Že nám všem bude stále bližší dílo mládence v brejličkách…

  1. 1
  2. 2

Schubertovy symfonie (2)
Texty Ivana Medka (58)

Ivan MedekPo Schubertově Čtvrté a Páté symfonii interpretuje Ivan Medek skladatelovu Nedokončenou. Zajímavě, a přitom nepateticky a střízlivě. A s velkou distancí vůči všem úvahám, které tuto pozoruhodnou symfonii – Schubert ji začal komponovat šest let před svou smrtí a po prvních dvou větách dílo odložil – vykládají v podstatě sentimentálně. „Takřka každá z nich ústí v povzdechu, jak by to bylo asi krásné, kdyby osud tak krutě nepřerval skladatelův život. Takové myšlení nemá smysl. Nejen proto, že je povrchní a sentimentální. Především proto, že odvrací pozornost od díla k vnějším osudům tvůrce a přitom zapomíná na Řád, ve kterém každý z nás žije a kterému je podřízen. A navíc je směšné.“ A podobně Schubertovu symfonii ohrožují interpreti. „Málokterá skladba toho tolik vytrpěla. Od diletantů v orchestru i polopodvodníků u dirigentského pultu. Je totiž velmi těžká. Je nutno pochopit její melancholii a její smutek. Neubírat ani nepřidávat. Vůči této partituře je třeba být taktní, jako vůči bolesti člověka.“

Lorin Maazel, jehož nahrávky Schubertových symfonií Ivan Medek publiku v Divadle hudby 23. září 1964 pouštěl, dirigoval Berlínské filharmoniky. I jeho portrét z pera Ivana Medka je vlastně trefný. Vystihuje jedno z úskalí umělecké dráhy tehdy čtyřiatřicetiletého dirigenta: „Vystupuje takřka se všemi světovými orchestry. V mnoha městech je dokonce i něčím takovým jako miláčkem obecenstva – řekněme zejména jeho dámské části. Je hvězdou gramofonových společností. (…) Je to navíc krasavec. Dirigent tak trochu jako z románu na pokračování v ženském časopise. Je to jeho vina? V celém rozsahu určitě ne. Je nesporně nesmírně muzikální, ovládá dokonale své řemeslo, má autoritu u orchestrů, a bude-li víc studovat než sklízet vavříny, mohl by z něho být velký umělec.“
***
A na závěr Nedokončená. Víme už, a není to snad ani třeba opakovat, že není posledním Schubertovým symfonickým dílem, že vznikla šest let před skladatelovou smrtí a nebyla dokončena pravděpodobně pro množství jiné práce, kterou Schubert chtěl ještě vykonat. Čtyřicet tři let se o partituře vůbec nevědělo. Ostatně i Symfonii C dur „Velká“ objevil Schumann teprve deset let po Schubertově smrti. Jenže pak si už každý myslel, že Schubertovo dílo je v celku známé a uzavřené. Snad proto působil v roce 1865 tak otřesně objev fragmentu nové symfonie a navíc symfonie tak výrazně melancholického až pesimistického rázu. Jaký div, že legendám bylo věřeno víc než prosté pravdě.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na