Zoufalé hledání tanečních metafor

Pražský komorní balet uvedl premiérovou trilogii Metafory tance, zahrnující práce čtyř choreografů: Aleksandry Dziurosz, Hany Litterové, Žiga Jereba a Anny Štěrbové. Celý večer se snaží o dramaturgicky sjednocující linku, kterou představuje myšlenka slovanských kořenů zmíněných tvůrců a „snaha o divácky srozumitelné dílo“ spolu s hledáním přenesených významů ukrytých za slovy či fyzickým tanečním projevem. Nový počin měl být zároveň připomenutím jubilea zakladatele souboru Pavla Šmoka, který oslavil koncem října osmaosmdesáté narozeniny. Šmokovo jméno již soubor v názvu neuvádí, ale čerpá a využívá jeho renomé, dnes už bývalé, doma i v zahraničí. Již několikátou sezonu se Pražský komorní balet potýká s častými obměnami tanečníků a stále rozpačitěji se prezentuje na současné české taneční scéně, z jejíhož možného tvůrčího, mladistvého potenciálu nedokáže nic zásadního vytěžit.

O lepší kondici souboru nevypověděla, bohužel, ani jeho poslední premiéra. Programové materiály k Metaforám tance se snaží sice přiblížit záměry, s nimiž byla díla zpracována, nicméně ve scénickém reálu se deklarovaných myšlenek nedopátráte. K rozšifrování smyslu některých choreografií nepomohou ani jejich „vtipné“ názvy. Výjimkou je prostřední kompozice Němý výkřik Hany Litterové, které se podařilo prostřednictvím taneční textury srozumitelně vyprávět intimní drama.

Pro svou choreografii si zvolila Dvořákovu symfonickou báseň Vodník. Její silné dramatické zabarvení podkresluje konflikt, který Litterová zasadila do současnosti. Na scéně jsou tři postavy v dlouhých kabátech barvy khaki, muž tančí s černou taškou, dívka-dcera s batohem a žena-matka s černým psaníčkem. Matka v sytě zelených šatech koketuje se svým přítelem, který však intimně obtěžuje její dceru, kterou nakonec znásilní.

Přestože zhroucená dívka se své matce svěří, ta neodolá mužovu nátlaku a šarmu, a dívka s tváří pomalovanou od rtěnky zoufale hledí do prázdna. Litterové choreografie je režijně dobře vystavěna, akce hrdinů mají své opodstatnění, scéna znásilnění, kdy se muž zakusuje do stehen své oběti, je až příliš naturalistická. Výkřiky žen úplně ztlumí mužova ruka – on nedovolí vynést zvrhlé tajemství a matka oběti končí v náručí svého milence, schována spolu s viníkem pod kabátem. V Němém výkřiku vidíme poměrně solidně vystavěné duety i sóla, i když strukturálně nijak objevná.

Emoční stavy postav jsou zřejmé z jejich tělesného nastavení; v něm je důležitá partnerská souhra (ta potřebuje ještě v některých momentech doladit), neoklasikou ovlivněné tvarování, které vyžaduje technickou zdatnost interpretů. Tu prokázali Jitka Tůmová, Alena Krivileva a Hodei Iriarte Kaperotxipi.

O co méně tance, o to více mluvy
Úvodní i finální části večera tanečních Metafor se nesou ve shodně unylém duchu, kdy v choreografiích se neobjeví kloudně rozpracovaná taneční myšlenka. O to více se v dílku Come see Comme ça, jež je parafrází na francouzské comme ci comme ça (jakž takž), musí mluvit. Máme před sebou Natálii, mírně trhlou učitelku na křesťanském gymnáziu, lehce mondénní Sabrinu v růžové róbě a s bílým boa, do černé kapuce zahalenou Viktorii s plyšovou opičkou coby batůžkem na zádech a trojici mladíků – Jamese (oblečen do červeno-černých kostkovaných kalhot a stejně barevně vyvedené kšiltovky – že by rafinovaný odkaz na Jamese ze Sylphidy?), Toma a Trevora.

Sledovat jejich potřeštěné hemžení a pokusy o erotická sblížení po chvíli unaví. Po počátečním řečnění se dočkáme kratičkého sborového, pohybově synchronizovaného výstupu, abychom byli dále vtaženi do slovních potyček a her jako kámen, nůžky, papír či přetlačování pánů s rukama na stole. Občas se ze skupiny vydělí jedinec, krátce zatančí a zase zmizí.

Nedočkáte se smysluplněji artikulované, rozvinuté taneční vazby; hlavně že Sabrina nám v závěru sděluje, že je šťastná (i přesto, že její milostný vztah nevyšel). Nejlépe se daří v komunikaci s druhým pohlavím učitelce Natálii, ta se pěkně rozparádí a užívá si randění. Come see Comme ça mělo být „o rozkrývání charakteru několika lidí, jejichž osud je dovedl na jedno místo“. Aleksandra Dziurosz, choreografka a pedagožka polského původu, nechává své postavy křepčit na společenském večírku. Znějí barokní tóny (dílo je mimo jiné „inspirováno barokním konceptem paradoxu a kontrastu“, což vám může také ujít), úryvky ze skladeb Renè Aubryho, dojde i na Gorana Bregoviće. Nepochopila jsem, co Dziurosz zamýšlela sdělit a rozkrývat, jaké potřeby tají protagonisté – na scéně se totiž nic záživného nekoná a v závěru můžete být udoláni infantilním hopsáním tanečníků na balkánské rytmy… Tak trochu trapný a nudný večírek.

Snaha nestačí
Stejnou dramaturgickou a choreografickou rozbředlost vykázalo i samotné finále. This is Not a Kiss! měl být asi úsměvný kus, v němž hubička má dle slovinského choreografa Žiga Jeraba a Anny Štěrbové mnoho významů. Tanečníci si posílají vzletné pusy, dojde i na vášnivý polibek. Jereb a Štěrbová se chtějí dopátrat toho, „co přijde nebo může přijít s polibkem, a co se stane, uvěříme-li v jeho sílu“. Jaké úžasné „intelektuální“ téma… Není tudíž divu, že nic moc se tu neděje, nedočkáte se humoru, natož povznesení ducha. Kromě toho, taneční materiál je značně skoupý, takže sledujete jakousi globální esenci současného tance. Náhlé dynamické změny, floor work, prudké a zadržované akce, nic z toho však nezaujme, a jak se ukázalo, bylo bláhové očekávat alespoň na závěr něco výjimečného. Kromě toho, ve všech třech opusech je značně podceněn scénický a světelný design, což choreografiím v prostoru Stavovského divadla vůbec neprospívá. Vše se odehrává v černých postranních šálách, na černém zadním plánu, což je až deprimující, navíc když práce se světly je vágní a tanečníci se často ocitají v pološeru.

Premiéra Pražskému komornímu souboru příliš nevyšla. Z programu lze sice vyčíst, že nejen choreografové, ale i celý organizační tým tělesa se upřímně snaží o hledání inovací a smyslu své existence. Jenomže, jak je známo, pouhá snaha nestačí.

Hodnocení autorky recenze: 15%

Metafory tance
Pražský komorní balet
Premiéra 18. října 2015 Stavovské divadlo Praha

Come see Comme ça
Hudební koláž: Heinrich Ignaz Franz von Biber, René Aubry, Murcof, Balanescu Quartet, Goran Bregović
Režie: Aleksandra Dziurosz
Choreografie: Aleksandra Dziurosz a tanečníci
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup

Němý výkřik
Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Hana Litterová
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup

This is Not a Kiss!
Hudební koláž: Sarah Neufeld, William Ryan Fritch, Simon Spitzer
Choreografie: Žiga Jereb, Anna Štěrbová
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Sloup

www.prazskykomornibalet.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto PKB