Jsem hodně dobrý. Zvlášť když hraju s někým, kdo je horší než já

Na klavír začal hrát ve dvou letech, přestal hrát v devíti, v deseti se vrátil na pódia. Dnes má vlastní parfém a vystupuje s Pharrellem. Setkali jsme se s klavírní superhvězdou Lang Langem.
Témata:Lang Lang

Lang Lang: Jde mi o radost, kterou nám může hudba poskytnout
(The Guardian – 7. března 2016 – Fiona Maddocks)

Lang Lang (foto © Harald Hoffmann/Sony Classical)
Lang Lang (foto © Harald Hoffmann/Sony Classical)

„Na počátku své kariéry je klavírista jako začínající, inovativní firma. Kdo dokáže odhadnout, ze které firmy se jednoho dne stane Google?“ říká Lang Lang, sám jeden z nejslavnějších svého druhu. Lang Lang začal hrát na klavír ve dvou letech po té, co zhlédl kreslený film s Tomem a Jerrym, v němž Tom hraje Lisztovu Uherskou rapsodii č. 2. Je tedy třiatřicetiletý čínský klavírista něco jako Google klavíru? Možná je to docela příhodné přirovnání, má totiž mnoho talentů. Je mezinárodně uznávaným sólistou, hudebním velvyslancem, ale také milovníkem módy (má vlastní parfém, sluchátka a brzy bude mít také švýcarské hodinky s klavírním motivem).

„Ne, ne, ne. Prosím vás ne. Neříkám, že jsem Google!“ Směje se Lang Lang a plácá se do hlavy v předstíraném zděšení. Jeho jméno znamená veselý, v jeho případě dokonce dvojnásobně. A to také je. Přichází neformálně oblečen v mikině a džínách, na nohou má sportovní boty Air Jordan (je velkým fanouškem basketbalisty Jordana), ofina mu padá do čela. Vráží do suterénní vstupní haly bez oken madridského hotelu, jako by to bylo místo, na které se už dlouho těšil. Prochází halou a poznamenává, že už je tak unavený z letadel, hotelů a hotelových hal, že by měl běžet maraton, aby dostal trochu kyslíku do plic.

„V první řadě jsem interpret klasické hudby. Ale když si sednu a cvičím a ponechám stranou technické záležitosti, zajímá mě, jak nás hudba oslovuje, co se mohu od klavíru naučit. Měl by o tom přemýšlet každý. Ano, když mi byly dva roky, chtěl jsem být nejlepší na světě. Ale to byla fantazie, divoký sen. Teď mi jde o radost, kterou nám může hudba poskytnout.“

Lang Lang umí sám sebe shodit obratněji a s větším humorem, než jeho kritici, kteří nemají pochopení pro jeho odvážné šoumenství a extrovertní způsob hraní. Je možné, aby někdo, kdo při udílení cen Grammy hraje s Pharrellem Williamsem hit Happy, zahrál výtečně také Rachmaninova? Jeho největší obdivovatelé si jistě myslí, že ano. Patří mezi ně Simon Rattle, se kterým natočil Bartókovy a Prokofjevovy koncerty, a Daniel Barenboim, jeho veliký učitel. Lang Langovi klavírní hrdinové jsou Vladimir Horowitz, také velký šoumen, ale také Maurizio Pollini a Martha Argerich, jednoznačně introvertní umělci.

Lang Lang se zamyslí nad těmi, kteří mu upírají úspěchy, a na chvílí se zachmuří. „Je to smutné. Trochu mě to mrzí, ano, ale musím to ignorovat. Všichni akceptujeme, a dokonce obdivujeme to, jak vystupují sportovci a hollywoodští herci. Chtěl bych ukázat, že klasický hudebník může být také populární a zábavný. Je na tom něco špatného?“

Večer ho čeká vystoupení s vlastním recitálem, přesto byl ochotný poskytnout tento rozhovor. Chce propagovat svou novou metodu výuky hry na klavír pro děti ve věku od pěti do deseti let, kterou vydává nakladatelství Faber. Příští měsíc vystoupí na koncertě pro děti v londýnské Royal Albert Hall. Všechny vstupenky se budou prodávat za jednotnou cenu pět liber. Tento poslední počin je rozšířením Lang Langovy Klavírní akademie, jejíž činnost zahájil v roce 2014, a Lang Langovy Mezinárodní hudební nadace pro pokročilejší hráče. Dva z nich vystoupí na koncertě spolu s ním.

Pět nových učebnic je určeno pro úplné začátečníky. Průvodcem knihami je andílkovská komiksová postavička Lang Langa s velkýma očima. Učebnice doplňují zvukové nahrávky dostupné online a ukázky, které hraje sám klavírista. Základ je ovšem technika. „Nikdo se nechce učit jen stupnice a arpeggia. Nuda se sice může dostavit snadno, jenže jde o hudební základy a jak vytvořit krásu bez nástrojů?“

Pokud bychom mohli poslat usměvavého Lang Langa do každého domova, kde se učí hrát na klavír malé dítě, způsob cvičení by se mohl změnit. Je to jen otázka času – aplikace pro mobilní telefony už existuje. V Číně se dnes učí hrát na klavír čtyřicet milionů dětí, mnohé z nich inspiroval právě Lang Lang. Profesionálním hráčem se možná nestane žádné z nich, ale všechny se setkají s živou hudbou díky svým vlastním snahám a objeví, jak hudba funguje. O to Lang Lang usiluje.

Sám dosáhl velikých úspěchů spíše navzdory tomu, co prožil v dětství. Jako malý chlapec žil se svým otcem v Šanghaji. Jeho matka zůstala doma a vydělávala na jeho studium. Mnohokrát už byly citovány historky o místnostech zamořených krysami a bojích s despotickým otcem, s nímž dnes už žije ve smíru.

V devíti letech zažil jako zázračné dítě pocit selhání, když mu profesor na konzervatoři řekl, že nemá nadání. Přestal na čas hrát, ale v deseti letech začal znovu a s novým nadšením. Ve dvaceti už měl za sebou dva tucty koncertních vystoupení a jeho věhlas na veřejnosti rok od roku stoupá. V současnosti je na cestách 300 dní v roce.

Kde žije? Odpovídá napůl žertovně:  „V letadle,“ a upřesňuje, „mezi New Yorkem a Čínou.“ Má sice mnoho přátel mezi prominenty, zvláště ze světa módy a sportu, ale soukromí nezaujímá v Lang Langově životě důležité místo. V létě si bere volno, aby si odpočinul a naučil se nové skladby, momentálně španělských skladatelů Albénize a Granadose.

Nedávno si zahrál čtyřručně duet s brazilským fotbalistou Neymarem, který má o klavír velký zájem. Dojemné na jejich duetu, které lze shlédnout na YouTube, je, jak se Lang Langovi daří doplňovat Neymarovo rytmicky nedokonalé provedení písně Chariots of Fire a proměnit je v hudbu.

Lang Lang odchází. Před koncertem by chtěl dvě hodiny cvičit. Když se loučíme, vysvětluje: „Musím pořád sedět, klavírista přitom musí být v dobré kondici. Svaly, dýchání, pružnost. Pomohlo by běhat maraton, ale momentálně hraju jen ping pong.“ Ptám se, jestli je dobrý hráč? „Jsem hodně dobrý, zvlášť když hraju s někým, kdo je horší než já.“

Lang Lang (foto Linda Brownlee)
Lang Lang (foto Linda Brownlee)

Přeložil Ondřej Lábr

Související články


Napsat komentář