Nebojte se klasiky – s vykřičníkem, nebo otazníkem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Z tercetu je použita pouze první část zpěvu. V následujícím již mluveném textu, začínajícím zopakováním leitmotivu „hou hou hou“, žínky pokračují ve škádlení Vodníka. Text je volen citlivě, v intencích původního Kvapilova libreta, propojení se zpěvní částí však již režijně není tak nenásilné: jak po výrazové, tak po zvukové stránce je mluvený text diametrálně odlišný a nezapadá do aktuálního interpretačního prostředí Dvořákovy hudby. Snad by pomohlo s příchodem činoherní interpretace chvilkové přerušení hudebního toku, nevím. Ale rozhodně by bylo rozumné vynechat opakování „hou hou hou“ na začátku: chápu, že se jedná o motivické propojení zpívané a mluvené části hry, ale hudební zpracování je natolik charakteristicky určené, že je s civilní mluvou prakticky neslučitelné a propojení činoherního i operního světa zde tak působí hodně násilně. Dlužno ovšem podotknout, že to je ode mne v rámci celé nahrávky jedna z mála vysloveně kritických připomínek. Následné krátké charakteristické pěvecké vstupy Vodníka i Rusalky do prozaického textu jsou již citlivé a nijak mne při poslechu neruší.

Příběh pokračuje. Tam, kde je to pro plynulost a srozumitelnost děje nutné, vstupuje vypravěč. Dialogy citlivě vycházejí z původního libreta, charaktery jednajících postav pohádkového světa jsou věrohodně vykreslené. Výborné herecké obsazení i režijní vedení by si jistě zasloužily více pozornosti, nicméně k tomu zde není dostatečný prostor a není to ani smyslem mé recenze. Nemohu ovšem nezmínit Ilju Racka jako činoherního představitele Vodníka, jehož projev se nejvíce ze všech blíží sofistikované afektové dikci klasického melodramu a nejvíce tak koresponduje s pojetím Jiráňovy dramatizace.

Pěvecké role jsou dané již výše zmíněnou nahrávkou. I když je již přes šedesát let stará, svou civilností ze všech nahraných kompletů vyhovuje pro tento účel bezesporu nejlépe. Pouze místy mám subjektivně pocit, že některé pěvecké vstupy Rusalky („a plna lásky“ a další), které jsou hudebně i interpretačně značně emočně vypjaté, se příliš neshodují s křehkým, civilním výrazem jinak výborné herečky Kláry Sedláčkové-Oltové. Je samozřejmě jasné, že režisér mohl jen těžko plně tento (pouze místy znatelný) rozpor činoherního i pěveckého ztvárnění skrýt, neboť byl limitován jak danou nahrávkou, tak i samotným Dvořákovým pojetím titulní postavy. Ostatně Ludmile Červinkové, která na CD Rusalku zpívá, bylo v době nahrávání opery čtyřicet čtyři let a měla již za sebou mnoho dramatických rolí (vynikající Janáčkova Káťa, Smetanova Krasava i Libuše a další), nelze zde tedy čekat niterný a dívčí charakter interpretace. Její dramatický projev (například ryze „operní“ výšky v árii o měsíčku) a místy i dobově charakteristická dikce (například poněkud užší, respektive měkčí vokál „e“) je tak asi to jediné, co by mohlo vzhledem k civilnosti celého projektu některého dětského posluchače (a možná nejen jeho) odradit. Oproti tomu pěvecké vstupy Ježibaby (Marta Krásová), Prince (Beno Blachut), Kuchtíka i Hajného (Ludmila Hanzalíková a Jiří Joran) charaktery postav ještě více ve hře dotvářejí, působí přirozeně (mimo jiné i pregnantní výslovností v dramatických pasážích) a umocňují tak celkově kompaktní posluchačský vjem.

Pokračovat v popisu dalšího průběhu by bylo bezpředmětné, vše pokračuje ve stejném duchu. Rozdělit Vodníkovu árii (legendární Eduard Haken) mezi první a druhý „obraz“ hry, árii prince „Vím, že jsi kouzlo“ přesunout na zámek (tedy do druhého „obrazu“), zopakování motivu ježibaby „Čury mury fuk“ v obrazu „třetím“ i další drobné změny v původním řazení hudebních čísel považuji vesměs za dramaturgicky prospěšné. A ještě jeden, spíš subjektivní postřeh: nevím, zda to byl režisérův záměr, ale v rámci celé koncepce vnímám s postupem děje větší a větší plochy hudby. Rozhodně je to vynikající postup pro mnohého (především dětského) posluchače k pozvolnému zvykání si na operní projev: začne poslouchat rozhlasovou pohádku, postupně, aniž si to prakticky uvědomí, začíná poslouchat operu. Nedostáváme se tak ke smyslu této nahrávky?

Průvodní text ke kompletu (byť v minimálním rozsahu) Roberta Rytiny přináší jak základní informace o operním díle jako takovém, tak zajímavé postřehy a méně známá fakta – v případě Rusalky například o ohrožené premiéře kvůli náhlému odřeknutí tenoristy Karla Buriana či informace a fotografie ze zajímavých inscenací Rusalky na zahraničích pódiích. A musím ještě zmínit výjimečný design a koncepci obalu (znovu v Rytinově režii): vše je do nejmenších detailů (tedy i potisk CD, vnitřní strany obalů a podobně) ztvárněno v jednotném duchu originálních a stylově jednotných koláží s osobitým rukopisem. Vzhledem k sociálnímu zacílení potencionálních kupců to považuji za neopominutelný prvek, protože design kompletu je svojí barevností a nápaditostí grafického ztvárnění nepřehlédnutelný a zároveň má zřetelně vysokou výtvarnou hodnotu. Po více než týdnu, kdy tato CD vlastním, rád znovu a znovu otevírám jednotlivé obaly a objevuji nové detaily jednotlivých grafických kompozic. V porovnání s tímto si nelze než povzdechnout nad tím, jak je výtvarná stránka obalů hudebních nosičů vydavatelským managementem velmi často opomíjena: jistě mi mnozí z vlastní praxe potvrdí, že díky tuctové šablonovité grafice obalů zůstávají v regálech mezi ostatními často nepovšimnuty ojedinělé nahrávky.Pokud se týká hodnocení kvality a významu nahrávek, je třeba si ujasnit, z jakého úhlu pohledu se na ně chceme dívat: z pozice žánrově vyhraněného operního fanouška či znalce, nebo z pozice znalostně nedeterminovaného posluchače, tedy nezatíženého potřebou stylové vyhraněnosti či jednoty. Z pohledu skalního operního posluchače, znalce i profesionála (a já se považuji za jednoho z nich) se v hodnocení celého projektu jistě setkáme se značnými výhradami. Ano, nezastírám, že i mně vadí neustálé přerušování hudebnědramatické výstavby a plynulosti operního díla, o vposlouchání se do hudebního proudu nemůže být ani řeči. Nicméně já jistě nejsem tím pravým, ke komu je tento komplet směřován. Cílovou skupinou potencionálních posluchačů jsou bezesporu děti (v případě Rusalky jednoznačně) a ti, kteří v rozhlasových pořadech vyhledávají činohru nebo autorská čtení, případně nakupují audio nosiče s mluveným slovem. Snažil jsem se tedy při poslechu oprostit od své profesně předurčující zaujatosti – a věřte nebo nevěřte, po chvilce jsem byl vtažen do vlastního pohádkového příběhu, kdy mi úryvky Dvořákovy hudby nejen dotvářely (a na konci hry již vytvářely!) lokální kolorit pohádkového prostředí příběhu, ale postupně se stávaly i zásadními nositeli dějové linie. Nerozlišoval jsem již vědomě mluvené slovo od operního zpěvu, vnímal jsem pouze „příběh“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Související články


Napsat komentář