Za mikrofonem orchestr

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (6) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: tentokrát Symfonický orchestr Českého rozhlasu v různých úhlech pohledů
Symfonický orchestr Českého rozhlasu – studio 1 (zdroj FB orchestru)

Orchestr je v dobré formě, ostatně – hraje už od poloviny srpna, usmíval se první říjnové pondělí ředitel rozhlasových symfoniků Jakub Čížek, když večer v Rudolfinu zahajovalo těleso další abonentní sezonu.

U Pražských symfoniků zkoušel před středeční premiérou pěvec a dirigent José Cura svou novou skladbu, ale druhá polovina hlavních orchestrů naší metropole byla daleko – PKF kdesi v Číně a Česká filharmonie někde v Japonsku. Symfonický orchestr Českého rozhlasu si mohl v tomto kontextu první podzimní koncert užít, včetně vyvolané pozornosti. Což se stalo. Berliozova trochu excentrická Fantastická symfonie dostala pod vedením pana šéfdirigenta Ondreje Lenárda hodně emocí, líbila se a v první polovině s orchestrem zářil sólista Jan Mráček. Volba tentokrát padla na Houslový koncert Ericha Wolfganga Korngolda – naléhavě zpěvné dílo skladatele, který se narodil v Brně a po válce byl vcelku vědomě nepřipomínán a jehož hudbu postupně znovu objevujeme. Korngold byl zázračným dítětem a v dospělosti mezinárodně činným autorem. Když jako čerstvý čtyřicátník definitivně zůstal v Hollywoodu, protože Evropu začali ovládat nacisté, prohlásil prý: Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás učinil Židy… Amerika získala tradicionalistu, velmi schopného a úspěšného autora filmové hudby. A v Houslovém koncertu je to příjemně slyšet.

Jan Mráček hovoří o tomto díle dokonce jako o úžasném. Dostává se ale do repertoáru pomalu a mladému houslistovi přijde zvláštní, proč. Korngoldův Houslový koncert by asi málokdo zařadil k roku 1945. Tak krásná a melodická moderní klasika to je, říká sólista. A třetí věta? Podle Mráčka skutečný trhák! Má pravdu – a zahrál tu vděčnou hudbu s upřímným zaujetím a skvěle. Není lehká, je v ní mimo jiné potřeba neustále udržovat ohlas intenzivních emocí, ale v jeho podání tak vypadala. Před přídavkem proto mohl z pódia směrem k publiku klidně prohlásit: „To se hraje samo…!“

Jan Mráček, Symfonický orchestr Českého rozhlasu – Praha 2. 10. 2017 (zdroj SOČR / foto Tomáš Vodňanský)

Rozhlasoví symfonikové vstoupili i díky Mráčkovi do jedenadevadesáté sezony velmi pěkně. Jakub Čížek ve Dvořákově síni s mikrofonem v ruce abonentům v úvodu večera slíbil nejlepší autory a interprety, ale i moment objevování, do jehož rámce zahrnul mimo jiné hudbu Alexandra Zemlinského nebo Henriho Dutilleuxe, klasika francouzské hudby druhé poloviny dvacátého století, od nějž má v listopadu zaznít mysteriózní skladba s názvem Celý vzdálený svět… Dodejme, že sem patří i Arvo Pärt se svou Třetí symfonií ohlášený na únor nebo György Ligeti a jeho Concert Românesc, chystaný na březen. A pak samozřejmě Jan Ryant Dřízal a jeho světová premiéra skladby Narcissus pro violoncello a orchestr, napsané pro SOČR.

Jakub Čížek do objevů zahrnul i jméno Viktora Kalabise a v jeho sousedství dokonce Vítězslava Nováka. V případě Novákově je to možná překvapivé, ale vlastně charakteristické. Jde o jeho Klavírní koncert, který se hrává ještě méně než jiná díla tohoto autora a který na jaře nastuduje Jan Bartoš. A přitom šlo v první polovině dvacátého století v tuzemské hudbě o vůdčí osobnost… Málokdo se tehdy asi odvážil dotknout představy, že by „nadějný“ a „moderní“ Martinů i „samorostlý“ Janáček mohli Nováka jednou předčit, protože nakonec bude asi shledán příliš tradicionalistickým, současným slovníkem „nezajímavým“. Samozřejmě, že za tak nezajímavého je prohlašován značně neprávem, protože je to přílišné zjednodušování a protože je zajímavý jinými hodnotami a krásami… Ale vykládejte to někomu.

Rozhlasoví symfonikové se v srpnu na svou sezonu rozehrávali s Adamem Plachetkou, když s ním točili desku, na které zpívá slavné muzikálové melodie. Pro něj – i pro dirigenta Tomáše Netopila – jakoby nezvyklý žánr, ale patrně to bude jen další předsudek. Posoudit můžeme zanedlouho – stejná sestava připravuje na 18. října do Fóra Karlín z hitů ze své desky koncert. Adam Plachetka na adresu muzikálů říká, že se je snaží po pěvecké stránce „dělat“ obdobně jako operu a že je bere jako odlehčení a hezkou cestu, jak spojit dva světy. Zřejmě si to opravdu užívá, proč ne. Po natáčení muzikálů byl s tímto tělesem opětovně na pódiu v okamžiku koncertní Pocty Jarmile Novotné. A sejdou se v této sezoně ještě jednou, až bude se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zpívat v lednu Richarda Strausse.

Pocta Jarmile Novotné – Adam Plachetka – Rudolfinum 25. 9. 2017 (foto Pavel Horník)

Dvakrát se v sezoně objeví za dirigentským pultem německý dirigent mezinárodního renomé Alexander Liebreich. Na jaře podle titulku koncertu „poprvé“, ale teď na podzim předtím ještě „mimořádně“. Není divu, že dramaturgii zaujal. Je šéfdirigentem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích a stahuje tam – i na sebe – svým uměním pozornost. A na konci října má teď přijet se svým krajanem, skvělým sólistou Albanem Gerhardtem, který bude hrát První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče. Nutno přiznat, že SOČR nezahálí a neveze se jen na vlně pohodlnosti. Nadále jsou v jeho koncertech přítomna díla mající potěšit a udržet publikum, jako ztělesnění takových cílů a prostředků k nim mohou být jmenováni patrně nejvýstižněji, či alespoň zástupně, Brahms a Čajkovskij. Avšak objevují se s čím dál větším sebevědomím i rozumné výboje. Určitě jich bude ještě víc. Symfonický orchestr BBC může být příkladem k následování.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář