Salcburk a Sven-Eric Bechtolf: Vytváříme cosi zbytečného

Rozhovor s hercem, režisérem, šéfem činoherní složky a prozatímním intendantem Salcburského festivalu
(Der Kurier – Guido Tartarotti – 13. července 2014)

Salcburk je ve zvláštní situaci, v současné době má tři intendanty. Alexandra Pereiru, jenž ve funkci letos končí, Markuse Hinterhäusera, který ji převezme roku 2017 – a vás: festival povedete dva roky mezi Pereirovým odchodem a Hinterhäuserovým nástupem. Jak se vám takto pracuje?

Funguje to mnohem jednodušeji, než se možná zdá. Alexander Pereira je na kapitánském můstku a můj velitel. Já vedu oddělení činohry a s prezidentkou Helgou Rabl-Stadler připravujeme společně program na roky 2015 a 2016. Markus Hinterhäuser vstupuje na palubu takříkajíc zadním schodištěm a musí připravit rok 2017. A protože si s Hinterhäuserem dobře rozumím, určitě nenastanou problémy, když se budeme muset na něčem dohodnout.

V roce 2014 je přirozeně hlavním tématem v Salcburku sté výročí první světové války. Může divadlo podstoupit diskusi s historií?

Ne, my „nepodstupujeme“ vůbec nic! My přece vytváříme cosi hrozně zbytečného – o čemž se teprve později zjistí, že to bylo důležité. Svou dobu přece nepřežili generálové, státní sekretáři nebo celní úředníci – nýbrž Mozart, Wagner, Beckett nebo Čechov. Ti vypovídají o naší kultuře víc než takzvaní „vykonavatelé“.

Nyní se však hovoří jen o tom, jaké přináší divadlo měřitelné výkony a kolik to stojí.

Peníze jsou prostředek, ne účel. Umění převádí peníze od nepodstatného k podstatnému, od měřitelného k nedocenitelnému. Svět, v němž se peníze staly fetišem, je stále těžší o nutnosti tohoto zdánlivého procesu znehodnocení přesvědčit. Avšak právě připravenost společnosti na posílení toho podstatného v neprospěch nedůležitého je vysvědčením její humánnosti a kultury.

Ve vedení festivalu se přece musíte penězi zabývat.

Nemůžeme se tvářit, že nejsme z tohoto světa. V zájmu instituce a umění jsem povinen bojovat, a někdy i surově. Daňoví poplatníci mají samozřejmě právo, abychom s jejich penězi nakládali svědomitě. Přesto zůstává faktem, že vytváříme něco, co není vyčíslitelné. A potřebujeme najít ty, kteří se k tomu hlásí spolu s námi. Jsme závislí na schopnosti vhledu politiků a na jejich ochotě umění chtít, bez ohledu na úvahy o jeho užitečnosti.Jak se díváte na to, co se stalo v Burgtheatru?

Debaty kolem Burgtheatru nám určitě neprospěly. Řekl bych k tomu jen jedno: I bez chybných kroků by se divadlo dostalo do úzkých. Chyby povstaly z nouze, ne naopak.

Je nutný následek jako snížení prostředků tvořivé účetnictví?

Je. Když někdo nemá nervy na to, aby řekl – ale beze mě.

Vy byste to řekl?

Ano. V mé smlouvě stojí, že nesmím dopustit, aby festivalu nastaly škody. To znamená, že když vidím, že jsem vyčerpal všechny možnosti, musím umět říct nahlas: Vy této instituci škodíte, a škody jsou nenapravitelné. A toho se nezúčastním.

Přináší krize také šance?

Leckdo teď říká: „To je šance pro přeměnu, pro nový začátek.“ Tyto hlasy přicházejí možná z hluboko usazené nenávisti k elitám. My však elity potřebujeme – potřebujeme elitní lékaře a astrofyziky, a také elitní sopranistky, režiséry a herce. Což ale neznamená, že jsou naše instituce pouze pro elity. Naopak! Jasný cíl naší elity je přece získat pokud možno co nejvíc lidí. Pokud zničíme struktury, které vedly k jedinečným uměleckým plodům, už nikdy znovu nepovstanou. Čeho se vzdáme teď, bude ztraceno navždy.

Stačí rozpočet Salcburku?

Navýšení, které nám nyní bylo poskytnuto, pokrývá díru vzniklou i navzdory konkurenčně vysoké sponzorské aktivitě. Pokud ale odpadnou sponzoři, díra poroste.

Což se právě ukázalo, už se nerealizuje Young Director’s Project, jeho sponzor odstoupil.

A cosi najednou bude ohromně scházet. To nehotové, vznikající, experimentální, riziko. A je mi to opravdu moc líto. Pracujeme teď ve finančně realistické oblasti, jestli vystačíme, ukážou příští měsíce. Nesmíme zapomenout, že jsme téměř 75 až 78 procenty soběstační. U většiny divadel je tomu opačně.Právě připravujete pro festival režii Dona Giovanniho, jednu z nejhranějších oper. Co vás na ní dráždí, přestože existuje řada dobrých inscenací?

Promiňte, že odpovím otázkou, ale opravdu je tolik dobrých představení Giovanniho? Je hodně dobrých Figarů, dobrých Così. Ale Giovanni? Myslím, že operní znalci by spíš řekli, že skutečně uspokojivě tato opera nedopadne nikdy. Je to disparátní hádanka, a v tom to vězí. Don Giovanni není početní příklad, rovnice, kterou v potu tváře nakonec vyřešíte. Pořád to je cizí, neotesaný, podivný špalek a díváme se na něj stále znovu a jinak.

A jak jdete na ten špalek vy?

Zpěvákům jsem řekl: Udělat to správně nedokážeme. Můžeme se jen dopustit zajímavých chyb. Můžeme nastolit dobré otázky. Neřešitelnost tohoto díla podle mě spočívá ve třech rozdílných stylech, které obsahuje. Najednou je to barokní divadlo, kde je nebe a peklo. Pak je tu commedia dell’arte, která dělá z dramatu dramma giocoso. A pak jsou tu velmi zajímavé psychologické prvky, které se však méně týkají Giovanniho a Komtura, spíš postav, které se pohybují mezi těmito póly.

Jaké prvky?

Já si osobně myslím, že každá společnost si jako Giovanni klade otázky o vztahu mezi svobodou a státem, individuem a náboženstvím, mravností a svobodomyslností a podle toho jedná. Opera byla napsána dva roky před francouzskou revolucí. Neptají se Mozart a Da Ponte s obavami svých protagonistů: Svobodu – k čemu? V době, kdy Kant řekl, že osvícenství je východiskem člověka z nesvéprávnosti, kterou si zavinil sám? Ale jak dalece si ji zavinil, podléhá-li velmoci sexuality? Jak temné jsou naše afekty opravdu?

Čím to je, že je tato opera tak oblíbená?

Na pozadí zločinu, temnoty, konečnosti a prokletí vzniká paradoxně obraz radosti ze života, touhy po životě a radosti z něj. To dodává opeře vitalitu a ta je nakažlivá.

Minulého roku vzbudil rozruch Franz Welser-Möst, když vystoupil z přípravy cyklu Da Ponteho oper. Pro vás to znamenalo novou možnost, spolupráci s Christophem Eschenbachem.

Dělám s Franzem [Welserem-Möstem] strašně rád, ta nová možnost tedy byla vynucená! Ale právě tak rád pracuju s Christophem Eschenbachem. Myslím, že jsme vytvořili velmi chytré představení Così, jehož komplexnost jaksi nebyla skutečně pochopena, protože dostalo nálepku „konvenční“. Jsem velmi zvědavý, jestli při obnoveném uvedení nebude znít soud úplně jinak. Franz se naštěstí vrací a diriguje letos mistrovsky Rosenkavaliera. Možná se teď můžeme podívat na vznik našeho daponteovského cyklu trochu svobodnějším pohledem.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová (kráceno)
Foto