Zpívá Irmgard Seefried (2)

Texty Ivana Medka (64)

Především o interpretaci písní Franze Schuberta v podání Irmgard Seefried psal Ivan Medek v první části pořadu pro Divadlo hudby 24. června 1964. Německá pěvkyně, působící hlavně ve Vídeňské státní opeře, a manželka houslisty Wolfganga Schneiderhana, byla v té době pražskému publiku známá nejen z gramofonových desek, ale i z koncertů. (Své velké mozartovské vystoupení v lednu 1966 s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem, při příležitosti 210. výročí skladatelova narození, ji však ještě čekalo.)

A tak Ivan Medek mohl Irmgard Seefried charakterizovat nejen přes výčet rolí a scén, na nichž je zpívala, ale také z bezprostředního kontaktu: „Ráda dobře jí, je veselá, vtipná a chytrá, dovede okouzlit obecenstvo ještě dřív, než začne zpívat, a je si toho vědoma. A při tom všem je to velká a skromná kumštýřka nevelkého hlasu, ale velké hudebnosti. Kultura jejího projevu je zčásti vrozena, ale zároveň vypěstována k dokonalému a hlavně uměleckému ovládání.“
***

Abychom si ale nemysleli, že Irmgard Seefried umí zpívat jen Mozarta a Schuberta; přesvědčíme se v druhé části našeho pořadu, že je i vynikající sólistkou bachovskou a navíc má ještě dokonalý smysl pro krásu melodické linie v díle Respighiho.

V době svého působení v Köthenu napsal Johann Sebastian Bach řadu komorních děl a několik kantát, vesměs duchovních, i příležitostné skladby světské. Do tohoto období spadá pravděpodobně i vznik svatební kantáty Ustup jen, zarmoucený stíne, která patří mezi ta díla, v nichž poznáváme Bachův humor a úsměv. Je pravda, že z celkového počtu Bachových kantát, nepočítáme-li mše, oratoria, noneta, magnificat atd., je naprostá většina duchovních. A je také pravda, že je v nich skryto snad nejvíc z Bachova genia. Říkáme-li skryto, můžeme to myslet jak v obrazném smyslu, tak pro nás dneska doslova. Tyto duchovní kantáty se totiž, až na nepatrné výjimky, prakticky u nás neznají a nehrají. Bylo by ovšem nespravedlivé nepřiznat, že mezi tyto výjimky patří na prvním místě Divadlo hudby, které je snad jediným místem v Československu, kde je možné je slyšet, a to navíc v dobrém provedení. Známe-li je alespoň trochu, může se nám Bachův svět jevit jako svět odloučenosti, duchovního vytržení a kontemplace. Bude proto pro nás možná překvapující setkat se s tolika hudebními vtipy, rozpustilostmi a muzikantskou veselostí, která je v dnešní kantátě ovšem po barokním vzoru alegorizována. Tato kantáta byla, jako většina Bachových světských skladeb, příležitostným dílem. Podobně jako známější Kávová kantáta, kantáty k narozeninám a svátkům různých osobností.

Svatební kantáta BWV 202 je rozdělena na devět částí, začínajících po úvodním Adagiu v G dur hned sólovou árií Ustup jen, zarmoucený stíne – což je v této alegorické podobě zima, ustupující novému jaru. Tak o tom také vypráví následující recitativ Svět bude opět nový. A pak již v další árii Phoebus pospíchá, vezen rychlými koňmi, pročež Amor hledá své potěšení v dalším recitativu. Jarní vánek hladí a vane pestrým polem a toto je pak štěstí – jak se o tom zpívá v dalším recitativu a árii. A pak již zákonitě přichází mladé manželské štěstí, kde obě srdce se radují láskou a žertováním v pevném svazku zákonitě požehnaném. A nakonec Gavotta, kde je oběma novomanželům přáno tisíce světlých, krásných dnů. Autor textu je neznámý, ostatně na něm nezáleží, text je plný obvyklé barokní konvence, běžné pro takové příležitosti, ale Bach z toho dokázal udělat tak živou a veselou muziku, že až těm novomanželům závidíme, jak se asi museli bavit při všech těch vtipech, kterým i my dnes můžeme při troše pozorného poslouchání rozumět. Kantáta je psána pro sólový soprán, sólové housle – hraje Wolfgang Schneiderhan, hoboj v provedení André Lardota, sólové cello – to je Claude Stark a smyčce. Mladý, příležitostně sestavovaný soubor Lucernského festivalu řídí Rudolf Baumgartner.

V závěru pořadu zazní u nás neznámá skladba Ottorina Respighiho – Západ slunce na lyrickou báseň anglického romantika Percyho Bysshe Shelleyho pro soprán a komorní smyčcový orchestr. Je zajímavé, že Respighi, kterému nebyl v Římských fontánách, Piniích a Slavnostech nebo v Botticelliovském triptychu žádný symfonický orchestr dost velký a barvitý, tento autor hýřící orchestrálním zvukem více než jeho impresionističtí učitelé, se v tomto případě spokojil s tak malým obsazením, a naopak zdůrazňuje určitou zvukovou jednobarevnost. Snad můžeme hledat vysvětlení v Respighiho studiu děl starých italských mistrů a jeho rekonstrukcích zejména Monteverdiho oper. Že to není náhodný výklad, o tom nás ostatně přesvědčí sama hudba, kde se střídají ariosní a recitativní místa silně připomínající zpěvní linii rané italské opery, její pathos, ovšem silně stylizovaný… V celém díle převažuje epicko-lyrický prvek, opírající se o široký tok melodie sólového hlasu, podepřené bohatě děleným orchestrem.

Krása hlasu – doslova bel canto – Irmgard Seefried zde nachází plné uplatnění a přesvědčuje nás o všestrannosti této umělkyně.

(pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy