, což se ostatně projevuje i navenek naprosto jasně rozeznatelnými formálními prvky v podání tanečníků a tanečnic na špičkách. Pro Forsytha je to však pouhé východisko, základ, odrazová deska pro jejich další modulování, přetváření, deformování až do podoby, kde veškeré zákony a logika původního paradigmatu padají a vzniká paradigma zcela nové… Ovšem pouze na okamžik a jen do té míry, jakou jeho tvůrce uzná za vhodnou, aby se vzápětí vrátil zpět na začátek a začal znovu a úplně odjinud.

Obě práce se však liší v tom nejpodstatnějším – ve způsobu, jímž je pohyb vázán na hudbu a v pozici, již mu Forsythe ve svém dekonstruktivním hledání a bádání přisuzuje. Zatímco v In the Middle… je toto bádání a experimentování zároveň i jeho cílem, v Artifact Suite se tanečníci stávají dalším nástrojem, který v hudbě rezonuje „hudbou“ svých těl. Forsythovi však nejde o vizualizaci hudby ve smyslu “vytančení” každé noty, hudební podklad je pro něj plochou, na níž črtá a rozvíjí své pohybové studie podobně, jako velcí mistři malířství, kteří někdy ve třech liniích, jindy ve zběsilé změti čar zkoumali určitý výsek reality, aby jej pak použili ve výsledném obraze – nebo naopak zcela zavrhli. Pokud dnes nahlédneme na skici mistrů, jako byli Michelangelo, Rembrandt či Goya, vidíme v nich autonomní umělecká díla, přesahující svůj původně zamýšlený rámec – Forsythova Artifact Suite je jejich obdobou v tanci.„Idea či princip pocházející z jedné sféry může stejně tak dobře fungovat i ve sféře jiné, pouze v odlišné podobě.“ (William Forsythe)

Jesliže je Artifact Suite plochou, na níž Forsythe črtá a zkoumá základní stavební prvky klasického tance až na samotné hranici fyzikálních možností či dokonce za ní, a to v rozsahu od páru až po celý sbor, v Neue Suite volí stejné východisko, ale zaměřuje se výlučně na strukturu klasického pas de deux. Jedná se o sled osmi duetů, původně postavených (s výjimkou New Sleep) v devadesátých letech pro Ballet Frankfurt a později upravených „na míru“ právě baletnímu souboru drážďanské Semperoper, jehož první sólistka Yumiko Takeshima se také stala spoluautorkou kostýmů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ein William Forsythe Ballettabend (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na