Začít prostě mluvit pravdu

Texty Ivana Medka (153)

V rozhlasovém vyprávění z roku 1990 vzpomínal Ivan Medek na rodinné zázemí, z něhož vyrůstal. Jeho otcem byl legionář a spisovatel Rudolf Medek, matka Eva byla dcerou malíře Antonína Slavíčka. Jasné hodnotové zázemí směrovalo oba jejich syny: Mikuláše i Ivana. V době nacismu i komunismu. „Nechtějí-li být schizofrenní, musí se rozhodnout, na kterou stranu se postaví. A nechtějí-li být úplní blázni, tak nemohou popřít to, k čemu byli vychováni a co si ostatně oba dva upřímně myslí. Nemohou najednou tvrdit něco, co by se nikdy tvrdit neodvážili, protože vědí, že to není pravda. Čili jsem od počátku komunistického režimu, od roku 1948, stál proti režimu a byl jsem tím režimem také považován za nepřítele.“ Krátce po únoru 1948 musel skončit Český komorní orchestr, jehož byl Václav Talich dirigentem a Ivan Medek jednatelem…
***

Nakonec jsem se dostal do různých hudebních institucí, jako byl Městský dům osvěty, Hudebně artistická ústředna, Pražské kulturní středisko, Česká filharmonie. Tam jsem byl dvakrát. Nejdřív od roku 1953 do roku 54. Odtamtud mě vyhodili, protože jsem byl obviněn, že příliš ovlivňuji Václava Talicha. Mně to samozřejmě lichotilo, protože to byl člověk, který od té doby, co byla první republika, prožil celý hudební život, a když mě obvinili, že já ovlivňuji jeho, tak jsem to považoval za kompliment. Pak jsem se do České filharmonie dostal znovu a byl jsem tam do roku 1969.

Znovu jsem dostal výpověď, samozřejmě z politických důvodů. A vlastně úplně jednoduchých. Zařadil jsem totiž na výroční den upálení Jana Palacha kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici – Jeanne d’Arc au bûcher. Tehdy volali z Ústředního výboru KSČ do České filharmonie, že musíme bezpodmínečně škrtnout to slovo „na hranici“. A já jsem říkal: „To je nesmysl, ta věc se tak jmenuje. Buďto ji budeme hrát, nebo nebudeme.“ Byli jsme přinuceni změnit alespoň termín, takže to nebylo přesně ve výroční den, ale o čtrnáct dní později. A mě to stálo místo.

Říkal jsem lidem, kteří mně dávali výpověď, že bych třeba dělal taxikáře, protože si myslím, že docela znám Prahu a umím jezdit autem. Ale bylo mně řečeno: „To ti, chlapče, nedovolíme, aby ses tady producíroval jako někdo propuštěný z kultury.“ Takže ze mě udělali takového malého redaktora v Supraphonu, kde se mi docela líbilo. Před Vánoci 1976 za mnou přišli přátelé, abych si přečetl takový text, který měli s sebou. A já šel do restaurace U Nováků, podepsal tam Chartu 77 a bylo mně jasné, že jsem se definitivně rozhodl. Začít prostě mluvit pravdu. Dostal jsem okamžitě výpověď. Řediteli Supraphonu jsem řekl: „Nedělejte to. Nedávejte mně výpověď, protože já vás budu okamžitě žalovat a vy tu žalobu prohrajete.“ On prohlásil, že tu žalobu neprohraje a že mně výpověď dává z vlastní iniciativy, čemuž jsem se musel smát, protože jsem samozřejmě věděl, že k tomu dostal příkaz. Odešel jsem z podniku a Supraphon jsem ihned žaloval. Měl jsem skvělou advokátku Dagmar Burešovou, to je dnes ministryně spravedlnosti. Přirozeně jsem věděl, co tato dáma umí, a její zásluhou jsem proces se Supraphonem vyhrál. To znamená, že jsem docílil toho, že mně Supraphon musel dát nikoliv hodinovou, nýbrž tříměsíční výpověď, což bylo v té době považováno za zcela nesporný právnický úspěch.

Šel jsem tedy dělat sanitáře do Nemocnice na Františku, na operační sál. Protože je to práce, na kterou si málokdo troufá, nemá na to nervy, žaludek a podobně. Tam se mi líbilo a byl jsem tam pět neděl. Dostal jsem výpověď s odůvodněním, že bych mohl ovlivňovat pacienty. Pak jsem začal nejdříve umývat nádobí v jedné pražské restauraci a pak jsem v ní dělal uklízeče a šatnáře.

V té době už jsme z podnětu Charty založili takzvaný VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Stal jsem se také jedním z jeho prvních případů. A bylo mi úplně jasné, že bude lepší, když se pokusím v rámci svého přesvědčení, že je nutné dělat vždycky něco, co je užitečné, dělat něco užitečného někde jinde.

Přijel jsem do Rakouska, které mně dalo azyl jako tehdy všem signatářům Charty 77. A po velmi krátké době uvažování, co by bylo nejužitečnější dělat – a také samozřejmě po prvním zklamání, že tady nemohu být zaměstnán v žádné kulturní instituci, protože nejsem Rakušan, že nemohu být trvale zaměstnán vlastně vůbec nikde, ani například ve Svobodné Evropě v Mnichově, protože jsem příliš starý, bylo mně tehdy třiapadesát let – jsem se sebral a šel do vídeňského studia Hlasu Ameriky. Zeptal jsem se, zda by měli zájem o aktuality z Československa z okruhu Charty 77, VONSu, katolických i nezávislých iniciativ všeho možného typu. Oni řekli: prosím. A já začal natáčet svoje zprávy. Některé z nich byly vysílány, některé ne, přirozeně, protože ten výběr prováděla redakce. Tam totiž není rozhodující, zda to, co říkáte, je důležité pro vás nebo pro lidi, kterým to je určeno, ale pro lidi, kteří to sami zpracovávají, kteří to vysílají. To je jedna z věcí, kterou se musíte naučit. Musel jsem se naučit, že to není práce, na které se dají vydělat peníze. Že to vlastně není vůbec výdělečná činnost. Že pokud mně po čase začali něco platit, třeba úhradu nákladů za cestovné, byla to jejich věc, věc Hlasu Ameriky, a nikoliv moje právo.

Měl jsem v podstatě jediné právo a zároveň povinnost: mluvit vždycky a za každých okolností pravdu a úzkostlivě si ověřovat pravdivost toho, co říkám. Protože kdyby se zjistilo, že neříkám pravdu, v ten den bych s tím skončil. Tehdy jsem pracoval jako poradce pro československé uprchlíky s americkým Fondem pro československé uprchlíky. Dojížděl jsem každý den asi čtyři a půl roku do tábora v Traiskirchenu, kde jsem se setkával s desítkami, stovkami, možná tisíci lidmi, kteří přicházeli z Československa a byli bezradní. Potřebovali vědět, co mají v této situaci dělat, kam mají jít, kde se mají hlásit a tak dále.

Později jsem dostal za zprávy pravidelný příspěvek a začal spolupracovat se Svobodnou Evropou, pravidelně také s BBC, s německým rozhlasem a kromě toho jsme vytvořili v osmdesátých letech tiskovou službu. To znamená, že všechny materiály, které jsme dostávali z Československa, jsme rozesílali asi na sedmdesát adres po celé Evropě a do Ameriky, kde tvořily takovou základní bázi pro celkový pohled na situaci v Československu.  Znamenalo to i určité řešení naší existenční situace. Kromě toho, že moje žena Helena pracovala od počátku, a to měla veliké štěstí, jako profesorka klavíru na Vídeňské konzervatoři a Hudební škole města Vídně, což dodnes oba dva považujeme za velikánskou výhodu, protože málokomu se podařilo, aby pracoval ve svém oboru.

Fotografie jsou z archivu rodiny Medkovy
(pokračování)