Ptali jste se: Ondřej Hučín

Šédramaturg Opery Národního divadla a Státní opery v Praze odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus 

Dobrý den, zajímalo by mě, jak vzpomínáte na svoje působení v plzeňské opeře? A nechybí vám režírování? Děkuji za odpověď. (Věra)

Dobrý den, Věro, na pět a půl roku v plzeňské opeře vzpomínám jen v dobrém, a to jak na tři poslední roky éry Petra Kofroně, kdy jsem tam působil jako dramaturg, asistent režie a režisér, tak na dobu po jeho odchodu, kdy jsem již takovou důvěru nedostal a zůstala mi pouze asistence režie. Spolupráce s Petrem Kofroněm byla krásná a tvůrčí, i když také nebyla nouze o různá dramata politické povahy, protože s Petrovou vizí se někteří lidé v divadle i institucích divadlu nadřazených ne vždy ztotožňovali. Ale plzeňská opera měla tehdy v českém divadelnictví jméno a jsem rád, že jsem mohl být při vzniku několika zajímavých inscenací. Nebývalo předtím v Česku například zvykem, aby opera dokázala v divadelních anketách a cenách konkurovat činohře nebo tanečnímu divadlu. Petrovi se to tehdy podařilo, i když se mu vytýkalo, že vyhání z divadla „obyčejné diváky“. Rád ale vzpomínám i na dobu potom, kdy – a říkám teď jen svůj názor – sice plzeňská opera zase zapadla do šedého průměru, ale já jsem měl možnost se jako „řadový voják“ naučit hodně dalšího z divadelní abecedy a také jsem se mnohem více sblížil s lidmi z divadla, protože mě přestali vnímat jako „toho z vedení“. Když jsem asistoval režisérům a byl s nimi denně, někdy od rána do večera, bylo pro mě nejzajímavější dívat se do jejich kuchyně – v dobrém i horším: jak jsou či nejsou důslední, vzdělaní, připravení, sebevědomí, kreativní, vtipní, přemýšliví a podobně… Na úrovni lidské a přátelské velmi rád vzpomínám hlavně na Janu Kališovou a Zdeňka Kaloče. A ctím je i jako velké profesionály, přestože jsem tehdy měl pocit, že jejich estetika je mně osobně přece jen už trošku vzdálenější.

Samozřejmě na své dvě režie v Plzni vzpomínám s láskou, dobře jsem při nich poznal tu nádhernou směs tvůrčího nadšení a stresu. Určitě mě tahle práce stále přitahuje, je to droga. Ale pro smysluplnou režijní dráhu se musí hodně udělat a obětovat a je potřeba mít jako ve všem štěstí a podporu důležitých lidí. Já jsem dostal z Plzně takzvané lano od Jiřího Heřmana do Prahy na místo dramaturga v Opeře Národního divadla, měl jsem v té době malé děti, takže jsem se znovu a rád usadil v Praze a na nic jiného moc nebyly myšlenky. Zatím mě zcela uspokojuje, když zvládnu všechno, co mám dělat jako operní dramaturg, v Opeře Národního divadla je to teď docela fofr.

Už dlouhá léta v Národním divadle citelně chybí Smetanův Dalibor. Kdy plánujete jeho znovuuvedení na program? (PH, Praha)

Dobrý den, ano, je pravda, že Smetanův Dalibor byl naposledy hrán v Národním divadle v roce 2002. Otázku, zda tato opera v repertoáru chybí citelně, bude asi každý vnímat individuálně, nebo na ni bude existovat alespoň několik rozdílných odpovědí. Národní divadlo mívalo, zejména v první polovině dvacátého století, na svém repertoáru vždy současně téměř všechny Smetanovy opery. Jejich inscenace na sebe ve většině případů navazovaly s minimální, obvykle roční či dvouletou přestávkou. Tato tradice pak postupně upadla vlastně až po listopadové revoluci. I na toto lze pohlížet z různých úhlů. Může být obdivuhodné, že Národní divadlo vzdávalo úctu jednomu ze svých otců zakladatelů a udržovalo trvale při životě jeho umělecký odkaz. Vzato z druhé strany, tato tradice vedla ke zmechanizovanému myšlení o Smetanovi, zmechanizovanému pojetí jeho díla, k přesycení a vytvoření aureoly národní reprezentativnosti, oficiality a nespornosti, která svobodně uvažující publikum spíše odrazuje. Sám jsem prošel školstvím minulého režimu a pamatuji si dobře všechna klišé o Bedřichu Smetanovi (za která on sám samozřejmě nemůže), jak byl ve všem nej… a tak dále, i to, jak mě takové „katechetické“ pojetí odpuzovalo. Osobní cestu a obdiv ke Smetanovi jsem si později našel sám a musím říct, že ta zbytnělá tradice (jak jsem to tehdy vnímal) – do níž patří i to, že se v Národním hrávalo od Smetany všechno najednou a všechny inscenace byly tak nějak podobné – mi v tom příliš nepomohla, spíše naopak.

Určitě je možné Smetanu (stejně jako další autory) poznávat a pronikat k němu jen tehdy, bude-li se hrát jeho hudba. Nejsem ale pro to mechanické opakování jen, „aby se to hrálo“. Současné operní divadlo už celkem dosti dlouho usiluje o více než jen „uvedení díla“, patří k profesní cti, že režisér i dirigent hledají svá pojetí, snaží se být neotřelí, což je samozřejmě postupem času stále těžší. Ano, už slyším ten protiargument: „režisér nemá co hledat, má to udělat tak, jak je to napsané…“ Tak to ale nikdy v praxi nefungovalo, každý režíroval a dirigoval po svém a byl ovlivněn přinejmenším zvyklostmi a mentalitou doby, které se stále mění a mění.

Mluvím o tom tak zeširoka, protože si myslím, že toto není jen otázka jedné opery – Dalibora, ale české klasiky vůbec a Smetanových oper v jejím rámci zejména. Pokud jde konkrétně o Dalibora, troufám si tvrdit, že k tomuto dílu existuje mezi divadelníky dosti rezervovaný postoj. Jistě si pamatujete na nerealizovaný úmysl inscenovat Dalibora v úpravě Miloše Formana s přetextovaným libretem, na němž se měl podílet Jiří Suchý, nebo na olomouckého Dalibora s novým libretem Pavla Drábka. I v Opeře Národního divadla v posledních letech vlastně každý umělecký šéf – pokud si pamatuji – v jistém momentu koketoval s myšlenkou Dalibora znovu hrát. Mám ale dojem, že to bylo více z pocitu povinnosti či kulturně-politické korektnosti než ze spontánního zaujetí dílem. Naposledy tomu bylo při tvorbě dramaturgického plánu operní sezony 2014/2015, kdy byl Dalibor ve hře jako „příspěvek k Roku české hudby“. V této hře nakonec zvítězil Fibichův Pád Arkuna a myslím, že je to dobře. Vypořádat se nově s tolikrát v minulosti obehrávaným a problematickým Daliborem není příliš lákavé a hledání motivace, proč to vůbec dělat, je obtížné – myslím, že argument „chybí to na repertoáru Národního divadla“ je málo, to nestačí. A vedle toho je tolik českých oper málo známých, dlouho nehraných, zajímavých po hudební i dramatické stránce! A přitom máte k dispozici maximálně dva regulérní termíny v sezoně, protože je třeba „obsluhovat“ i ostatní segmenty operního repertoáru (světové tituly, moderní či soudobá díla, tituly takzvaně kasovní, tituly pro rodinné publikum, tituly pro Stavovské divadlo a tak dále a tak dále). Mám-li tedy být otevřený, Smetanova Dalibora, toto dílo se strhujícím a hutným hudebním výrazem, ale z dnešního hlediska chatrně heroickým tématem a ještě chatrnějším textově-dramatickým vypracováním, momentálně pro nejbližší sezony nepřipravujeme. Rádi bychom dávali i nadále prostor české opeře v podobném směru či podobných směrech, jako je tomu v probíhající sezoně.Dobrý den, pane Hučíne, co brání tomu, aby byly na repertoár nasazovány jednotlivé tituly v takzvaných blocích? Kvalita pražských představení by pak šla zcela jistě nahoru. Když to mohou už řadu let dělat zahraniční divadla (i v budovách, kde působí více souborů), tak proč to pořád nejde u nás? (Vojta N., Plzeň)

Dobrý den, Vojto. S takzvanými bloky Opera Národního divadla určitou zkušenost má. Specifické inscenace celkem již dlouho máme ve zvyku uvádět v blocích, které jsou těsnější či volnější. Týká se to především inscenací technicky, provozně a produkčně náročných jako jsou či byly například Čarokraj, Olimpiade, La finta giardiniera, Rinaldo, Věc Makropulos či Káťa Kabanová. V malých blocích hrajeme i repertoárová představení, u nichž se předpokládá menší počet repríz, a jsou proto nasazována v jednom či více konkrétních omezených obdobích. Máte-li však na mysli něco podobného velkému blokovému provozu jako ve Vídni, v New Yorku nebo třeba v Curychu, tedy nasazování nějakých pěti titulů na měsíc a jejich obměna v následujícím měsíci dalšími tituly v podobném režimu, pak je to něco dosti odlišného od systému Opery Národního divadla a Státní opery. V Národním divadle i ve Státní opeře se tradičně a až na výjimky, o kterých jsem se zmínil, protočí každý měsíc téměř celý kmenový repertoár. Samozřejmě že blokový systém by byl mnohem příznivější pro koncentraci uměleckého souboru na dané představení. Příčiny toho, proč se navzdory různým pokusům zatím nepodařilo tento systém změnit, jsou, myslím, tři. V první řadě toto je tradiční, český, po léta zaběhnutý provozní model (nejen Národního divadla a Státní opery) založený na argumentu, že divadlo má každý měsíc nabídnout divákům co nejširší repertoárové spektrum. S tímto dlouhodobým modelem jsou pochopitelně spojené i divácké návyky a obvyklé postupy při výběru návštěvy operního představení. Druhou příčinou je poměrně vysoký počet hracích termínů opery jak v Národním divadle, tak ve Státní opeře a zároveň relativně malý počet operních titulů na repertoáru. Ve srovnání s velkými světovými operními domy prostě nemáme tak široký výběr a jednotlivé tituly musíme stále opakovat, takže bloky by byly poněkud jednotvárné. Za nejvážnější příčinu ale pokládám přetížený provozní plán na jednotlivých scénách. Blokový systém totiž předpokládá, že v divadle lze na počátku každého bloku realizovat oprašovací aranžovací, sedací a generální zkoušky se vším všudy a pro všechny tituly příslušného bloku, a to je za současného provozního stavu a při současném počtu operních, ale i ostatních premiér a představení vyloučené. Velmi by mě zajímalo, jak by se plný blokový systém u nás osvědčil, ale obávám se, že se k tak zásadním změnám v nejbližší době neschyluje.

Dobrý den, co si myslíte o inscenování oper, které se dnes málo hrají, i když v době vzniku byly velmi úspěšné? Jaké si myslíte, že by stály za uvedení? Děkuji vám za odpověď. (Honza)

Milý Honzo, inscenování málo hraných oper mám obecně velmi rád a z osobní zkušenosti dodávám, že pro dramaturga je to také nejzajímavější. Samozřejmě ne každá málo hraná opera musí být automaticky skvělá a vhodná pro novodobé uvedení. Kritérium někdejšího úspěchu nepokládám za příliš směrodatné, jsou opery – jako například Kovařovicovi Psohlavci, které se v dávné minulosti těšily veliké oblibě, ale dnes by, obávám se, po stránce dramatické i hudební spíše zklamaly.

Ono těch „málo hraných“ oper je vlastně drtivá většina, ve srovnání s tím, co kdy bylo napsáno, je pár desítek „více hraných“ oper pouhým zlomkem. Nejsem příznivcem „dramaturgických počinů“, jejichž smyslem je prostě zahrát něco, co se nehraje, jenom proto, že se to nehraje, a my jsme ti, co to někde našli… Neměla by to být jenom „historická zásluha“. Aby to mělo smysl, musí se zrodit nějaká vášeň pro věc, přitažlivost tématu, myšlenky, nebo třeba i okolností vzniku díla. Jsem rád, že jsem něco takového mohl zažít v poslední době s Fibichovým Pádem Arkuna, Hábovou Novou zemí a Šostakovičovými aktovkami Orango a Antiformalistický jarmark. Všechno to jsou zapomenutá, ztracená nebo zatracená či takzvaně okrajová díla s tématy, která stále provokují k přemýšlení. Chceme v tom pokračovat i dále, i když nebudeme třeba vždycky tak razantní jako v případě Háby nebo Šostakoviče. Mimochodem ve třech ze čtyř velkých premiér Opery Národního divadla se v příští sezoně představí díla, která se v Praze už velmi dlouho neinscenovala, nebo se dokonce neinscenovala nikdy. A je stále odkud čerpat i do budoucna, mě osobně zajímá například u nás velmi málo hraná česká a ruská pozdně romantická opera – například Fibich, Ostrčil, Novák, Rimskij-Korsakov, nebo ruská a německá avantgarda, z českých moderních či poválečných autorů stojí za vzkříšení třeba Václav Kašlík, Otakar Jeremiáš, Jan Hanuš, Václav Trojan a další.

V operním kalendáři, který Národní divadlo vydalo, avizujete uvedení Normy. Kdo ji bude režírovat, dirigovat a jaké bude obsazení? (Jana Formáčková, Praha)

Inscenaci Belliniho Normy připravujeme v souvislosti s turné Státní opery v Japonsku v roce 2016. Hudební nastudování bylo svěřeno Enricu Dovicovi, režisérem inscenace bude mladý japonský režisér Tomo Sugao, působící především v Německu a Japonsku. Scénografii vytvoří Boris Kudlička, jehož práce je našemu publiku dobře známá z nejnovější inscenace Straussovy Salome ve Státní opeře. Obsazení zatím není uzavřené, podrobnosti tedy zatím sdělit nemohu.

Dobrý den, v Národním divadle se občas prý konají přednášky dramaturga před operním představením. Rádi bychom si vstupenky zakoupili právě na takový termín, ale nikdo nám to v předprodeji nedokáže pět měsíců předem, kdy se začíná prodávat, říct. Můžete toto nějak zařídit, aby to pokladní věděly? Děkuji (Pacltovi)

Dobrý den, děkuji za tuto připomínku a těší mě, že o lektorské úvody před vybranými operními představeními je zájem. Lektorské úvody se konají před všemi představeními operních abonentních skupin, celkem jde asi o dvě desítky představení v sezoně. Publicitu lektorských úvodů určitě zlepšíme tak, aby byly informace o nich dostupné jak na pokladnách, tak na webu i v ostatních médiích, kterými Opera Národního divadla a Státní opera disponují.

Dobrý den, už hodně dlouho si myslím, že Národní divadlo, respektive Státní opera dostatečně neobnovuje svůj kmenový repertoár, který je často na žalostné úrovni. Když se podívám například na premiéry současné sezony, jedině Kouzelná flétna je titulem, u kterého lze počítat, že se na programu bude objevovat často a dlouho. Kdy nově nastudujete Nabucca, Aidu, Rigoletta, Madam Butterfly a další letité kousky? (Jan Kuba)

Dobrý den, jako zaměstnanec Národního divadla se o jeho inscenacích veřejně nevyjadřuji jinak než pozitivně. Dovolím si jen poznámku, že některé inscenace v dnešní Státní opeře jsem viděl ještě jako student, téměř před pětadvaceti lety… Současné vedení Opery Národního divadla a Státní opery tento stav zdědilo z daleké minulosti. Problém přílišné amortizace inscenací se týká zejména Státní opery, kde se během její existence z různých důvodů kmenový repertoár obměňoval minimálně. Navíc v posledních letech některé inscenace oper, od nichž se obměna a zpestření základního repertoáru očekávaly (Sedlák kavalír s Komedianty či Don Carlo), tento účel nenaplnily. Problém zastaralých inscenací, které zkrátka není možné všechny mávnutím kouzelného proutku změnit a modernizovat, v současné době úspěšně řeší hudební ředitel Státní opery Martin Leginus zatím alespoň důslednou péčí o jejich hudební kvalitu. Letos po dlouhé době přibudou do repertoáru Státní opery čtyři nové inscenace, které výrazně rozšíří nabídku a zároveň odlehčí starším a nejstarším inscenacím. Ode všech nových inscenací si slibujeme, že by mohly na našem repertoáru zůstat díky diváckému zájmu déle než jednu sezonu. Pokud jde o modernizaci přímo těch titulů, jejichž scénické ztvárnění vnímáme již jako zastaralé, pak s obměnou začneme za necelý rok, kdy ve Státní opeře uvedeme novou inscenaci Pucciniho opery Madam Butterfly v režii Jiřího Heřmana. Na to, inovativně rozvíjet operní repertoár Státní opery a zároveň v co nejkratší době obnovit scénickou podobu kmenových titulů, jsou ovšem čtyři premiéry za sezonu příliš málo. Ale Bůh zaplať za ně.Kdy bude Národní divadlo na svých webových stránkách konečně zveřejňovat obsazení jednotlivých repríz? V zahraničí je to přece zcela běžné na celou sezonu dopředu. Je to přece úplně stejné, jako kdyby vám při prodeji CD anebo DVD nechtěli prozradit, kdo na nahrávce zpívá. Děkuji předem! (PŠ, Praha)

Toto je spíše otázka na kolegy, kteří mají na starosti administraci webu Národního divadla. V současné době je na webu u jednotlivých inscenací zveřejňováno konkrétní obsazení na celý aktuální měsíc. Zcela chápu, že to pro diváka, který si chce koupit vstupenku na delší dobu dopředu a rád by měl v obsazení rolí na vybranou, není komfortní. Totéž si uvědomují i kolegové z Opery a intenzivně pracují na tom, aby ve velmi krátké době bylo na webu obsazení repríz i na další měsíce dopředu. Dle mých informací je to pouze technicko-provozní otázka změny způsobu správy webových stránek divadla a tato změna je nyní otázkou několika málo týdnů. Je ovšem také potřeba pro úplnost dodat, že zveřejňování konkrétního obsazení v dlouhodobé perspektivě s sebou může nést vyšší pravděpodobnost dílčích změn, a to nejen v obsazení daného představení, ale i představení časově těsně předcházejících či následujících a díky sdílení jednoho sólistického ansámblu také případně v obsazení představení druhého operního souboru.

Dobrý den, rád bych se zeptal, kdy Národní divadlo nastuduje některou z oper Blodka, Kovařovice, Foerstera, Ostrčila, Nováka, Jeremiáše nebo některého z dalších českých autorů? Není to snad povinností první české scény? Vypadá to, jak kdybychom se za svoje autory styděli. A co slovenská opera? Děkuji za odpověď. (Jan Machurka, Praha)

Dobrý den, pane Machurko, této věci jsem se již dotkl v jedné z předchozích odpovědí. Zajímavých, málo známých a z nějakých důvodů nehraných českých oper je mnoho. Možností uvést je v Národním divadle scénicky či koncertně v rámci jedné sezony mnoho není. Přesto se o to snažíme a dramaturgie českých oper v této sezoně o tom, myslím, svědčí – Fibichův Pád Arkuna, Hábova Nová země, Janáčkův Mrtvý dům. Mohu vás ujistit, že se za české autory nestydíme a že máme s uměleckým ředitelem Opery Petrem Kofroněm podobnou zálibu v opomíjených či zcela opomenutých dílech českých autorů a že o jejich znovuuvádění pilně přemýšlíme. Díky Petru Kofroňovi se koneckonců tato dramaturgická linka realizovala už před lety v plzeňské opeře, kde se hrál Fibich, Foerster, Ostrčil i Novák a Jeremiáš byl na řadě. Ovšem představa, že Opera Národního divadla chrlí pouze český repertoár tohoto typu, je samozřejmě zcela nerealistická. Buďme k sobě upřímní – české operní revivaly zajímají skutečné milovníky a znalce hudby a divadla, ale pouze na této skupině osvícených nestojí fungování žádného většího operního domu na světě.

Slovenská opera? Nezakázala by nám to paní ředitelka Hroncová kvůli případnému podezření z pozitivní diskriminace slovenské kultury či slovakizace české národní instituce…? Musím se zeptat… Trochu vážněji – i inscenováním slovenské operní tvorby by bylo velmi zajímavé se zabývat, musím říci svůj osobní názor, že třeba Suchoňův Svätopluk je mi jako moderní historické hudební drama mnohem bližší než žánrově obdobná, ale myšlenkově i esteticky současnému člověku už poněkud vzdálená Smetanova Libuše. Takže uvidíme… Prozatím alespoň slovenskou operu podporujeme při realizaci pohostinských představení: 19. května 2015 bude v Národním divadle v rámci Pražského jara uvedena opera Dorian Gray soudobé slovenské skladatelky Ľubici Čekovské.

Dobrý den, proč Národní divadlo tak málo hraje Janáčka? Káťu Kabanovou máte v nastudování Roberta Wilsona a přitom loni, kdy byl Rok české hudby, jste ji nezahráli ani jednou. A co Martinů? Počítáte s něčím do budoucna? Děkuji za odpověď. (Pavel Teml)

Dobrý den, pane Temle, vzpomínám si, jak před lety jeden nejmenovaný český skladatel v novinách zkritizoval Národní divadlo za to, že neuvádí kompletního Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů, k tomu Fibicha, Foerstera, Ostrčila, Jeremiáše a dalších deset opomíjených českých autorů. To je něco, co vypadá hezky na papíře, ale je to úplně mimo provozní, ale i diváckou realitu pražského a vůbec českého operního divadelnictví. Český operní repertoár, zvláště ten posluchačsky náročnější, se dnes podle mého názoru ani za mnohem lepších provozních podmínek (například při větší kapacitě skladů či možnosti vyššího počtu oprašovacích zkoušek během sezony) masově pěstovat nedá, je nutné ho uvádět postupně a střídavě.

Proto si myslím, že Národní divadlo z dlouhodobější perspektivy nehraje například vámi zmíněného Leoše Janáčka málo. Za posledních dvanáct let byly uvedeny v Národním divadle všechny jeho velké opery počínaje Osudem, s výjimkou opery Z mrtvého domu, která má ovšem premiéru v této sezoně. Káťu Kabanovou jsme sice v Roce české hudby nehráli, ale k téže příležitosti jsme uvedli zcela novou inscenaci Příhod lišky Bystroušky, která – jak doufám – bude dělat divákům radost i díky režii Ondřeje Havelky ještě mnoho sezon. Jistě jste si všiml, že v obou sezonách – této i předchozí – je po jedné janáčkovské premiéře. Na repertoáru zároveň zůstává i Její pastorkyňa.

Pokud jde o Bohuslava Martinů, ani na něj nezapomínáme. Pro příští sezonu připravujeme novou inscenaci jednoho z jeho největších a nejpozoruhodnějších scénických děl, opery Juliette. A jak jsem již řekl v odpovědích na předchozí otázky, v dalších sezonách chceme český repertoár dále rozvíjet, přičemž zřejmě dostanou přednost spíše autoři a díla méně známí a méně uvádění.

Jak vůbec sestavujete dramaturgický plán na novou sezonu? A která představení jsou v současné době divácky nejúspěšnější? Přeji hodně úspěchů! (Hanka)

Milá Hanko, děkuji za vaše přání! Dramaturgickým plánem míníte plán premiér dané sezony nebo hrací plán repertoárových představení? Dramaturgickým plánem se obecně rozumí plán premiér – ten vzniká v dlouhodobém, až pětiletém předstihu, ale začíná se pro příslušnou sezonu konkretizovat a pilovat asi dva roky předem. Návrh dramaturgického plánu vzchází od dramaturgie a uměleckého ředitele, ale při současném týmovém modelu řízení Opery Národního divadla a Státní opery je pak široce a složitě diskutován s ostatními členy vedení. Při sestavování plánu je samozřejmě třeba myslet na mnoho věcí najednou – na umělecké kvality díla, na jeho obsaditelnost a „nazkoušitelnost“ v daných provozních podmínkách, na jeho diváckou atraktivitu, na ekonomický efekt jeho uvádění, na to, zda nejdete s dramaturgií pouze jedním směrem, zda se neopakujete ve srovnání s předchozími sezonami, zda tematicky nekolidujete s ostatními soubory, zda správně vytěžujete sbor a orchestr a tak dále a tak dále. Někdy z vaší původní, „ideální“ představy mnoho nezbyde, dramaturgie je o ideálech jen částečně.

Váš dotaz na nejoblíbenější inscenace naznačuje, že dramaturgickým plánem můžete mínit i hrací plán. Pokud vás zajímá toto, pak na sestavení hracího plánu se podílí v obecných rysech celé vedení Národního divadla včetně ostatních souborů, v konkrétních detailech pak umělecký ředitel Opery, hudební ředitel Státní opery, vedoucí uměleckých správ obou operních souborů, lidé, kteří jsou zodpovědní za organizací uměleckého provozu, PR oddělení a dramaturgie. Zde se bere v úvahu rovněž množství různých aspektů. Musíte se řídit vnitřními předpisy divadla, to jest dodržovat obvyklé pracovní schéma a respektovat plán zkoušek a představení ostatních souborů, nasazovat jednotlivé tituly s ohledem na jejich prodejnost v jednotlivých měsících i jednotlivých dnech v týdnu, s ohledem na jejich celkový počet, s ohledem na provozní možnosti divadla (například po zkouškách v dekoraci lze nasazovat jen určitý typ představení, která se dají relativně snáze postavit), na vytíženost sólistů či sboru například v době příprav nové premiéry… Je toho opravdu mnoho.

A nejúspěšnější inscenace? Z hlediska návštěvnosti a výše tržeb či z hlediska zájmu a ohlasu kulturní veřejnosti? Do první skupiny vždy bude patřit Carmen, Traviata, ale i Rusalka (koneckonců všechny tři opery se hrají v různých inscenacích zároveň v Národním divadle i ve Státní opeře – což je rovněž dědictvím minulosti, ale nelze očekávat, že by se jedna či druhá scéna takových „tutovek“ vzdala). Úspěch a velmi dobrou návštěvnost má ale třeba i Havelkova inscenace Lišky Bystroušky v Národním divadle nebo Trelińského inscenace Straussovy Salome ve Státní opeře. K těm méně exaktně a ne penězi měřitelným úspěchům patří po mém soudu kromě už zmíněné Bystroušky a Salome především operní veřejností ceněný Fibichův Pád Arkuna v režii Jiřího Heřmana a hudebním nastudování Johna Fioreho a zcela jistě dvě Šostakovičovy aktovky Orango a Antiformalistický jarmark v režii Slávy Daubnerové a hudebním nastudování Jana Kučery.

Jménem čtenářů Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:
Ondřej Hučín (1972) vystudoval divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1992–1994 pracoval jako lektor dramaturgie v Činohře pražského Národního divadla, 1995–1996 jako asistent ředitele a. s. Supraphon a 1996–2003 jako divadelní historik v Kabinetu pro studium českého divadla v pražském Divadelním ústavu. V této době se také věnoval divadelní kritice (psal například pro Divadelní noviny, Lidové noviny, časopisy Svět a divadlo, Divadlo v medzičase, Revolver revue, Yorick a další) a podílel se na několika knižních publikacích (Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Posledná sezóna?, Semiš a chrom). V letech 2001–2007 působil jako dramaturg, režisér a asistent režie v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni. Spolu s tehdejším šéfem opery Petrem Kofroněm dramaturgicky a režijně (Giuseppe Verdi: La traviata, Antonín Dvořák: Čert a Káča) formoval plzeňskou operu jako moderní operní scénu. Jako dramaturg spolupracoval např. s režiséry Jiřím Heřmanem, Martinem Čičvákem, Jiřím Pokorným a Danielem Balatkou, jejichž inscenace získaly značný ohlas a některé z nich i významná ocenění odborné veřejnosti, například Prodaná nevěsta (režie: Daniel Balatka) – Cena za nejlepší inscenaci festivalu Opera 2003; Bludný Holanďan (režie: Jiří Heřman) – Cena Sazky a Divadelních novin za nejlepší režii. S plzeňskou operou absolvoval dvě turné v Japonsku (2003 a 2005), na prvním z nich také s úspěchem prezentoval vlastní inscenaci Verdiho La traviaty. Jeho spolupráce s režisérem Jiřím Heřmanem pokračovala i mimo plzeňskou operu, v roce 2004 se podílel na jeho inscenaci soudobé scénické skladby Michala Nejtka a Francesca Micieliho Lamenti a o rok později na inscenaci Brittenovy opery Curlew River, v roce 2013 s ním spolupracoval na scénické verzi Schubertovy Zimní cesty uvedené ve filmovém ateliéru na pražském Barrandově. V letech 2007–2011 působil jako šéfdramaturg Opery Národního divadla. Od září 2013 je šéfdramaturgem Opery Národního divadla a Státní opery.
(Zdroj: ND Praha)

www.narodni-divadlo.cz

Foto ND