Zásnuby nového cirkusu s činohrou

Nepochybně i proto, že ve všech oblastech divadla se dnes čím dál více žádá univerzálnost nebo alespoň zkušenost s více žánry, styly, prostředky. Pro herce je pohybová průprava a fyzická zdatnost nutností a tanečníci jsou nuceni k verbálnímu projevu. Do toho vstupuje nový cirkus jako tyglík, v němž se taví činohra, tanec, akrobacie, stará řemesla a nové přístupy. Spojení představitelů nového cirkusu a činoherního divadla je tedy sice náročné, ale ne nemožné. Původní ideou nového projektu bylo, že Miroslav Krobot, který byl osm let uměleckým šéfem Dejvického divadla, bude režírovat premiéru Cirku La Putyka. Spolupráce se však prohloubila, na scéně stojí herci a akrobaté bok po boku a podávají tak vyrovnané výkony, že v tomto směru nelze mluvit o ničem jiném než o jednoznačném úspěchu.

Samozřejmě, že činoherce nakonec vždy prozradí silnější školené hlasy, vzdělání a praxi zkrátka nikdo nezapře. Ale pohybová náročnost inscenace je uzpůsobena právě tak, aby nevznikl žádný propastný rozdíl mezi zástupci nového cirkusu a jejich kolegy z „klasické“ činohry. Inscenace se vymyká obvyklému modu operandi tvorby Cirku La Putyka, ruka zkušeného činoherního režiséra je pevná. Novocirkusové inscenace mívají obvykle spíš sklon k revuálnosti – dominují jim tradiční čísla postavená na předvádění konkrétní techniky práce s tělem nebo předmětem, sice vždy podrobená estetice tvůrce, který v tu chvíli inscenaci staví, ale přece jen zůstávají cirkusem – v tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě, i se vší teatrálností, ale přesto se o nich málokdy dá hovořit jako o inscenacích s prokomponovanou dramaturgií. Jejich pointa bývá v tom, že umělci vystavují na odiv stále důmyslnější a náročnější technické triky a začlenění příběhu do jejich show je někdy dost násilné. To v případě Honey ale nevidíme, ačkoli v prvních scénách ještě režisér divákovi neodhaluje, kam se inscenace bude vyvíjet.

Zpočátku skutečně nic nenasvědčuje tomu, že se rozvine skutečný dramatický děj. V expozici všichni účinkující předvádějí základní akrobatické dovednosti, stoje na ramenou a podobné prvky párové akrobacie. Také společná jednoduchá choreografie, připomínající primitivní televizní show nebo vystoupení mažoretek, nenaznačuje, že z této masy postupně vystoupí jednotlivé charaktery se svými vztahy a osudy. Mimochodem, co mi trochu zůstává nejasné, je úloha choreografa. Thomas Steyaert je známé jméno, ale není tu vlastně žádný prostor pro choreografii taneční a těch několik ryze pohybových sekvencí ze začátku představení skutečně není tak náročných, aby bylo nutné pro ně angažovat tak velkou osobnost. Celkově jde spíš o pohybové aranžmá, udržení dynamiky, a věřím, že to vše včetně výstupů využívajících závěsnou akrobacii, má plně pod kontrolou Rostislav Novák ml., který svou práci skromně uvádí jako „režijní a pohybovou spolupráci“.

Na scénáři se podílel psycholog Lubomír Smékal a sujet vychází z případu z jeho praxe. Hlavní hrdinkou, jíž přísluší ono přízvisko Honey, je rozporuplná žena, energická a silná, ale přitom i submisivní a nezměrně oddaná pracovnice erotického salonu, která se díky svému zadluženému milenci pochybné pověsti dostane v zahraničí do vězení. Nicméně až tak jednoznačně vysledovatelný děj inscenace nepředkládá, střípky mozaiky se skládají dohromady jen pozvolna. S některými hrdiny se setkáváme v prostředí téměř idylickém, světlo a zvuk navozují dojem poklidného odpoledne kdesi u českého rybníka, kde se setkávají výletníci, performeři diváky rozesmávají pohybovými scénkami, imitují návštěvníky, plavce i neplavce, dokonce i zkamenělá zvířata odpočívající kdesi hluboko ve vápencovém podloží. Až pak se otevírají dveře vykřičeného domu, herečky a akrobatky si oblékají křiklavé kostýmy a podvazky a od metafor se dostáváme do pohříchu naturalistických obrazů.

Nejvíce pozornosti na sebe strhne Anna Schmidtmajerová, členka souboru La Putyka, ale vystudovaná herečka, která oplývá nejen silným hlasem, ale i překvapivou flexibilitou. Jako akrobatka se nevyhýbá náročným scénám, jež působí velmi efektně. Když z fyzicky nejnáročnější z těchto scén pochopíme ambivalentní vztah lehké ženy k milenci, kterého přesvědčivě ztvárňuje Václav Neužil, inscenace nabývá spád a vyvíjí se již přes konkrétní zápletky. Autoři ale divákům porozumění nezjednodušují, zvlášť když postava Honey je vlastně dvojí – další vtělení nachází v kontrastně křehké a jemné herečce Jenofévě Bokové. Dualita rolí je patrná, když vezmeme v úvahu, že počet herců a akrobatů je vyrovnaný: osm a osm. Dva světy se proplétají a každá postava nabývá nových rozměrů, doslova.

Filmová klipovitost scén není na škodu, naopak podporuje dynamiku inscenace, v níž se střídají tragikomické polohy. Dočkáme se projekce fasády na podlahu ve stylu Laterny magiky, duetu houslí a violoncella, gospelu na oslavu domácí pekárny, akrobata skákajícího z vysoké konstrukce, podivných orgií velkých plyšových pand. Ty diváky trochu zmatou, protože podle reálného základu příběhu se dvojice vydala za pochybným výdělkem do Egypta, ale tohle zvířátko evokuje trošku jinou krajinu… Také závěr scény vyznívá, jako by hrdinka byla unesena, zatímco další obrazy už vše uvedou na pravou míru, protože evokují jednoznačně ženské vězení. Až lyricky a poeticky vyhlíží scéna židlemi pro osamělé ženy zavěšenými v prostoru, vznášejí se ve vzduchu jako křehké živé vánoční ozdobičky.

Vynalézavost scénografa Jakuba Kopeckého dovoluje tyto rozmanité obrazy dovést k dokonalosti v jejich intenzitě i absurditě. K tomu můžeme připočíst i hudbu Jana Balcara, který přináší mix žánrů od barokní klasiky po drásavé zvuky bez melodie, část je předtočená a část hudby i zvuků vzniká živě přímo při představení. Ačkoli v inscenaci někdy nejsou všechny souvislosti a vztahy jasné, jako celek je velice působivá. Její působivost však potřebuje trochu srovnat a uležet, protože smysl výjevů se odkrývá postupně a pomalu, a nakonec i režie vyniká více z odstupu, až při zpětném pohledu na tvar uchopený zprvu lehce, ale tak pevně, aby jeho obrysy postupně zjasněly a zostřily se. Rozhodně inscenace, která stojí za vidění.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Honey
Režie: Miroslav Krobot
Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal
Režijní a pohybová spolupráce: Rostislav Novák ml.
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy a make-up: Kristina Záveská
Hudba: Jan Balcar
Choreografie: Thomas Steyaert
Asistent režie: Vojtěch Nejedlý
Světelný design: Ječmínek, Jakub Kopecký
Zvukový design: Jan Středa
Premiéra 12. listopadu 2017 Jatka78 Praha

Hrají – Jan Balcar, Šárka Fülep Bočková, Jenovéfa Boková, Vojtěch Fülep / Ondřej Malý, Jana Holcová, Jiří Kohout, Daniel Komarov, Lenka Krobotová, Tereza Nádvorníková, Václav Neužil, Jaroslav Plesl, Vladimír Polívka, Anna Schmidtmajerová, Pavel Šimčík, Alexandr Volný, Jiří Weissmann

www.laputyka.cz
www.dejvickedivadlo.cz
www.jatka78.cz