Faust z Met: To je přece taková veselá operetní hudba, tak proč tam visí ty bomby?

Některé věci ve světě operního dění se zdají být neotřesitelnými a prověřenými skutečnostmi, jiné jsou ovlivněny časem, místem, lidmi a tím, jak se mění prezentace tohoto uměleckého žánru veřejnosti, či jak se mění estetické, umělecké a audiovizuální vnímání operních diváků samotných. Mezi ty první patří určitě fakt, že Metropolitní opera v New Yorku je respektovanou institucí se světovým renomé a na kvalitu hudební složky zde realizovaných představení se lze zcela a bez obav spolehnout. Mezi ty druhé patří třeba to, že operní Evropa (míněno tím inscenační pojetí oper provozovaných ve většině operních divadel na starém kontinentě) se za posledních dvacet či pětadvacet let poněkud vzdálila produkcím americkým. Tím se vzdálil také vkus a očekáváním publika evropského.Ale pojďme postupně k meritu věci, jež měla za následek tento úvod. Komerční projekt Metropolitní opery Met in HD pokračoval včera, v sobotu 11. prosince přenosem Gounodova Fausta. Po titulech pro většinu návštěvníků kin „nezajímavých“, Glassově Satyagraze a Händelově Rodelindě, přišla z nejnovější série na řadu opera z nejočekávanějších. Přitažlivost tohoto přenosu byla ještě umocněna účinkováním dvou německých „operních-stars“ -Jonase Kaufmanna a René Papeho, což ve mně utvrzovalo domněnku, že se sedačky v kinech zaplní o poznání více, než v předchozích dvou případech. Měřeno metrikou přenosu Anny Boleny s Netrebko, kdy sály praskaly opravdu ve švech, však Faust a Kaufmann zdaleka nezaplnil třeba sál multikina na pražském Smíchově tak, jako zmíněný Donizetti. Moje domněnka se tedy nepotvrdila.
Gounodova romantická, sladkobolná, ale hudebně i libretem také líbivě a tak trochu blázínkovsky naivní verze Goethova Fausta je dílem, jímž se Metropolitní v roce 1883 slavnostně otevírala. Stala se tak pro tuto instituci jaksi osudovou. Její popularita byla v době vzniku veliká i přesto nebo právě proto, že kompozice této opery obsahuje skladebně a tónově nepříliš komplikované a na vnímání posluchači celkem nenáročné líbivé motivy z období vrcholného romantismu a je přitom složena jako velká francouzská opera se vším všudy. Po velké slávě na konci devatenáctého století ustoupila do stínu, aby se vracela stále častěji již jen příležitostně. Na prkna Metropolitní opery se vrátila třeba v roce 2005. Realizační tým Andreje Serbana  se se svou inscenací však dočkal jen 16 repríz. Peter Gelb – přinejmenším co se rozpočtu týče bez nadsázky operní supermanažer – chtěl původně tuto Serbanovu inscenaci pro letošní sezónu oprášit. Nakonec se však rozhodl to neudělat a utratit peníze za Fausta zcela nového. Fausta koprodukčního, kterého pro English National Opera připravil kanadsko americký režisér Des McAnuff. Opera měla svou divadelní premiéru v Met poslední letošní listopadové úterý. Tento Faust však zcela jistě potrápil všechny konzervativce a zároveň zarmoutil všechny ty, kteří hledají na prknech operních divadel dramatickou sdělnost a jasně a pochopitelnými vyjadřovacími prostředky do vizuální a režijní složky inscenace přenesené morální a dramatické memento operních příběhů. Režisér se zoufale snažil Fausta inscenovat v dějových, politických, historických a snad i sociologických souvislostech. Celý děj měla překrývat Faustova laboratoř v Los Alamos, laboratoř, ve které byla poprvé sestavena funkční atomová bomba (scéna je dílem Roberta Brilla). Faust se zde v prologu schází s Mefistem a prolog provází i fotografie touto bombou zničené radnice v Hirošimě. Poté se ale děj přenáší do období konce první světové války – se vším, co k tomu patří, tedy i s dobovými kostýmy – a připomínka atomové laboratoře se jen letmo vrací v části, která v partituře předchází baletu Valpuržina noc (ta však byla inscenátory vyškrtnuta). Režisér se zoufale snažil z Fausta filozofa vytvořit Fausta vědce. Jeho bezradnost se projevovala na mnoha dalších místech, a to i přesto, že některé scény byly po výtvarné i vizuální stránce dobře propracované. Inscenace však působila dojmem neschopnosti režiséra se zvoleným časovým umístěním nedokázala logicky ani efektivně pracovat a divadelními prostředky vysvětlit divákovi, proč je děj zasazen právě do tohoto období. Tento pocit ještě podtrhovala absolutní nesourodost kostýmů (Paul Tazewell)a některých rekvizit (moderní pítko mezi klasicky oblečenými vojáky a davem, stará singrovka a naproti umístěný hypermoderní dřez, ve kterém nakonec Markétka své dítě utopí…). Zkrátka příběh je i přes viditelnou snahu režiséra intelektuálně ho ztvárnit neúnavně ponurý a tuhý. Gounodova hudba však taková není a ve většině scén není takové ani libreto.Co chybělo inscenaci, to nahradilo hudební nastudování. Jonasi Kaufmannovi role sedí (a z mnoha důvodů mohu říci, že mu ze všech rolí, které ztvárňuje na jevišti, sedí zdaleka nejvíc). Jeho tmavěji zabarvený tenor nebyl sice příliš velkým kontrastem k Papeho basu, ale zase s ním neuvěřitelně dokonale souzněl. Kaufmann příjemně překvapil i po herecké stránce, jeho obvyklá topornost nebyla tentokrát v blízkých záběrech kamer patrná. A mírné zaváhání při vyšponované výšce ve třetím jednání, ve kterém Faust Markétku svádí, promíjíme i ostatním tenorovým hvězdám. Také výkon René Pepeho snesl nejpřísnější měřítka. Brilantně vystavěný part, s jistotou a dramaticky dobře podaný, navíc pro jeho hlasovou mimiku a naturel velmi vhodný. Skvělý zážitek. Marina Poplavskaja byla Markétou, která neroste z mladé bezstarostné dívky do člověka se zlomeným srdcem a duší. Byla od začátku trochu stoickou  Markétou s patosem v hlase (na rozdíl třeba od Angely Gheorgiu, která přeci jen ve svém pěveckém projevu reflektuje lépe vývoj postavy od mladičké nevinné dívky po zhrzenou ženu). To však neznamená, že nebyla jistou Markétou. Z pohledu dramatického posazení Fausta i Mefista Markéta svým dramatičtějším projevem pravděpodobně více splňovala režisérovy nároky na vyznění inscenace. Za zmínku stojí skvostný Valentin, kterého zpíval Russell Braun – takto překrásně zazpívaná árie loučení před rekrutem do války se málokdy slyší i na studiových hudebních nahrávkách. Co ještě dodat k hudebnímu nastudování? Jedna z hvězd současného dirigentského nebe Yannick Nézet-Séguin je mladý, dynamický a plný optimismu. Tak i vedl orchestr. Bohužel musel oželet Vapuržinu noc, jejíž škrt byl zbytečný, neboť inscenaci příliš časově nenatahuje a po hudební stránce je to rozhodně pozoruhodná část Gounodovy partitury. Možná, že dirigentovo charisma, široce rozevřená a živá tempa, v mnoha místech bez sentimentálních nuancí, by lépe slušela jiné, povedenější inscenaci Fausta. Co ještě stojí za zmínku je fakt, že zejména při prologu a v prvním jednání bylo jasně slyšet, jak dobrou odvádějí práci zvukaři přenosu, a jak prostřednictvím mixážního pultu mohou divákům v kinech přinášet zcela jiný zvukový zážitek (vytažené žeště nejspíš neodpovídaly skutečné interpretaci).Vrátím-li se na úplný začátek tohoto článku, musím znovu poznamenat, že režie je nedílnou součástí operního díla a její kvalita významným způsobem ovlivňuje vnímání celého představení návštěvníkem. Jako příklad uvedu muže ve středních letech, který zjevně viděl Fausta poprvé a který v řadě přede mnou po druhém dějství směrem ke své manželce prohlásil: „… to je přece taková veselá operetní hudba, tak proč tam visí ty bomby?…“ Přesto zůstávám optimistou a věřím, že i Metropolitní jednou překročí svůj stín a výběrem scénografů a režisérů pro své inscenace dá jasně najevo, že chce být moderním a progresivním operním domem se vším všudy.

Charles Gounod:
Faust
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: Des McAnuff
Scéna: Robert Brill
Kostýmy:Paul Tazewell
Světla: Peter Mumford
Choreograf: Kelly Devine
Video: Sean Nieuwenhuis
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Koprodukce The Metropolitan Opera New York – English National Opera
Premiéra  29.listopadu 2011
Met: Live in HD 10.12.2011

Faust – Jonas Kaufmann
Marguerite – Marina Poplavskaya
Méphistophélès – René Pape
Valentim – Russell Braun
Siebel – Michèle Losier
Marthe – Wendy White
Wagner – Jonathan Beyer

www.metopera.org