Žáci, autority a vzory

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (2) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech: Deset let od úmrtí Luciana Pavarottiho, dojmy z premiéry filmového dokumentu o Danielu Barenboimovi a Mé vlasti, pár vět s mladým českým basbarytonistou Borisem Prýglem a také s klavíristou Janem Bartošem. A krom toho i o české premiéře Pärtova Lamentate v Ostravě s estonským dirigentem Risto Joostem a dvakrát o Dvořákově Praze – jejím prologu v Kroměříži za účasti Tomáše Netopila a hned třech magnetech pražského pátečního večera, kterými byli houslistka Alina Ibragimova, Londýnští filharmonici a dirigent Vladimir Jurowski.
Luciano Pavarotti (zdroj YT)

Luciano Pavarotti? Pro mě naprosto nezaměnitelný hlas, na rozdíl od mnoha dalších, jejichž hlasy jsou si podobné. Před několika dny uplynulo už deset let ode dne, kdy se jeho život uzavřel, ale je evidentní, že na něj nelze zapomenout. A je jasné, že jeho hlas tím jedinečným zůstává. Občas se za tu dobu vyskytla vyjádření, že ten a ten tenorista je „nový Pavarotti“. Snad už se pomalu přestanou objevovat. Luciano může být vzorem, to ano, ale poměřování nemá velký význam… Ve výroční den jsme mnozí na ČT art sledovali dokument o Pavarottim. Jsou v něm zachycena i jeho autentická vyjádření, ale ulpívá bohužel příliš na megaakcích, při nichž Pavarotti zpíval s popovými hvězdami. Z takových koncertů jsou zařazeny dlouhé scény, zatímco operní árie nezaznívá jako celek žádná. Mnohem, mnohem větším magnetem byl v televizním programu navazující záznam koncertu ze šedesátých let, kdy Herbert von Karajan řídil v La Scale Verdiho Requiem. Jako hudební film je to v kontextu dnešního způsobu režie a střihu už překonaná záležitost, ale jako zprostředkovatel uměleckého zážitku z hudby a její interpretace nikoli. Naopak. Verdiho genialita…  Karajanovy ruce… Mohutný hlas Nikolaje Gjaurova, dokonalý a zajímavý zpěv sopranistky Leontyne Price… A v kvartetu sólistů mladý Pavarotti. Pokorný, ještě ne zcela vybarvený, ale i tak už svůj. Již zde nezaměnitelný hlas se znaky v modelování melodie, v technice a v dikci, které pro něj byly pak čím dál charakterističtější.

Vedle Pavarottiho blednou i Domingo a Carreras. Záběry ze čtvrt století starých vystoupení „tří tenorů“ mi to v televizi znovu připomněly. Opravdovou lehkost, otevřenost, radostnou sílu, pevnost a hlavně fanfarónskou samozřejmost tam má v hlasu jedině on. Luciano Pavarotti? Pro mě naprosto nezaměnitelný a „ten jediný“ ze všech, a to i v sousedství těch, jejichž hlasy jsou také dobře rozpoznatelné. Ať už by šlo o nějaké jméno z minulosti, nebo třeba o Jonase Kaufmanna, který se vybarvuje v podobnou nehasnoucí „star“. Je a bude svůj, skvělý, podmanivý… ale nemá smysl se pokoušet o úvahy typu, jestli je Pavarottiho nástupcem. Stejně jako nebude mít valný smysl jednou uvažovat, zda ten a ten tenorista je, nebo není „Kaufmannovým nástupcem“.

S televizí je spojen i druhý velký zážitek nedávných dnů. Filmový dokument Martina Suchánka zachycující dirigenta Daniela Barenboima, jak připravuje a diriguje Smetanovu Mou vlast. Snímek dávající civilně a bez přehnaného úsilí – a právě proto hluboce – nahlédnout do procesu umělecké tvorby a částečně i do způsobu přemýšlení jednoho z nejvýznamnějších interpretů současnosti… Barenboima jsme si my Češi díky jeho Mé vlasti, kterou uvedl nejen v Praze, ale také v Berlíně, Vídni a Paříži, na chvíli jakoby přivlastnili. To by ale bylo trochu přehnané. S cyklem symfonických básní se jeho cesta takto silně protkla díky souhře okolností, díky pozvání od Pražského jara. Ale asi to nebyla jen epizoda. Dá se tušit, že na setkání s hudbou, o níž hovoří jako o jedinečné v celé evropské kultuře, jako o partituře, která by měla znít ve světě častěji, byl vlastně vnitřně připraven. Několikrát totiž zmínil Rafaela Kubelíka, „dvousetprocentního Čecha“, jehož interpretaci Mé vlasti považuje za tu nejlepší. A zmínil ho ve svých pětasedmdesáti nejen jako vzor pro interpretaci Smetany. V padesátých a šedesátých letech, kdy on sám začínal koncertovat, byl Kubelík i jemu velkou dirigentskou autoritou.

Pro basbarytonistu Borise Prýgla je takovou autoritou jeho pěvecký pedagog a umělecký vzor Peter Mikuláš. Po koncertě na Novoměstské radnici, kde v pondělí exceloval ve výběru chytlavých árií po boku dvou vrstevníků, tenoristy Petra Nekorance a barytonisty Lukáše Bařáka, mi řekl, že Peter Mikuláš, k němuž právě nastupuje na doktorandské studium, je jako učitel nenahraditelný. Proč? Protože předává i jevištní zkušenosti, což se nedá srovnat s některými pedagogy, kteří jen učí a nikdy nebyli na jevišti. Peter Mikuláš netlačí žáky do svých ideálů a ke všem svěřencům chová přátelskou náklonnost, není to klasický vztah profesor – žák. „Na některé věci mám jiný názor – a uchvacuje mě jeho tolerance, když mi říká: Já bych to zazpíval jinak, ale vy jste Boris Prýgl – a já to beru,“ přibližuje mladý pěvec svého učitele, s nímž probírá spíše interpretaci než techniku. Setkali se už i na jevišti Slovenského národního divadla – v inscenaci Verdiho opery Simon Boccanegra. Mikuláš začínal podle Prýgla hlouběji, jako bas, ale dnes mají hlasy prý téměř totožné. I to žákovi pomáhá.

Boris Prýgl (zdroj nachtigallartists.cz)

Autority, učitelé a vzory, to je aktuální téma i v případě Jana Bartoše, jemuž právě vyšla deska se dvěma Mozartovými klavírními koncerty. Mladý pianista v té souvislosti zmiňuje tři jména – Jiří Bělohlávek, Ivan Moravec a Alfred Brendel. Dirigent Bělohlávek nejenže řídí nahrávku jedné z položek disku, ale dirigoval první koncert, který Bartoš slyšel, když mu bylo jedenáct. A o pouhé tři roky později, ve čtrnácti – v polovině devadesátých let – s ním už Bartoš na koncertě sám vystoupil. Vzpomíná na tohoto umělce, s nímž měl tu čest hrát, nejen jako na obrovskou autoritu, ale i s úsměvem. Na pódiu ho pan dirigent totiž při jejich první spolupráci po doznění první věty klavírního koncertu musel napomenout, aby se tak hlasitě při hře neprojevoval… A Moravec a Brendel? Vzory. Ale napodobovat je nelze, řekl Bartoš při křtu nahrávky. Jak dodal, Brendelova záliba v německé hudbě je ovšem i jeho zálibou.

Jan Bartoš (zdroj jbartos.com / foto Jan Pohribný)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář