Vídeň: Max Emanuel Cenčić a Porporův Germanicus koncertně

Námět je vzat z Tacita, z jeho líčení konfliktu mezi Římany a Germány v roce šestnáct našeho letopočtu. Hlavními postavami jsou římský vojevůdce Germanicus a vůdce Cherusků Arminius (Hermann), oba opředení mnoha mýty, stejně jako celé politické dějiny bojů mezi Římany a Germány. Porporův libretista Niccolò Coluzzi přejmenoval Arminiovu manželku Thusneldu na Rosmundu, v opeře vystupuje také její otec Segest, a připojil milenecký pár Rosmundiny sestry Ersindy a Germanicova vojevůdce Ceciny. Arminius není ochoten se Římanům podvolit, Ersinda a Cecina trpí nepřátelstvím svých národů, Arminiovi i Rosmundě hrozí smrt a jejich synovi, že se stane římským otrokem. Proto nakonec Arminius kapituluje a uzavře s Germanicem mír. Nato Germanicus svolí, aby se jeho vojevůdce oženil s Ersildou, a všichni zpívají: „Přijde vytoužený den / a uvidíme, / jak Tibera a Rýn, / hlavy ozdobené věnci z palmových ratolestí / ponesou své vody k moři. // Pak se myšlení promění, / také vzpomínka na uplynulá, / hrozná nebezpečí a utrpěné bezpráví se zmírní.“ Zní to podivuhodně aktuálně a jen to svědčí o tom, že se lidstvo nehodlá poučit.

Na rozdíl od Monteverdiho poloscénického Návratu Odysseova (recenzi jsme přinesli zde) tentokrát šlo o pěvecký koncert, bez alespoň naznačených vztahů mezi osobami, s neustálými příchody a odchody za scénu: po prvním dialogu Arminia a Rosmondy následuje Arminiova árie, adresovaná manželce, ta ale vezme noty a odejde, a tak to pokračovalo po celý večer. Koncertnost snad až příliš důsledná. Každý zpěvák byl za sebe, nikoli za postavu, kterou představoval. Ovšem to, co předvedli pěvecky, mělo nejvyšší parametry. Mary-Ellen Nesi (Ericlea v Monteverdiho Odysseovi) jako Arminio, Dilyara Idrisova jako Rosmonda a Hasnaa Bennani jako Cecina i György Hanczár jako Segeste – všechno krásné hlasy s bezchybnou technikou. Kupodivu do ansámblu tak docela nezapadal Max Emanuel Cenčić jako Germanico; jako představitel titulní role zůstal poněkud upozaděný a výkony ostatních dojem z jeho vystoupení předčily. Ovšem Julia Lezhneva (Ersinda), to je fenomén, skutečná královna koloratury, pro niž zřejmě neexistuje žádná hlasová krkolomnost, kterou by hravě nezvládla. Přitom je její hlas velmi příjemný, s krásnou barvou a ona sama působí bezprostředně a jako by si s těmi nejmenšími notičkami jen pohrávala.

Ale „nobody’s perfect“ a vadu na kráse způsobila Capella Cracoviensis řízená Janem Tomaszem Adamusem, konkrétně řečeno její hornisté (tedy hornistka a hornistka). Přirozené rohy jsou zrádné nástroje, kiksy a nečistoty patří tak trochu k věci a nebylo by ani lidské, kdyby se nějaký ten „kanár“ neozval. Největší podíl mají rohy v předehře, oba hráči možná nebyli dost rozehraní, ale navíc distonovali a rozcházeli se rytmicky. V dalším průběhu opery mají několik vstupů, ale nijak se bohužel nevyznamenali ani později. Tentokrát šlo opravdu o koncert pěvců.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Nicola Porpora:
Germanico in Germania
(koncertní provedení)
Dirigent: Jan Tomasz Adamus
Capella Cracoviensis
30. března 2017 Theater an der Wien Vídeň

Germanico – Max Emanuel Cenčić
Arminio – Mary-Ellen Nesi
Ersinda – Julia Lezhneva
Cecina – Hasnaa Bennani
Segeste – György Hanczár
Rosmonda – Dilyara Idrisova

www.theater-wien.at