Ptali jste se: Zdeněk Prokeš

Umělecký šéf Laterny magiky, choreograf a pedagog odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus
 

Pamatuji Laternu magiku ještě z dob její největší slávy, a to nejen doma, ale i v zahraničí. Čím myslíte, že to je, že tyhle doby jsou už dávno pryč? (Josef Kresta, Praha).

I když Laterna magika byla první multimediální divadlo na světě, uplynulo od té doby více než padesát let a podobné technologie začala používat i jiná divadla a staly se běžnou součástí jevištní tvorby. Laterně magice jde v současné době o to, aby byla schopna využívat nové technologie neotřelou formou a v návaznosti na vlastní svébytnou poetiku.

Z jakého důvodu jste odsunuli premiéru Posledního příběhu Julese Verna s Alicí Nelis? Právě kvůli ní jsme si vzali předplatné, proto se teď cítíme velmi ochuzeni. (Švejnohovi, Praha)

Na odložení premiéry měly vliv šťastné i nešťastné okolnosti. Mezi ty šťastné bych jmenoval narození potomka Alici Nellis a následné roztočení nového filmu, takže příprava by neprobíhala ve standardní délce, kterou by si takováto inscenace vyžadovala. Nešťastné také bylo, že vlivem změny ve vedení Národního divadla jsme měli dost pozdě zajištěno financování tohoto projektu. Nemusíte se ale cítit nikterak ochuzeni, protože na stejný termín připravujeme projektovou inscenaci s režisérským tandemem SKUTR a choreografem Janem Kodetem pod názvem Human Locomotion. Jde v podstatě o tým, který v minulé sezoně připravil úspěšnou premiéru Baletu Národního divadla Čarodějův učeň. Tentokrát si vybrali příběh světově známého a pro vývoj fotografie a filmu velmi významného fotografa Eadwearda Muybridge, který vynalezl chronofotografii, rychlou závěrku a zoopraxiskop, a od jehož úmrtí uplyne příští rok sto deset let.

Před časem jsem četla, že stálý soubor Laterny magiky byl rozpuštěn. Není to cesta do pekel? Vždyť pocit sounáležitosti s domácím souborem je u divadla tak důležitý! (Věra P.)

Po převzetí Laterny magiky Národním divadlem v roce 2010 nebylo již možno udržet stálá místa tanečníků v pracovním poměru, protože se počítalo s menším počtem představení v roce. To nebyl ideální stav ani z pohledu tanečníků, ani pro provoz divadla. Snažili jsme se ale vytvořit „externí soubor“ čtrnácti tanečníků, kteří mají garantovaný počet představení v roce, a tím i povinnosti pravidelných tréninků a zkoušek. Pracují pravidelně, mají u toho ještě dostatek volnosti na další aktivity a jsou jen odlišně honorováni. Takže ti určitě pocit sounáležitosti mají. Mimo ně s námi spolupracují i další externisté, kteří jsou obsazováni do konkrétních projektů.

Dobrý den, co říkáte tomu, jak to po vašem odchodu dopadlo v Brně? Nestýská se vám? Nám hodně, hlavně po baletu za vašeho šéfování. (AN)

Děkuji za milé připomenutí mého dlouholetého brněnského působení. Je to ale pro mě už uzavřená kapitola. Samozřejmě s láskou vzpomínám na brněnské tanečníky, spolupracovníky a na všechny přátele i ostatní, u kterých jsem nacházel podporu.

Dobrý den, jsem smutná, že končí Casanova, moc se v něm líbil pan Katsapov. Muselo to být? (baletomanka)

Inscenace Casanova patřila k těm nejstarším v repertoáru Laterny magiky. Hrála se osmnáct let a dosáhla 761 repríz, což je úctyhodné číslo. Bohužel, návštěvnost tohoto představení v poslední době měla již sestupnou tendenci. To nic nemění na tom, že pan Katsapov byl výborným představitelem Casanovy a jeho doobsazením se určitě prodloužila „životnost“ této inscenace.Dobrý den, stále marně čekám, že se v Laterně objeví nějaký nový velký projekt typu Kouzelný cirkus nebo Odysseus. Nemáte pocit, že Laterna magika stále těží prakticky jen ze své minulosti a z letitých inscenací a že nic plnohodnotného nového už dlouhou dobu nepřináší? Přeji vám hodně úspěchů! (Václav K.)

Po odchodu tvůrců, jako byli Alfred Radok, Evald Schorm, Josef Svoboda a další, ještě nenastoupila taková generace výrazných uměleckých osobností se zájmem o tvorbu pro Laternu magiku, která by vytvořila typ představení, o kterém se zmiňujete. Dalším limitujícím faktorem je, že vytvoření takového velkého projektu si vyžaduje velký objem finančních prostředků, které v současné krizi je nemyslitelné zajistit. Přesto si myslím, že premiéra v roce 2015 – Poslední cesta Julese Vernea – by takový požadavek mohla splnit. Děkuji za přání úspěchů.

Proč nepozvete k nastudování nějaké novinky pana Davida Radoka? Bylo by to přece krásné a určitě nadějné navázání na tradici!!! (Petra Maštalířová)

S panem Davidem Radokem jednáme od mého příchodu do Laterny magiky v roce 2010. I z těch důvodů, o kterých píšete. Zatím se nám nepodařilo jej přesvědčit, protože má v současné době jiné umělecké priority než tvorbu pro Laternu magiku.

Dobrý den, slyšel jsem, že s panem Vaculíkem chystáte nový balet. Můžete něco prozradit? Není to od vás tak trochu zrada, že nebude mít premiéru v Laterně, ale jinde? (Petr D.)

Valmonta chystá Libor Vaculík pro Balet Národního divadla s premiérou v červnu ve Stavovském divadle. Já jsem mu jen pomáhal se scénářem a to neberu jako zradu 🙂 Doufám, že v budoucnosti pro Laternu také něco vytvoříme.

Dobrý den přeji, neuvažujete prosím o obnovení Kinoautomatu? Byl to báječný nápad a jistě by vám přivedl hodně nových diváků do hlediště! Přeji mnoho zdaru! (Josef Valach)

Kinoautomat „Člověk a jeho dům“ tvůrců Činčery, Juráčka, Řoháče a Svitáčka vytvořený pro Expo 1967 v Montrealu (kde mimo jiné také úspěšně hostovala Laterna magika) byl první interaktivní film, který se také v několika vlnách objevil v pražském kině Světozor (1968 a 2007). Nebyl to tedy projekt Laterny magiky a stál na excelentním a nepřenositelném výkonu Miroslava Horníčka. Ale třeba někdo vymyslí interaktivní program pro Laternu magiku…

Děkuji za přání zdaru a všem za zájem o dění v Laterně magice.

Děkujeme za odpovědi!

Vizitka:
Zdeněk Prokeš (1952) absolvoval taneční oddělení Konzervatoře v Praze. Jako tanečník působil v přažském Hudebním divadle Karlín (1971–1979). Na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze u Jiřího Němečka dále vystudoval choreografii (1975–1979) a následně přijal angažmá jako choreograf ve Státním divadle v Ostravě (1979–1983). 

Absolvoval několik zahraničních stáží, mj. v Polsku v Teatru Tanca u choreografa Conrada Drzewieckiho (1980), v Belgii u choreografa Maurice Béjarta a ve Flanderském královském baletu v Antverpách (1982). Zúčastnil se také několika celostátních a mezinárodních baletních soutěží (Moskva, Varna, Jackson, Helsinki, Osaka). Za své choreografie získal na celostátních baletních soutěžích několik cen (1977, 1979, 1981, 1984, 1987). Jako choreograf a zároveň šéf baletu působil Zdeněk Prokeš v Hudebním divadle Karlín (1983–1990) a v Národním divadle v Brně (1991–2004).

V letech 2003–2007 pak zastával post ředitele brněnské první scény a od listopadu 2007 je poradcem ředitele Národního divadla v Praze. Od roku 1994 zároveň působí jako pedagog choreografie a baletní dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a v letech 1995–2006 také na Akademii múzických umění v Praze.

V divadlech v České republice i v zahraničí vytvořil cca 140 choreografií v inscenacích baletů, oper, operet, muzikálů a činoher. Jeho baletní inscenace se dotýkají všech žánrů – od abstraktních přes komediální až po dramatické balety, od krátkometrážních a komorních až po celovečerní tituly. Často uvádí nová díla současných, především českých skladatelů.

Z choreografií Zdeňka Prokeše z posledních let zmiňme např. Prokofjevova Romea a Julii (Národní divadlo v Brně, 1996), Příběh o Tristanovi a Isoldě na hudbu Jarmila Burghausera (Národní divadlo v Brně, 1995), balet Vůl na střeše na hudbu Daria Milhauda (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, 1995), Trójanky s hudbou Karla Husy (v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim 1995 a v Národním divadle v Brně, 1997), Batalion skladatele Jana F. Fischera (ND v Brně, 1997), Čaroděj ze země Oz na hudbu Zbyňka Matějů (ND v Brně, 1999), baletní úpravu Johna Lanchberyho slavné Lehárovy operety Veselá vdova (ND v Brně, 2000), Partita na hudbu Vítězslavy Kaprálové (ND v Brně, 2004), Ravelova Pavana za mrtvou infantku (ND v Brně, 2006) a mnoho dalších.

Na svém uměleckém kontě má dále několik desítek choreografií k operním, operetním a muzikálovým inscenacím v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci, ale také pro festival Opern Air Gars v Rakousku (Offenbach: Hoffmannovy povídky, 1993; Verdi: Nabucco, 1995) nebo pro Opera Monte Carlo v Monaku (Smetana: Prodaná nevěsta, 1999).

Zdeněk Prokeš bývá členem odborných porot, správních rad, kolegií a komisí, např. Nadace Český literární fond, Divadelní ceny Thálie, Výboru Asociace profesionálních divadel, Rady Českého centra I. T. I., Grantové komise Ministerstva kultury ČR a dalších. Je organizátorem tanečních přehlídek a festivalů, např. festivalu Tanec Brno.

(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

Foto ND Praha, Hana Smejkalová, archiv