Dva koncerty festivalu Osterklang ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Každoroční velikonoční festival Osterklang ve Vídni je vždy v množství hudebních nabídek jakýmsi ostrůvkem poklidného zastavení a tichého zamyšlení, ale také pokaždé objevením čehosi málo známého nebo zapomenutého. Dva z letošních osmi nabízených podniků takové určitě byly. Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha nejsou tak populární jako Matoušovy pašije a tak, jak je se sólisty, sborem Polyphony a dirigentem Stephenem Laytonem provedl Orchestra of the Age of Enlightenment (3. dubna v Divadle na Vídeňce), názorně potírají představy, jaké za mladých let získávala o Bachově a barokní hudbě vůbec moje generace – jako o hudbě monumentální, bombastické, jejíž interpretace musí odpovídat okázalosti a lesku barokní architektury. Tak se alespoň prezentoval katolický barok a provádění Bachovy hudby tomu bylo podřizováno, bez ohledu na daleko prostší projevy protestantismu, k němuž Bach náležel. Zde bylo na jevišti pětadvacet sboristů a v orchestřišti jednadvacet hudebníků. Subtilní, soustředěná interpretace učinila Bachovu partituru průzračnou, každá součást polyfonního pletiva byla zřetelná, každé slovo srozumitelné, chorály neomračovaly velkolepostí, nýbrž – jakkoli to je otřepaná charakteristika – niterným ponorem. Bachovo zhudebnění pašijí ani nemohlo a nesmělo působit vnějšími efekty, v podmínkách jeho ustavení svatotomášským kantorem je dokonce podmínka, že jím komponovaná chrámová hudba se nesmí podobat opeře. Působivosti Janových pašijí dosáhl Bach na první pohled heterogenním spojením čtyř prvků. Ve sborových částech jsou uplatněny naléhavě dramatické polyfonní sbory a homofonní chorály, v sólistických partech recitativní pasáže a árie. Hlavní postavou je Evangelista Jan a jím vyprávěný příběh posledních dnů Kristova život a ukřižování. Tři konkrétní postavy příběhu měly ideální představitele, byli jimi Ian Bostridge (Evangelista Jan), Neal Davies (Kristus) a Derek Welton (Pilát), který také zpíval další basový part. Altový part zpíval kontratenor Iestyn Davies. Dodatečně bylo oznámeno, že sólový tenorový part, který kromě role Evangelisty měl původně rovněž zpívat Ian Bostridge, převezme mladý tenorista Stuart Jackson. Oproti tomuto sdělení však zazpíval Jackson pouze árii „Erwäge, wie sein blutgefärbten Rücken“, další dvě („Ach, mein Sinn“ a arioso „Mein Herz“) zpíval Ian Bostridge. Úmysl, ponechat Evangelistovu roli jako výlučnou, tak nebyl zcela naplněn a jediný výstup Stuarta Jacksona zapůsobil dost nelogicky. Tento nositel druhé ceny z pěvecké soutěže Wigmore Hall a stipendista z Oxfordu dostal příležitost a odvedl svou úlohu dobře, v celém kontextu koncertu však upoutal spíše svou obrovitou postavou než vlastním výkonem. Nezapomenutelný pro mě zůstane výkon sboru Polyphony, který dirigent večera Stephen Layton roku 1986 založil. Opticky upoutá na podiu poměrem mužů vůči ženám, hlasově je však vyrovnaný; žen bylo pouze sedm, některé altové hlasy jsou obsazeny kontratenory. Sbor charakterizují zvukově naprosto vyvážené rejstříky, jasná dikce a kázeň. Proporčností, kázní a respektováním partitury se vyznačuje i působení „orchestru věku osvícení“, který už letos slaví svou pětadvacátou sezónu.Koncert 4. dubna v Minoritenkirche měl název La Cena del Signore – Hostina Páně, a byla to skutečná hostina, hostina nemateriální podstaty. Soubor Bach Consort Wien s dirigentem Rubénem Dubrowskym a kontratenor Franco Fagioli uvedli díla Francesca Bartolomea Contiho, Georga Muffata a Johanna Josefa Fuxe. Z Contiho to byly části z jeho oratorií Dio sul Sinai a L’osservanza della divina legge nel martirio del Maccabei, a árie z Fuxova oratoria, které dalo název celému koncertu, La Cena del Signore. Conti a Fux jsou spojeni s hudbou u vídeňského dvora. Program byl doplněn Sonátou g moll ze sbírky Armonico Tributo Georga Muffata, který se sice nějaký čas ve Vídni zdržoval, ale místo u dvora nezískal; jeho skladba tvořila v programu čistě instrumentální kontrast. Argentinský dirigent (z italsko-polských rodičů) Rubén Dubrowsky se soustřeďuje na interpretaci barokní opery a kromě funkce uměleckého vedoucího ansámblu Bach Consort Wien je také uměleckým vedoucím festivalu „Zima ve Schwetzingenu“ a podobně. Na koncertě v rámci festivalu Osterklang se sešel se sólistou ze své rodné země. Franco Fagioli vystudoval zpěv na akademii při Teatro Colón v Buenos Aires, teprve poté se na četné rady vydal na dráhu kontratenora. A udělal dobře. Pokud zněl zpěv legendárních kastrátů skutečně takto, není divu, že po nich davy šílely. Kdyby tehdejší doba znala způsob pěvecké techniky bez mrzačení mladých chlapců, nemusely být dějiny vokální hudby poznamenány krutostí. Fagilova neuvěřitelná technická jistota, čistota intonace, bravurní kaskády koloratur, dynamické odstíny (Fagioli je schopen zazpívat své vlastní „echo“) uvádějí v úžas. I když zpívá doslova celým tělem, nijak se přitom nepředvádí, jeho zaujetí tóny, které modeluje, mu věříme. Několikrát dal gestem směrem k chrámové kopuli také najevo, komu za své umění vděčí. Jistě stojí za to vidět ho na jevišti, počet jeho rolí od roku 2003, kdy začínal, je nemalý. Jeho výkon byl poctou členu vídeňské dvorní kapely Domeniku Genovesimu (který byl mimo jiné jedním ze sólistů provedení Fuxovy opery Costanza a fortezza v Praze roku 1723). Lze dát za pravdu větě z programového sešitu, že se „vyplatí, všimnout si vídeňské hudby první poloviny 18. století, která je ve sronání s hudbou vídeňského klasicismu v koncertních sálech dosud zanedbávána.“

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář