Elvis žije!

A kde? Přece ve Štýrském Hradci! Daří se mu dobře, je pln života a jako jeho učedník Karel Gott neustále nervózně pohybuje koleny. Jen změnil obor: místo rokenrolu zpívá vrcholné baroko. Také se mi tomu nechtělo věřit, když jsem se vydal do Štýrského Hradce na dvacátý devátý ročník letního festivalu Styriarte, abych zhlédnul Purcellovo převyprávění, nebo spíše doplnění Shakespearova Snu noci svatojánské, Královnu víl (The Fairy Queen), a to téměř na den přesně na svatého Jana (recenzuji druhou reprízu 25. června 2014).

Ale ouha! Ze Shakespearova příběhu nezůstalo téměř nic, žádný Mendelssohn, žádný Britten, ale Purcellova operní revue, semi-opera, růženec scén (masques), Purcellem premiérovaných v Londýně v roce 1692 a zamýšlených jako hudební tečka, doslov, dovyprávění a reinterpretace Shakespearovy komedie k poctě Královny víl a pobavení londýnského publika. Z Shakespearovy předlohy nebylo ve Štýrském Hradci zachováno jediné slovo, jediná postava, zůstala jen řada malých, uzavřených a navzájem nepropojených scén, tvořících nejdelší a nejkomplexnější Purcellovo scénické dílo, již v roce 1693 autorem nově adaptované a nedochované v žádné finální verzi. Ve Štýrském Hradci nezůstalo během festivalu Styriarte z Shakespearovských reminiscencí zhola nic, když se zkušené autorské duo Nikolaus a Philipp Harnoncourtovi zcela koncentrovalo na Purcellův hudebně-dramatický tvar, jehož inkarnací je mladá dvojice tanečníků, Rita Serenig a Max Niemeyer, prchající z města do lesa, aby pozorovala neobvyklé dění a rojení postav, figur a figurek a nakonec byla zasnoubena samotnou bohyní Juno. Les, jemuž je tematicky věnován celý letošní festival Styriarte s mottem V kouzlech přírody, evokuje čtveřice povalených kmenů, časový a estetický rámec příběhu pak poskytla hippie éra květinových dětí. Fantazijní scény střídá drsný, až hrubozrnný humor, ptačí popěvky, divoké tance lesních bytostí, erotiku nekonečný žalozpěv Dorothey Röschmann, všemu pak vládne Purcellova fantazijně éterická hudba s podtóny zobcových fléten a hobojů (Heri Choi, Marie Wolf).Koláž árií, sborů, tanců, instrumentálních čísel a travestií otevírá introdukce, v níž se před publikem ze tmy vynoří jeviště ve tvaru písmene U, obklopující účinkující soubor dobových nástrojů Concentus Musicus Wien. Jeviště je ohraničeno skulpturou, prospektem ze starých dveří a oken (Lilli Hartmann) – je třeba je jen otevřít, aby mohlo publikum prchnout do světa Purcellovy hudby, do hlubokých lesů zabydlených podivnými bytostmi. Sotva se kadeřavý mladý taneční pár, v šeru od sebe genderově v podstatě nerozeznatelný (záměny pohlaví hrají v tomto fantazijním příběhu nemalou roli), rozhodne prchnout do lesa, už jej následuje opilý básník (Florian Boesch) s nezbytnou cigaretkou a městská panička přilepená k televizoru (Martina Janková). Lesní bytosti nedají básníkovi spočinout, opilého jej zpovídá Elisabeth von Magnus s mikrofonem ORF, která se tak rozpomenula na své rozhlasové začátky v roli hlasatelky: „Confess more, more!“ „Jsem opilý a chudý básník,“ zpovídá se k pobavení publika Florian Boesch. A už je tu další taneční rej, v němž si členové Sboru Arnolda Schoenberga sáhli na hranice svých pohybových možností. Druhé dějství je evokací hippie éry: Chlapi donesou gril, aby si v lese plném bludiček a podivných ech (flétna ze zákulisí, trubka na jevišti) tepelně upravili lesní plody – že by houbičky? Následuje totiž taneční šílenství, sboristé jsou chvíli hippies, chvíli lidoopy, chvíli nahánějí hrůzu jako Záhada Blair Witch. Když putující pár i sboristé v závěru druhého aktu vysíleni usínají, probouzí je ze spánku Elisabeth von Magnus a Terry Wey.Co všechno a koho všechno lze slyšet v lese, zeptal by se Gustav Mahler… Proměny lásky – tak by se mohlo nazývat třetí dějství: otevírá je Martina Janková jako nymfa, frustrovaná ostýchavým Faunem. Následující milostná hra satyrů a nymf připomene choreografie Laury Scozzi z operních produkcí Laurenta Pellyho a Marca Minkowského, konec jí učiní až sexuální agresor Boesch s motorovou pilou, jíž se snaží k milostným hrám přinutit kontratenoristu Weye.Ta žena je však muž a v kabelce ukrývá pepřový sprej. Otýpky slámy poslouží před pauzou jako rekvizity vilně tančícího sboru a do hry je vtažen i sám maestro Harnoncourt, s nímž laškuje Martina Janková.Tolik podob má láska… Že je publikum stále v lese, připomene na počátku čtvrtého aktu po bravurně zahrané orchestrální intrádě Dorothea Röschmann v rozkošné uniformě a kloboučku alpského myslivce, aranžujícího slavnost k poctě Oberonově. Taneční pár se hrabe z hromádky sena, Terry Wey a Joshua Ellicott si vystřihnou zvířecí scénu vysoké zvěře a kohouta, až se na scéně v dlouhém mysliveckém plášti objeví Florian Boesch. Žádný myslivec – pod pláštěm se skrývá Elvis Presley, angažovaný k Oberonově poctě a pobavení. Elvis sám je snad tím Oberonem, jehož adorují sboristé a jemuž holduje i pár Janková a Wey, dvojsmyslně si pochutnávající na lesních jahodách.Chválou prostého života nazvali inscenátoři poslední páté dějství, v němž se jeviště proměnilo v divočinu, objevovanou, kolonizovanou a zkusmo civilizovanou cestovatelem Weyem. Hudebním vrcholem pátého dějství i celé inscenace je ovšem elegie Dorothey Röschmann, připomínající Wagnerovy sudičky z počátku Soumraku bohů, s obligátním houslovým sólem Andrey Bischof. Divošský sbor doprovází kmenovou aristokratku Martinu Jankovou (Hymen) i závěrečný sňatek mladého tanečního páru, jemuž požehnala samotná bohyně Juno (Elisabeth von Magnus). Pak už se na scéně objeví jen „Rousseau“ Floriana Boesche, aby byla osvícenská poklona přírodnímu primitivismu dokonalá, a závěrečné opičí balabile strhne publikum k ovacím. Hledat v Harnoncourtově juniorovi převyprávění Purcellova apendixu k Shakespearově Snu noci svatojánské jednotící linii, nebo dokonce koncizní příběh, je zbytečné: obraz stíhá obraz, představa představu, veškeré dění je však spjato s přírodou a jejím kouzlem, jako když Rusalka snivě zanotuje: „Kde jste kouzla letních nocí?“Purcellova barokní revue Královna víl zazněla v rámci festivalu Styriarte již podruhé, poprvé ovšem scénicky, protože v roce 1992 byla nastudována jen koncertně (z vídeňského nastudování v prosinci 1994 pak vznikla nahrávka s Barbarou Bonney, Elisabeth von Magnus, Silvií McNair, Michaelem Chancem a Robertem Hollem). Jako při prvním štýrskohradeckém a vídeňském nastudování i tentokrát Nikolaus Harnoncourt zasáhl do Purcellova dochovaného tvaru, přeskupil některá hudební čísla a z devětapadesáti částí vypustil pět instrumentálních vět. Již potřetí byli partnery Harnoncourtova zvukově delikátního nastudování členové Sboru Arnolda Schoenberga a hráči souboru starých nástrojů Concentus Musicus Wien, usazení uprostřed scény, a povýšení tak z instrumentálních partnerů jednajících postav na nositele hudebně-dramatického dění. Koncertního mistra Ericha Höbartha, na nějž si publikum muselo v rámci festivalu počkat až do haydnovského komponovaného večera 6. července 2014, nahradila Andrea Bischof, Höbarthova kolegyně z orchestru Contentus Musicus Wien a smyčcového kvarteta Quatuor Mosaïques. Společně s Dorotheou Röschmann proměnila houslové sólo v závěrečném pátém aktu (The Plaint) v srdcervoucí žalozpěv.

Radostí bylo naslouchat loutnistovi Lucu Piancovi, který se sice již dávno emancipoval, spoluzaložil soubor Il Giardino Armonico a ve Vídni aktuálně již několik let realizuje v Koncertním domě vlastní bachovský kantátový projekt, do kolektivu hráčů Contensus Musicus Wien se však vždy a zřejmě velmi rád vrací nejen při nastudováních Bachových pašijí. Rád jsem po delší době mezi hráči opět viděl violoncellistu Rudolfa Leopolda, rovněž již uměleckého vedoucího vlastního souboru starých nástrojů Il Concerto viennese, a další staré známé tváře Contensus Musicus Wien, vedle nichž nově usedli jejich žáci a přátelé. Výkon orchestru byl tentokrát excelentní: u jiných souborů tak často absentující nejjemnější dynamika, výborné sólové výstupy, spolehlivé a duchaplné continuo (cembalista Stefan Gottfried), chvějivý zvuk vysokých smyčcových nástrojů, opulentní víření kotlů a tentokrát technicky bezchybné (a interpretačně ošemetné) vstupy dvojice trubek (Andreas Lackner, Herbert Walser-Breuss). Brzy pětaosmdesátiletý dirigent a jeho již čtyřgenerační soubor starých nástrojů zkrátka měli svůj den, nebo snad týden, během něhož byla Purcellova semi-opera uváděna.Obsazení sólových partů a personální koncepce celého festivalu Styriarte je jeho snad vůbec nejsilnější stránkou, lákající umělce i početné publikum. Letos tomu nebylo jinak, když byly v sopránových partech angažovány dámy Martina Janková a Dorothea Röschmann, pro mě osobně sopránová dvojice snů, témbrově naprosto odlišná, tolik jsou si vzdáleny lehký a čistě znějící hlas Martiny Jankové a žensky plný, vřelý soprán paní Röschmann, která je pro mě nejpozději od dob štýrskohradecké Prodané nevěsty (2011) německou sopránovou jedničkou. V nepřeslechnutelném kontrastu proti sobě stanul dívčí hlas paní Jankové a existenciálně zastřený soprán paní Röschmann. Spojuje je snad jen kapka toho nejušlechtilejšího vibrata, jemuž dával Harnoncourt vždy přednost před takzvanými rovnými hlasy sopránových hvězd takzvané autentické scény.

Do mezzosopránové ligy patří i Harnoncourtova dcera Elisabeth von Magnus, zpovídající opilého básníka Floriana Boesche, schopného mnoha hlasových i hereckých proměn. Zprvu chudý a podroušený básník, nakonec skvělý imitátor Elvise Presleyho, a to vždy při vyrovnaném hlasovém výkonu, i když podpořeném v akusticky ošemetném prostředí Haly Helmuta Lista skrytými mikroporty. Temný hlas paní von Magnus doplňoval kontratenorista Terry Wey. Sólový pěvecký tým vhodně doplňoval tenorista světlého znělého hlasu Joshua Ellicott, s jehož hlasem jsem se setkal prvně.

Vysokým standardem na své pěvecké, ale i nepřehlédnutelné scénické kvality upozornili vybraní členové Sboru Arnolda Schoenberga, připravení Michailem Kucharkem a Erwinem Ortnerem a režisérem Harnoncourtem mladším neustále poháněni do nových a nových scénických akcí. Bylo v té letošní festivalové operní produkci Styriarte cosi nesmírně čistého, transparentního, éterického, cosi, co nepřestane lidi hnát z měst do lesů a operní fanoušky přes kus Evropy do festivalových destinací. Jedinou smutnou zprávou pro mě byla odpověď na dotaz, jakouže festivalovou operní produkci s Nikolausem Harnoncourtem připravuje Styriarte na příští rok. Žádnou. (Po dirigentově letošním březnovém maratonu s Mozartovou a da Ponteho trilogií ovšem není divu.) Snad se však ještě Dvořákovy Rusalky nebo Janáčkovy Její pastorkyně, o nichž Harnoncourt před lety snil, dočkáme.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Styriarte 2014
Henry Purcell:
The Fairy Queen
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie, scéna, světelný design: Philipp Harnoncourt
Kostýmy: Elisabeth Ahsef
Sbormistr: Erwin Ortner, Michal Kucharko
Choreografie: Anne Schrefl
Concentus musicus Wien
Sbor Arnolda Schoenberga
Premiéra 21. června 2014 Helmut List Halle Graz
(psáno z reprízy 25. 6. 2014)

Dorothea Röschmann (soprán)
Martina Janková (soprán)
Elisabeth von Magnus (mezzosoprán)
Terry Wey (kontratenor)
Joshua Ellicott (tenor)
Florian Boesch (bas)
Tančí – Rita Sereining, Max Niemeyer, tanečníci
Statisté – Bert Dittrich, Christian Jalen, Boris Jerinic, Matthieu Springer-Teyssandier, Sebastian Zaschke

www.styriarte.com

Foto (c) Werner Kmetitsch