Islamista Klingsor, Kundry v burce, uprchlíci. Nový Parsifal v Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů zahraničního tisku

Parsifal z Platoona se šel koupat

Nová produkce v Laufenbergově režii se s dílem scénicky úplně minula a hudebně je průměrná
Kdybychom použili prostředky režiséra Uweho Erica Laufenberga – hesla a obrazy jako plakáty, jen žádné analýzy –, stačilo by k popsání kvality nové inscenace Wagnerova Parsifala v Bayreuthu po scénické stránce několik slov jako „plácnutí do vody“ nebo „vyhlášení bankrotu“. Zdvořilost ale použití adekvátních siláckých výrazů zakazuje. Každopádně by byla tato recenze podle logiky hledání rychlých odpovědí také rychle napsaná.

Protože ale právě v Parsifalovi jde o hlubší fenomény a transcendenci, vyžaduje dokonce i tato produkce, kterou bychom nejraději přikryli závojem mlčení, detailnější pojednání. Ironicky by se s narážkou na Monty Pythony dalo říct, že jsme byli konfrontováni s „ministry of silly ideas“ pro režiséry. Téma je však bohužel příliš vážné, pročež taková povrchní inscenace nejen že mrzí, ale je dokonce nebezpečná.

Uprchlíci
Opona se otevře už při předehře a vidíme uprchlíky na nouzových lůžkách v jakémsi klášteře, upomínajícím opticky na původní dekoraci Parsifala z roku 1882. Tento klášter, jak se později ukáže, není hora Monsalvat, nýbrž útočiště křesťanského společenství ze Sýrie nebo Iráku, v centru válečného dění. Kundry se objeví v burce, Amfortas je hollywoodský Ježíš s trnovou korunou a krvavými ranami. Parsifal zabije současně s labutí malé dítě. Klingsor je islamista procházející krizí identity, zahodí modlící kobereček a tajně se bičuje před krucifixem (to, že se kříže později promění v penisy, je jen směšné). Květinové dívky vypadají jako černé vdovy, pod hábity však mají laciné hadříky břišních tanečnic. A spolu s Parsifalem, který je něčím jako americkým vojákem a s ostatními reky má zachránit svět, vlezou do hammāmu, orientální lázně. Jakýsi Platoon filmového režiséra Olivera Stona na Blízkém Východě. Prostě se tento Parsifal pěkně vykoupal.

R.Wagner: Parsifal - Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)
R. Wagner: Parsifal – Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)

Možná by se z takových rekvizit dal sestavit příběh jako komentář k určitě nejdůležitějším tématům naší doby, k uprchlické krizi a k bezbřehému násilí. Ale Laufenberg předvádí jen klišé, zneužívá náboženství k ilustraci jako v ukřičeném bulváru, je konfúzní tam, kde je naléhavě potřeba jasný názor, nepátrá po příčinách a jako řešení nabízí, aby všichni náboženští stoupenci své symboly zahrabali a šli zase domů. Aleluja! Je to banální jako volební projevy Donalda Trumpa. A mnozí jásají.

Úplně špatně je, že Laufenberg potřebuje pro hudbu k proměnám oponu a promítá na ni video: jednou je to let z kláštera do vesmíru, jindy utonutí Kundry, Amfortase a Wagnera. Při zázraku Velkého pátku předvede propagandistický obraz velké německé rodiny v nacistickém stylu. Bez komentáře.

Také na Parsifala můžeme a dokonce musíme vztáhnout témata naší doby. Kdo však na ně nemá odpověď a nemůže přispět novou myšlenkou, ať od něj dá ruce pryč.

Krucifixy
Roku 1951 odpověděl Wieland Wagner na otázku, jak se dá hrát Wagner po Osvětimi tak, že dílo zbavil jeho náboženské váhy a inscenoval zcela „světského“ Parsifala (bez krucifixů i hákových křížů). Teď jsou křižáci na Zeleném pahorku zpátky.

Původně měl Parsifala inscenovat Jonathan Meese, údajně kvůli překročení rozpočtu ho ale vypoklonkovali. Možná by se to taky nepovedlo. Ale na jiné intelektuální úrovni. A musíme se ptát, co si myslet o intendanci, která připustí takovou frašku.

Dva špičkové pěvecké výkony
Také dirigent byl záskok. Hartmut Haenchen nahradil Andrise Nelsonse, který jak známo odstoupil kvůli neshodám. Haenchen zůstává povrchní, o hloubce Pierra Bouleze (při Parsifalu Schlingensiefově) ani pomyšlení. Slavnostní hra zasvěcení je tentokrát hudebně málo diferencovaná, zpočátku se vleče, posléze se žene, synchronizace mezi orchestřištěm a jevištěm kulhá.

Z obsazení vyčnívají dva zpěváci: Georg Zeppenfeld jako prvotřídní, skvěle frázující hlasově, a hlasově působivý Gurnemanz s výtečnou výslovností. A Elena Pankratova jako výrazově silná Kundry s jistými výškami. Klaus Florian Vogt je jednorozměrný Parsifal, ani trochu hrdinský, s technickým mankem. Ani herecky neprodělává vývoj. Ryan McKinny (Amfortas) zaujme spíše svalnatým hrudníkem než vokálním výkonem. Gerd Grochowski je nezajímavý Klingsor téměř bez režijního vedení. Karl-Heinz Lehner odvedl roli Titurela dobře.

V roce 2017 bude v Bayreuthu dirigovat Philippe Jordan Mistry pěvce v režii Barrie Koskyho. To by měla být jiná kategorie.

(kurier.at – 26. července 2016 Gert Korentschnigg)

R.Wagner: Parsifal - Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)
R. Wagner: Parsifal – Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)

***

Bayreuthský festival – Parsifal

Ani burky, ani bikini. To jsou dvě hlavní dráždivá slova, která z tohoto nového bayreuthského Parsifala už dlouho před premiérou, údajně kvůli možné islámské kritice těl květinových dívek kouzelníka Klingsora, udělala „bezpečnostní riziko“. Nikdy jsme se ovšem necítili po laskavé, i když šestinásobné kontrole vstupenek, kabelek a kapes smokingů ve Festspielhausu jistěji.

R.Wagner: Parsifal - Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)
R. Wagner: Parsifal – Bayreuther Festspiele 2016 (foto © Enrico Nawrath)

V druhém dějství očekává několik čádorů a kostýmů břišních tanečnic čistého blouda, aby ho svedly. A temně hledící Kundry se zářivými výškami výtečné Eleny Pankratové v lesklém kostýmu tu je jakousi pekelnou růží z Istanbulu. Jsme totiž někde u Tabrízu na turecko-arménsko-ázerbájdžánské hranici, tedy přímo uprostřed dnešní náboženské války. Prozrazuje to zbytečné video, které nás – „prostorem stává se zde čas“ – během první proměny místo z oblasti grálu do chrámu odvede do kosmu za Slunce a zpátky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Parsifal (Bayreuther Festspiele 2016)

[Total: 11    Average: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář