Juliette Bohuslava Martinů jako krvavá detektivka

  1. 1
  2. 2

Opera Bohuslava Martinů Juliette nesporně vybízí k nejrůznějším výkladům a dalo by se dokonce říci, že málokterá z oper provokuje k tak hlubokému přemýšlení o způsobu své interpretace jako ona. Její premiéru 28. května ve Staatsoper Berlin, hrající po dobu své rekonstrukce v Schiller Theater, jsme si nemohli nechat ujít. Inscenační tým vzbuzoval velkou zvědavost a mnohá očekávání. O mimořádném muzikantství Daniela Barenboima, který je Generalmusikdirektorem Staatsoper Berlin a Staatskapelle Berlin, která je vázána jako zdejší divadelní orchestr, nemohlo být pochyb a jméno přemýšlivého, nápaditého, zkušeného, proslulého operního režiséra Clause Gutha garantovalo zajímavost večera. K tomu Julietta Magdaleny Kožené, která svého času předvedla ukázku této role  koncertně ve Třech fragmentech ze Julietty, a představitel Michela Rolando Villazón.

B.Martinů - Juliette - poutač na Schiller Theater Berlín (foto FB)
B.Martinů: Juliette – poutač na Schiller Theater Berlín (foto FB)

V německých operních divadlech se na každou inscenaci chystají opravdu důkladně a jejich dramaturgové připraví vždycky program, v němž najdete články či studie od odborníků na daná témata, znění libreta však program bohužel nenabídl. Juliettu uvedli v berlínské Staatsoper francouzsky v překladu z češtiny od Bohuslava Martinů s německými titulky. Večer byl rozdělen do tří částí a dá se říci, že po prvním jednání bylo obecenstvo patrně poněkud překvapeno tím, co se na jevišti dělo, takže možná, že by spojení prvních dvou dějství bylo večeru pomohlo. Druhé jednání bylo označeno nápisem 24 Stunden bevor promítnutým na oponě.

Guthův Michel vstupuje už na začátku opery do neměnného klaustrofobického bělavého prostoru jako vyděšený člověk, který překvapeně zírá na svou pravou ruku pokrytou krví, panikaří a dotýká se jí stěn. Je překvapivě rtuťovitý, hodně rozpohybovaný do až klaunsky působícího mužíčka v černém obleku s vestou a v bílé košili, který působí velmi nejistě, až groteskně a připomíná i nejistotou svých pohybů chaplinovský typ smolařského milovníka. Je viditelně dezorientovaný, a když se setkává se všemi těmi bezejmennými postavičkami, které ztratily paměť, jeho sebejistota je úplně vniveč. Všechno, co potřebuje i nepotřebuje ke své existenci, se na něj hrne doslova odevšad včetně podlahy a stropu. Částečně uvádí ty jednotlivé skrýše do pohybu sám – vytáhne ze stěny otevřenou polici, v níž je umístěn dámský sbor, ale také se na něj sypou předměty odjinud – nejvíc hluku nadělá revolver, který se Michel stále snaží schovat do téže skřínky a který se na jevišti dokáže nepříjemně zmnožit. Z otevřeného stropu se na Michela spustí oprátka, obyvatelé městečka se kolem něj tísní a jsou nadšeni jeho povídáním o jeho dětské hračce kachničce, pro kterou zkomponoval Martinů celou tu půvabnou hudební pasáž s kvákáním.

Druhé jednání odehrávající se v lese nechá do jevištního prostoru stropem proniknout naddimenzované listy filodendronu. Julietta si do lesa na setkání s Michelem přinese piknikový kufřík a začne velmi realisticky chystat občerstvení. Když mezi nimi dojde k nepříjemné hádce, při níž ona vypráví smyšlené historky z jejich společných cest, Michel se ji snaží přesvědčit o daleko prozaičtější podobě jejich zážitků a ona se krutě vysměje jeho neschopnosti zapojit fantazii, Michel na ni vystřelí. Neexistují tu sebemenší pochybnosti o tom, zda ji trefil nebo ne, zkrátka ji zblízka opravdu zastřelí. Od té doby tahá její mrtvolu po jevišti a groteskně předstírá před ostatními postavičkami, že je Julietta živá. Druhé dějství má podle mínění režiséra, scénografa a dramaturgů na rozdíl od prvního jednání jednoznačnou koherenci, vysvětluje tedy souvisle, co bylo v prvním jednání nejasné. Ano, Michel měl a má krvavou ruku, protože sáhl na zastřelenou Juliettu. Druhé dějství končí jeho smrtí – Michel pantomimicky zastřelí i sám sebe.

To je, zdá se, konec opery v pojetí Clause Gutha. Třetí jednání je pro něj možná navíc a nemuselo by tam být. Michel přechází ze zbytku původní scénografie na černě vykryté holé jeviště zaplňované valícím se dýmem (výborný světelný design). V Ústřední kanceláři snů se postavy pohybují pomalu i velmi rychle, vévodí jí jediná výrazná rekvizita, červené sametové album. Michel je tu uhranut hlasem Julietty, který jej láká zpět do snového dění. Režisér Claus Guth říká, že neví, zda Michel ve snu zůstane nebo z něj prchne do „reality“, v každém případě se díky skladateli vrací začátek opery a celý sen se může odehrát znovu.

B.Martinů: Juliette - Staatsoper Berlin 2016 (foto Staatsoper Berlin)
B.Martinů: Juliette – Staatsoper Berlin 2016 (foto Staatsoper Berlin)

Guth vykládá Juliettu až misogynsky – všechny ženské postavy vypadají stejně, mají elegantní šaty barvy zaschlé krve a v rukou toporně drží lakované černé kabely – pověstné slepice s taškami na zrní. Na pikniku ve druhém jednání se Michel s Juliettou objímají, líbají, a přece i v Guthově třetím jednání propadá Michel kupodivu nezvladatelné touze po nedosažitelné ženě, po níž všichni zde přítomní muži touží, všechny vysněné dívky se tu jmenují stejně – Juliette…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Juliette (Staatsoper Berlin)

[Total: 9    Average: 3.9/5]

Související články


Komentáře “Juliette Bohuslava Martinů jako krvavá detektivka

  1. Nádherná a vtipná inscenace, kde surrealistickou poetiku prekonalo dokonale promyšlené absurdni divadlo, proč by mělo mít všechno stravitelnou logiku? Skvělá a navíc půvabná Magdalena Kožená i Rolando Villazón podali výborné herecké výkony, zpěvákovy drobné kiksy už jsou standardem. I Jan Martiník do inscenace dobře zapadl a nad tím vším zněl Barenboimem dokonale vedeny orchestr. Obrovský a zasloužený aplaus. Kdo nevěří, ať se zeptá Ondřeje Havelky, proč také tleskal jako divej.

Napsat komentář