O životaschopnosti jednoho nemanželského dítěte. Přesazená květina a její výhonky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z dějin operety (9)

Zatím ještě téměř nebyla řeč o operetě v Čechách, a velmi málo o operetě české. Tak jako do jiných zemí, pronikla i k nám ze země svého zrodu s Offenbachem. Jeho Orfeus v podsvětí se v Praze poprvé hrál ve Stavovském divadle 31. prosince 1859, německy.

Novinová anonce prvního provedení Orfea v podsvětí v Praze - Bohemia, 31.12.1859 (foto archiv autorky)
Novinová anonce prvního provedení Orfea v podsvětí v Praze – Bohemia, 31. 12. 1859 (foto archiv autorky)

A protože to bylo silvestrovské představení, následoval ještě jednoaktový švank Nový rok, už podle výčtu postav nepochybně velmi rozpustilý. Vystupovali v něm Paní Praha, Současnost, Budoucnost, Pan Silvestr, Nový rok (jako dítě i dospělý) a dvě postavy nazvané Publicus (otec a syn), čili osoby veřejné – jako analogie k Veřejnému mínění v Orfeovi. Herecké obsazení Orfea bylo česko-německé, jak to tehdy, před otevřením Prozatímního divadla, na scéně Stavovského divadla chodilo. Mezi účinkujícími byl například Josef Chramosta, který přešel roku 1862 do nově otevřeného Prozatímního divadla (kde také režíroval) a 1881 do Národního, kde byl později mimo jiné inspektorem garderoby. Představitel Tylova Švandy, Edmonda Dantese v Hraběti Monte Christo, Shakespearova Jindřicha IV., Antonia v Kupci benátském, Malvolia ve Večeru tříkrálovém nebo Učitele v Klicperově Veselohře na mostě vystoupil v Orfeovi v podsvětí jako bůh Mars, bohyni Juno hrála Anna Kolárová Manetínská.

13. prosince 1863 se Orfeus v podsvětí objevil na jevišti Prozatímního divadla česky (v překladu Vojtěcha Beníška). V druhém dílu tohoto seriálu (najdete zde) byla ocitována reakce Jana Nerudy na import operety do českého divadla a jeho výrok, že „nové ty genry musily by z národního života samého vážit a národní vaudeville a opereta komická kráčely by po bok frašce národní“. Jeho článek pocházel však až z následujícího roku, kdy v Praze v létě v Orfeovi hostovala francouzská divadelní společnost a s ní Amélie Marguerite Badel (1842-1920), zvaná Mademoiselle Rigolboche, předchůdkyně slavné La Golue, známé z obrazů Henriho Toulouse-Lautreca.

Amélie Marguerite Badel, zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)
Amélie Marguerite Badel zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)

Ta k nám také importovala kankán. Rigolboche si všimla i česká politická satira. Ve sloupku nazvaném Z politické hvězdárny v Humoristických listech, který reagoval na aktuální nikam nevedoucí debaty a národní spory vylíčením příprav na fiktivní maškarní ples: „Romulus vypůjčil si od Jupitera v podsvětí, kamž táhl s Orfeusem, jeho sváteční hromy a blesky, Sirius-Napoleon objednal si u našeho pana ředitele masku i šat po Rigolboche…, Venuše vezme si sokolskou košili, velký medvěd oděje se kožichem z polských kůží, hvězdy našeho nebe pak objeví se co pouzí obyčejní harlekýni, jelikož prý se jim na skvostnější oblek a masku nedostává… Sál bude dekorován místo květin diplomatickými nótami, místo orchestru obsadí úpěnlivé hlasy národů,“ a tak dále.

O tanečnici se také otřel recenzent nejnovější francouzské literatury Gustav Špalek, když hovořil o Henri Murgerovi a jeho La Vie de Bohème: „Cesta, kterou Murger proklestil, vedla do smrdutých bažin, ohyzdných a dlouhých. Spisovatelé kráčející touto cestou brodí se v blátě, staví vítězné brány výstřednostem nejkrajnějším a krášlí všechny mrzkosti věncem vavřínovým. Jest to zpustlá, smutná literatura.“ A co horšího, tento příklad vyvolal následovníky, včetně roku 1860 zveřejněných vzpomínek tanečnice, Mémoires de Rigolboche: „Popisuje svědomitě, jak vysoko v kankánu nohu zdvihá…, líčí zevrubně řadu svých milovníků a nájemníků – jediné, čemu při tom diviti se musíme, že obecenstvo, které již nezajímá Victor Hugo, dychtivě po knihách takového druhu sahá.“

Mémoires de Rigolboche - titulní strana (foto archiv autorky)
Mémoires de Rigolboche – titulní strana (foto archiv autorky)

Dochované fotografie Marguerite Badel v blonďaté paruce a s koketním kloboučkem jsou s pověstí, která ji provázela, poněkud v rozporu, ale něco na ní být muselo.

Amélie Marguerite Badel, zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)
Amélie Marguerite Badel zvaná Rigolboche (foto archiv autorky)

Johann Strauss jí věnoval Rigolboche-Quadrille, a když pak v Prodané nevěstě lákal Principál publikum na Esmeraldin kankán, znamenalo to také reminiscenci na slečnu Rigolboche. O hodně let později, roku 1936, vznikl film Rigolboche, v němž ji ztělesnila Jeanne Florentine Bourgeois zvaná Mistinguett.

První česká opereta
Pomineme-li Prodanou nevěstu, označovanou (s oporou ve Smetanově výroku) v její původní verzi občas za operetu, pak je prvním domácím pokusem o operetu Indická princezna Karla Bendla (1838-1897). Libreto vytvořil Antonín Pulda podle veselohry Die Prinzessin von Calambo Augusta von Kotzebua, která jako libreto posloužila už roku 1815 Peteru Lindpaintnerovi k opeře s pozměněným názvem Die Prinzessin von Cacambo; veselohru využil pro pasticcio také Lindpaintnerův žák Johann Wilhelm Kühner.

Karel Bendl (foto archiv autorky)
Karel Bendl (foto archiv autorky)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář