Zběsile omračující, plná neomezené síly. Rozhovor s mezzosopranistkou Eliškou Weissovou

Na konci uplynulé sezony zazářila jako Ortruda v pražském nastudování Lohengrina. Sama říká, že poslední léta její hlas nabírá na objemu a výšky se stávají pevnými. Dokonce si zkusila koncertně zazpívat Libušino proroctví a prý z toho měla báječný pocit. Za pár dnů se v Národním poprvé představí jako Kostelnička. Hovoříme s mezzosopranistkou Eliškou Weissovou.

Paní Weissová, setkáváme se krátce poté, co vám bylo uděleno ocenění naším zpravodajským portálem Opera Plus. Cenu jste získala u čtenářů především za vaše výjimečné ztvárnění postavy Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinu. Byla Ortruda vaším prvním setkáním s Wagnerem?

Poprvé jsem se setkala s Wagnerem v roce 2013 v opeře Rennes ve Francii, kam jsem byla angažována, abych tu zpívala v koncertním provedení jednu z valkýr, Rossweisse, ve druhém dílu tetralogie Prstenu Niebelungova. Souběžně s tím jsem byla požádána ředitelem opery, zda bych mohla také koncertně vystoupit v duetu Elsy a Ortrudy z druhého aktu Lohengrina (Zurück Elsa). Je to velmi obtížný duet a vůbec jsem si v té době nepřestavovala, že budu někdy Wagnera, potažmo dokonce Ortrudu zpívat. Nicméně v roce 2016 jsem dostala nabídku na roli Ortrudy ve Slovenském národním divadle, kde Lohengrina dirigoval pan Friedrich Haider. A po bratislavské Ortrudě přišla nabídka i z Prahy.

Celá produkce Lohengrina byla mimořádným počinem na české operní scéně, k tomu jistě přispělo i hudební nastudování Constantinem Trinksem a režijní vedení pravnučkou Richarda Wagnera, Katharinou Wagner – jak byste hodnotila setkání s těmito osobnostmi?

Spolupráce s oběma umělci byla pro mne obrovským zážitkem. Pan dirigent Trinks dbal nekompromisně na každý detail a absolutní přesnost německé dikce. Byla jsem velmi ráda za všechny jeho cenné připomínky a poznámky, které mne od Bratislavy určitě posunuly mnohem dál. Paní Katharina byla při inscenování velmi příjemná, vycházela z mého typu, mých vlastních nápadů a moje představy korigovala, aby zapadaly do celkové koncepce Lohengrina. Zdánlivá statičnost celé inscenace neznamenala, že budeme při zpívání „jen“ sedět či stát, ale paní Wagner naopak vyžadovala pro každou větu, každé slovo specifický výraz a vnitřní napětí. Je úžasné mít možnost pracovat s takovou režisérkou. Určitě to byl velký přínos jak pro samotné pěvce, tak pro Operu Národního divadla.

Vaší Ortrudu oceňuje nejen domácí publikum, ale v superlativech se předhánějí i zahraniční recenzenti, například Jan Brachmann ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10. června 2017 uvádí: „Ortruda Elišky Weissové působí jako výkonný raketový pohon, hlas nejvyšší kontroly v dramatickém žáru, každý její atak je přesně zacílen a vždy zasáhne“ či „Takřka zběsile omračující, plná neomezené síly byla Ortruda Elišky Weissové.“ – to uvádí Michael Ernst z Neue Musikzeitung 11. června 2017 a konečně Manuel Brug z Die Welt, 10. června 2017 píše „ze zbývajícího části solidního ansámblu vyniká Eliška Weissová přímo bombasticky, nejen jako citronově žlutá, zdobená pajetkami, zlá rádobykrálovna. Její vysoké tóny, letící jako šíp v ‘Entweihte Götter!’, propůjčily tomuto setkání s operní minulostí alespoň na chvíli momenty vzrušujícího dneška“. A kritici rovněž chválí vaší jazykovou přípravu.

Ano, z tohoto mám velkou radost, věnovala jsem textu a výslovnosti opravdu velkou pozornost a jsem ráda, že i tato stránka mé role připoutala pozornost.

Jaké specifické pěvecké problémy může přinášet role Ortrudy v Lohengrinu?

To samozřejmě záleží na interpretovi, jeho pěveckém školení a technice. Pro mne je nejobtížnější duet s Telramundem hned na počátku druhého dějství, je napsán hodně ve střední poloze – a tu musím obdařit vždy dostatečnou znělostí. Tento duet je naprosto klíčový pro motivaci dalšího chování obou postav, a proto deklamace musí být srozumitelná a přesvědčivá. Necítím žádný pěvecký problém při výbuchu Ortrudy při setkání s Elsou Entweihte Götter! či Zurück Elsa. Úplný závěr Lohengrina pak sice pěvecky pro mne není složitý, protože mám dobrou vysokou polohu – ale je tu jiný problém:  Ortruda v posledním aktu nevystupuje, můj hlas je více než hodinu v klidu a já mám přijít na jeviště zpívat bouřlivé Fahr heim. Po první zkušenosti z Bratislavy jsem se naučila svůj hlas po celou dobu tří aktů v šatně zahřívat, aby závěr měl potřebnou údernost.

Jinak je role Ortrudy naprosto fascinující, jak po pěvecké, tak po emocionální stránce.

V případě spolupráce s Katharinou Wagner nezůstalo však jen u Lohengrina, že?

Ano, během letošního léta jsem byla oslovena, abych přijela do Bayreuthu přímo do festivalového Festspielhausu a tam se s dalšími pěvkyněmi zúčastnila konkurzu na role valkýr do nového Prstenu Niebelungova, který bude premiérován v roce 2020. Zazpívat si na tomto jevišti Wagnera a dokonce zmíněný velký závěr Ortrudy Fahr heim (jak jsem k tomu byla vyzvána komisí) bylo obrovským zážitkem. Účinkování v Bayreuthu by mělo předcházet v roce 2019 koncertní provedení Valkýry v Abu Dhabi – v rámci pohostinského vystoupení bayreuthského festivalu.

Z tohoto pohledu se dá říct, že pražská Ortruda je vaším osudovým setkáním s Wagnerem?

Bezesporu ano, ráda bych se věnovala tomuto oboru – poslední léta můj hlas nabírá na objemu a moje výšky se stávají pevnými a jistými. Chtěla bych teď více zpívat role „zwischefachu“, to jsou role na pomezí mezzosopránu a dramatického sopránu. Zpívám Amneris, Azucenu, Ulriku, Cizí kněžnu, ale zkusila jsem si za poslední rok například i Santuzzu v Plzni, Giorgettu v Pucciniho Plášti v Bratislavě – a cítím se v těchto rolích s výše položenou tessiturou velmi komfortně. Myslím, že mám pořád slušné hloubky i pro vyloženě altové role (například Ježibabu), ale jako ryba ve vodě se cítím právě v těchto výše položených partiích. Zkoušela jsem koncertně zpívat závěrečné Libušino proroctví a jednak můj vlastní báječný pocit z intepretace, jednak i velmi pozitivní ohlas publika mně potvrdily, že můj hlasový vývoj není nesprávný. Myslím si, že vývoj hlasu potřebuje vždy nějaký čas a hlavně dostatek jevištních příležitostí.

Za několik dní budete mít možnost se pražskému publiku představit i v jiné hvězdné roli českých dramatických pěvkyň – Kostelničce v Janáčkově Pastorkyni.

Ano, Kostelnička je moje srdeční záležitost. Je to postava, která mě úplně pohlcuje po herecké, emocionální a pěvecké stránce. Před několika dny jsem byla oslovena hudebním ředitelem Opery Národního divadla, panem Jaroslavem Kyzlinkem, abych vystoupila v novém hudebním nastudování současné inscenace Národního divadla v Praze, a to 1. prosince 2017. Poprvé jsem Kostelničku zpívala velmi mladá, ve třiceti letech na festivalu Janáček Brno v nastudování Komorní opery JAMU, a z dnešního pohledu vidím, že jak představitelsky, tak pěvecky jsem jí ještě nemohla tehdy zcela obsáhnout.

Poté jsem v této roli hostovala ve francouzském Opéra de Rennes, Opéra de Limoges, Opéra de Reims. Ale je tu téměř devět let dalšího zpívání, nabývání i lidských zkušeností včetně prožitku vlastního mateřství. Naposledy jsem tuto roli zpívala v létě 2016 na Grabštejně s báječnými kolegy z Národního divadla – a teď na naší první scéně vyměním Rychtářku za Kostelničku – strašně moc se na to těším. Už i současná hudební příprava je pro mne velmi vzrušující – pan dirigent Kyzlink mně dává úžasné podněty a je to velká radost s ním pracovat.

Máte pro roli Kostelničky nějaké vzory?

Léta jsem zpívala Rychtářku po boku paní Urbanové, jejíž svrchovaná interpretace mne vždycky dojímala, a velmi si vážím umění paní Naděždy Kniplové. Její Kostelnička mě uchvátila již na začátku mého pěveckého studia.

Vy jste prakticky účinkovala ve všech velkých českých divadlech, ale máte za sebou už i nejednu zahraniční zkušenost, naposledy to byla letní stagiona s Verdiho Azucenou v Erfurtu. Je velký rozdíl mezi tím zpívat v Česku a v zahraničí?

V zahraničí je nesrovnatelně větší konkurence, jak v italském, tak v německém oboru. A když odhlédneme od finanční stránky takového hostování, tak mě vždycky fascinuje dokonalá organizace takových produkcí. Alespoň třeba v Německu je vše do detailu naplánováno, korepetice, zkoušky kostýmů, hlavní zkoušky a podobně – a vše funguje, dodržuje se – mne jako zpěvačku to nesvazuje, naopak, dává mi to prostor věnovat se plně přípravě své role a pak odevzdat divákovi ten nejlepší výkon.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů na jevištních prknech!

VIZITKA
Eliška Weissová (1979) se narodila v Moravské Třebové. Zpěv studovala na Konzervatoři v Brně a na pražské Akademii múzických umění u profesora René Tučka. Jako doplněk studií absolvovala mistrovské kurzy u Naděždy Kniplové a Petera Dvorského.

S úspěchem se zúčastnila několika pěveckých soutěží, například Mezinárodní pěvecké soutěže Emy Destinnové v Českých Budějovicích, Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kterou v roce 2004 vyhrála, Queen Sonja Competition v Oslu, soutěže Mikuláše Schneidera-Trnavského, (3. místo) Competizione dell’Opera v Drážďanech nebo soutěže Borise Christoffa v Sofii.

Od roku 2006 působila jako stálý host opery v Olomouci, Plzni, Ústí nad Labem, Opavě a Košicích, kde nastudovala Florence (Britten: Albert Herring), Marcelinu (Rossini: Lazebník sevillský), Káču (Dvořák: Čert a Káča), Maddalenu (Verdi: Rigoletto), Ulricu (Verdi: Maškarní bál).

V plzeňské opeře dále nastudovala Verdiho Azucenu (Trubadúr) a Fenenu (Nabucco), Pucciniho Kněžnu (Sestra Angelica), role Archanděla Gabriela a Kovářovy dcery (Martinů: Hry o Marii), Ježibabu (Dvořák: Rusalka) a Stařenku Buryjovku (Janáček: Její pastorkyňa).

V Opeře Národního divadla v Praze vystupuje například jako Rychtářka (Její pastorkyňa), Marcellina (Figarova svatba), Mercedes (Carmen). S tímto souborem absolvovala také několik zahraničních zájezdů (Japonsko, Itálie).

Od sezony 2009/2010 působí jako stálý host Národního divadla v Brně, kde vystupuje jako Fenena (Nabucco) a Amneris (Aida).

Na svém repertoáru má dále Suzuki (Puccini: Madame Butterfly), Olgu (Čajkovskij: Evžen Oněgin), Evu (Martinů: Veselohra na mostě), Dido (Purcell: Dido a Aeneas), Kostelničku (Janáček: Její pastorkyňa), Ljubašu (Rimskij-Korsakov: Carská nevěsta).

V roce 2010 v roli Martinky účinkovala na operním festivalu v irském Wexfordu. Na koncertním podiu se představila se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Rimini v Janáčkově Glagolské mši, s Českým národním symfonickým orchestrem ve Verdiho Requiem, jako Zefka z Janáčkova Zápisníku zmizelého v pařížské Opéra national de Paris (Bastille) a v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Na festivalu Dvořákův karlovarský podzim se představila v Mahlerově Písni o zemi a na festivalu Janáček Brno 2008 vystoupila v roli Kostelničky, se kterou se v sezoně 2010/2011 představila ve francouzské Opéra de Rennes a v sezoně 2011/2012 ve francouzské Opéra-théâtre de Limoges a Grand Théâtre de Reims. V sezoně 2012/2013 se představila jako Mother Goose (Stravinsky: The Rake’s Progress) v Ostravě a jako Cieca (Ponchielli: La Gioconda) v plzeňské opeře.

V sezoně 2013/2014 se znovu vrátila do francouzské Opéra de Rennes, kde vystoupila v roli Rossweisse (Wagner: Die Walküre).

V sezoně 2014/2015 se představila v Glagolské mši se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a znovu se vrací do francouzské Opéra de Rennes jako Ulrica (Verdi: Un ballo in maschera). Jako Cizí kněžna a Ježibaba se představila ve Slovinském národním divadle, jako Amneris v Severočeském divadle Ústí nad Labem a v Divadle J. K. Tyla Plzeň, jako Věštkyně v opeře Ohnivý Anděl (Prokofjev) a Comtesse di Coigny v opeře Andrea Chénier (Giordano) v Národním divadle Ostrava.

V sezoně 2015/2016 vystoupila v Teatro Regio di Torino v Glagolské mši a jako Revírníková a Sova v Lišce Bystroušce v režii Roberta Carsena. V Národním divadle Bratislava debutovala jako Ortruda (Wagner: Lohengrin). Ve Státním divadle Košice vystoupila jako Azucena (Verdi: Il trovatore) a v Divadle J. K. Tyla Plzeň jako Santuzza (Mascagni: Cavaleria rusticana).

V sezoně 2016/2017 jako Azucena (Il trovatore) v Jihočeském divadle České Budějovice a Ortruda (Lohengrin) v Národním divadle Praha.
(Zdroj: www.eliskaweiss.com)

www.eliskaweiss.com