Rozjímání o relativitě rytmu a strategii žabích skoků

Hudební fejeton

Ač z národů jsme různých, mluvíme jazyky rozdílnými a pějeme písně modů rozličných, sjednocuje nás hudební rytmus. Obecně platí, že rytmus je jen jeden: neměnný, časově vyjádřitelný, přesně daný. Rytmus, podobně jako krásu či intelekt, však Pánbůh lidem přiděloval značně nerovnoměrně. Vezměme příkladně takovou kvintolu. Mrška jedna, tam kde by měly být noty čtyři, má se jich směstnat hned pět. Za studií na konzervatoři jsem prošel výukou předmětu hra na bicí nástroje, silně občasnou a ještě méně populární než obligátní klavír. Profesor bicích používal k výuce kvintol mnemotechnickou pomůcku „ani viděti, ani slyšeti“; dvě kvintoly jak vyšité. Neúspěšně se snažil o zavedení povinné výuky bicích i pro zpěváky. Bezchybnou interpretaci temné Kostelniččiny věty „Jako by sem smrt načuhovala“ z Janáčkovy Jenůfy s důrazem na pověstnou závěrečnou kvintolu považoval za natolik zásadní, že bez jejího perfektního zvládnutí nemá význam hudbu dále studovat. Díky panu profesorovi a poctivé docházce jsem odešel do života vyzbrojen nejen kvintolami, ale nebojím se říci, že přímo rytmickou jistotou.

Následujících pětatřicet let až dodnes jsem strávil v orchestru, denně konfrontován s relativitou rytmu. Můžete být skálopevně přesvědčen o své rytmické pravdě, ale spoluhráč to cítí jinak a nemá-li být výsledkem chaos, musíte se chtě nechtě přizpůsobit. Moudřejší ustoupí, jinak může být za blbce, než mrkne okem. Inspirován hrou tečkovaného rytmu žesťů půl metru za mojí hlavou, akceptoval jsem například objev čtyřiadvacetinové noty. Její délka, jak jistě předpokládáte, je někde mezi šestnáctinou a dvaatřicetinou. Čtyřiadvacetina dosud postrádá grafickou podobu notového zápisu; navrhoval bych dva praporky jako u šestnáctiny a jeden mezi nimi směřující dopředu. (Stejně jako Jára Cimrman jsem si to zapomněl patentovat.)

Akceptujete-li tedy tichou existenci čtyřiadvacetin a splynete-li takto s okolím, nastane stav téměř ideální. Orchestr má být jedním dobře seřízeným mechanismem a vy plníte svůj úkol dobře promazaného ozubeného kolečka. Nyní však nastupuje rizikový prvek: vůdčí role osobnosti Velkého sjednotitele, tedy dirigenta. Dobrý rytmus je nezbytným předpokladem jeho profese. Reálně však point, kde Pánbůh rozdával rytmus, někteří muži taktovky oběhli bez zastavení a jiní postáli skutečně jen krátce.

Roztomilou mojí zkušeností z nedávna bylo nastudování Schönbergovy Komorní symfonie op. 9, klasického to díla hudby dvacátého století.

Arnold Schönberg (foto archiv)
Arnold Schönberg (foto archiv)

Jsme velkým symfonickým orchestrem a tento komorní repertoár (skladba je pro smyčcový kvintet a devět dechů) opravdu není běžný. Za celou dobu své profese jsem měl dílo na pultě poprvé. Ale koneckonců, proč nevstoupit na neprobádanou půdu? Měli jsme na ni pouhé dvě zkoušky, zoufale málo, avšak bylo nám sděleno, že přijede dirigovat expert na soudobou hudbu, ověnčený cenami různých nadací, který to má v malíčku. Tři týdny před koncertem jsem si půjčil noty a denně trápil svůj klarinet a dřel hudbu, jež přímo zoufale nešla do prstů, tím méně do hlavy. Také jsem si vyposlechl renomované nahrávky pánů Mehty, Rattla a Bouleze. Místy to byl pěkný fofr, ale celkově nic nehratelného. Jasné koncepce, přesvědčivá vyznění.

Náš dirigent přijel zdaleka, působil sympaticky a nehrál si na Pánaboha, což je fakt, který našinec nesporně ocení. Kámen úrazu nastal, když se ve velmi rychlých úsecích Schönbergovy skladby střídal tříčtvrťový takt (na jednu) s dvoupůlovým (na dvě). Tady to začalo silně drhnout, neboť doba se zdaleka nerovnala době a tempo počalo nekontrolovatelně zrychlovat. Rychlé pasáže se stávaly stále rychlejšími a posléze až nehratelnými. Marně jsme se snažili dirigentovi vyhovět, marně dávali najevo výhrady – od vysoce korektních připomínek koncertní mistryně po příkrý, veřejně nepublikovatelný nesouhlas za mnou sedícího hornisty. Kritika po mladém muži taktovky stékala jako voda. Brzy jsme zjistili, že cokoliv vracet na zkouškách znamená zabřednout ještě hlouběji do problému.

Nálada před koncertem připomínala atmosféru Staroměstského náměstí před popravou sedmadvaceti českých pánů s tím rozdílem, že nás bylo pouhých čtrnáct. Můj kolega es-klarinetista erudovaně podotkl, že teď je každá rada drahá. V této kritické chvíli jsem vzpomněl na Ameriku, náš vzor – nejsilnější, nejchytřejší, nejlepší demokracii a nejvíc postřílených indiánů. Jako čtenář literatury faktu jsem navrhl aplikovat úspěšnou taktiku Američanů za druhé světové války v Tichomoří. Jejich výsadkové síly skákaly z ostrova na ostrov a přemáhaly slabé japonské posádky. Skutečně velké japonské základny jako Rabaul na Nové Británii nebo Truk v Karolínách americké síly jakoby ignorovaly; obcházely je a přemísťovaly se rychle na další malý ostrov blíže k Japonsku. Tato takzvaná strategie žabích skoků byla mimořádně úspěšná. Těsně před vstupem na pódium jsem tedy kolegům poradil, ať ony zběsile zrychlující takty prostě nedohrávají a okamžitě s dalším dirigentovým gestem skáčí na první dobu dalšího taktu. Strategie žabích skoků v hudební praxi. Vážení, ono to fungovalo! Ať dirigent zrychloval, jak chtěl, my byli pořád (víceméně) s ním. A jestliže autor na nebesích ronil slzy, jeho problém.

Arnold Schönberg (foto archiv)
Arnold Schönberg (foto archiv)

Provedení sklidilo velký aplaus a bylo o dvě minuty kratší, než virtuózní kreace Mehty, Rattla či Bouleze. Jeden můj známý chválil nádherné nálady pomalých úseků skladby. Bodejť ne! Těch několik skutečně pomalých taktů, kdy jsme vydýchávali adrenalin předchozích zběsilostí, jsme relaxovali a náležitě si je užili. Prostě havaj!

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru

Související články


Napsat komentář