Jak v Paříži zahájili Massenetův rok

Sté výročí úmrtí významného skladatele Julese Masseneta, který byl na přelomu 19. a 20. století ikonou francouzské opery, si metropole kromě výstavy La Belle Époque de Massenet, zpřístupněné již v polovině prosince v Palais Garnier, připomněla také novou insenací jedné ze stěžejních skladatelových oper – Manon.

Předpokládám, že v zemi Vítězslava Nezvala nebude těm, kdo se o problematiku zajímají, nutné líčit děj opery, která s některými odchylkami zpracovává tutéž předlohu jako Nezval – román abbé Prévosta Les Aventures du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut. Proto jen několik zajímavostí.

Jistě každý ví o opeře, kterou na stejné téma zkomponoval Puccini devět let po Massenetovi. Už méně známá je Manon Lescaut, opera od Daniela Esprita Aubera, zkomponovaná rovněž dle Prévostovy novely plných osmadvacet let před Massenetem. Náš skladatel ve svém díle potlačil či zmírnil řadu epizod, které by mohly popudit tehdejšího prudérního diváka.

Tak jako v dalších svých operách (Thais, Sapho) podává i zde Massenet portrét lehkomyslné frivolní ženy (podivuhodná Sfinga, skutečná Siréna – 4. jednání). Došlo zde k zajímavé paralele: první titulní představitelka Manon, Marie Heilbron, která v té době již ukončila svou kariéru operní pěvkyně a nudila se v roli vdané paničky, rozrušeně požadovala po autorovi obsazení do titulní role s poukazem na partituru, že „přesně toto“ je její život. Roli dostala a také přispěla k tomu, že se Massenet stal na sklonku 19. století prvořadou veličinou francouzské opery, kterou si všichni předcházeli.

Pro nové provedení díla, které mělo devadesát let domovské právo v Komické opeře a na scénu Národní opery (tehdy ještě v paláci Garnier) se dostalo až roce. 1974, zvolil ředitel Joel Operu Bastille, ačkoliv je ze zkušenosti známo, že pro tento lyrický kus je komornější Garnier vhodnějším prostředím. Pokud by vůbec nebylo moudřejší přidržet se tradice a uchýlit se stejně jako při oslavě stého výročí díla tam, kde se zrodilo – do Komické opery.

Podstatně závažnějším omylem než volba scény byla ovšem volba realizačního týmu, jmenovitě Coline Serreau, původně filmové tvůrkyně, která se na operní scéně dosud uvedla dvěmi nejednotně přijatými inscenacemi. Na plakátech vypadala první premiéra roku 2012 impozantně, a tak nepřekvapilo, že v hledišti nezbylo jediné volné místo. Ale papírové předpoklady se nesplnily.I když nemohu pominout, co vcelku shodně o slavnostní premiéře soudí média („Manon zmasakrována v Bastille“ – Le Figaro, „Coline Serreau zakopla o Manon“ – Le Monde, „Masakr v pařížské Opeře“ – Webthea), podám o této události vlastní zprávu.

Scéna je v každém ze šesti obrazů jiná, pseudorealistická, stylově roztříštěná a neopodstatněně opulentní. Téměř nevyužitá balustráda připomínající jakýsi most ve Florencii, z níž vede obloukovité barokní schodiště, na jehož úpatí se odehrává většina dění prvního aktu, znázorňuje zájezdní hostinec v Amiensu. Chudá podkrovní studentská mansarda ve druhém aktu. Cours-la-Reine, jeden z markantů Paříže, promenáda vedoucí kolem Velkého a Malého paláce, je režisérkou ztvárněna jako interiér tropického skleníku ve stylu Oranžérie, kterému dominují předimenzované bujné banánovníky. Následuje nepřesná replika kostela Saint -Sulpice. Herna ve čtvrtém dějství je doupě situované pod balustrádou se schodištěm připojeným oproti prvnímu dějství v obráceném gardu. Dějištěm finálního aktu je odpadovým papírem posetá pustá krajina připomínající předhůří severoafrického Atlasu, v němž sněží. Neoriginální aranžmá je ideově prázdné a určitě si nezasluhuje takovou finanční a časovou investici – dlouhé čekání na nepřínosnou změnu scény mezi jednotlivými obrazy je iritující.Serreau má na srdci zřejmě jedinou věc: zprostředkovat divákovi revoluční poznatek, že téma, které pojednává Massenetovo / Meilhacovo / Gilleovo  (a původně Prévostovo) dílo, je nadčasové. Aby tuto nadčasovost dokumentovala, uchyluje se k promíchávání stylů a epoch. K tomu, kromě zmíněných architektonických prostředků, používá kostýmy a rekvizity. A tak pod barokním (nebo rokokovým?) schodištěm stojí kompars v kostýmech z období italské renesance, obklopující Guillota de Morfontaine v šlechtickém rokokovém úboru a paruce. Malý autobus Greyhound ročník 1940 vyloží cestující v kostýmech z předrevolučního období. Mezi nimi Manon v cudném šatu dívek chudších vrstev poloviny 19. století, na kterou čeká bratranec Lescaut, pankáč s vygelovaným kohoutím hřebínkem vlasů, oblečený ve stylu sado-maso, s řemeny a cvočky. Místo číšníků obsluhují v hostinci závozníci v džínách a tričku, kteří z velkého nákupního vozíku z Bon Marché házejí hostům hotovky a pivo v kartonech. Manon, o níž hostinský sděluje, že odjela „v pánově kočáru“, odfrčela s rytířem Des Grieux do Paříže na péráku ze čtyřicátých let, který oslňuje diváka ostrým světlem čelního reflektoru. Na Cours-la-Reine, přemístěném od náměstí Svornosti do skleníku, se promenují svalnatí transvestité v baletních sukénkách. Sbor devótních žen s misály v rukou, chválících hloubku kázání pátera Des Grieux, doprovází křepčení skupiny devíti děv v křiklavě barevných šatech (hippies?), které krouží mezi sloupy kostela Saint-Sulpice na kolečkových bruslích (sic!!). V herně – salonu paláce Transylvanie je spousta komparsu, mezi jinými nebezpečně vyhlížející hejskové v typickém oblečení řadového mafiána z éry prohibice a taky skupina karibských pirátů ze 17. století s rudými čapkami. Dojem strašlivé režijní slátaniny pak už jen dokresluje skupina ozbrojenců v současných uniformách zásahových jednotek CRS, kteří zatknou Manon koncem čtvrtého dějství, aby ji v pátém předali římským legionářům s oštěpy a štíty, kteří se potácejí vyčerpáním ještě hůř než zástup galejnic…

Serreau se ale neomezuje jen na akcentaci „nadčasovosti“, nýbrž je věrná současným klišé i pokud jde o  „plakátování“ – když Des Grieux zpívá En fermant les yeux, romanci, v níž líčí vidinu společného šťastného života v klidu samoty, spustí se z provaziště nejprve barvotisk znázorňující odlehlý srub někde na Aljašce a poté plakát s hollywoodským ideálem šťastné hospodyňky model 1950, přeštípnutou v pase a s bujnými ňadry, stojící nad opékačem toastů a mávající manželovi, který odjíždí v otevřeném Buicku s křidélky. Pokud to režisérka mínila jako ironii, pak jí to nevyšlo, neboť publikum to jako ironii nevnímalo. „Udělejme si legraci z Masseneta“ uzavírá The Financial Times, „Pěkné narozeniny, pane Massenete!“, povzdychl k tomu Le Monde.

Evelino Pidò je dirigentské eso první velikosti v oboru italského belcanta. Na druhé straně není nijak těsně svázán s repertoárem francouzským. To bylo poněkud slyšet – žádné prohřešky, až na občasnou zcela lehkou asynchronnost orchestru s jevištěm – projevilo se to spíše v jaksi strojovém přednesu, nebyla tam francouzská elegance a odlehčení. Manon potřebuje delikátnost, barvitost, pokud to není, je to slyšet právě v nejznámějších pomalejších partiích. Trochu na rozpacích jsem, pokud jde o to, komu připsat na vrub některé škrty, které operu okleštily a zkrátily, z nichž nejmarkantnější byla redukce baletu ve 3. jednání. Dirigentovi? Režii? Nejspíš nebude dirïgent v tomto ohledu úplně bez viny. Každopádně by se u slavnostního provedení díla u příležitosti skladatelova jubilea slušelo provést operu celou, nezkrácenou.

Sbor vedený Patrickem Mariem Aubertem byl na výší situace i navzdory lehce chaotickým nárokům choreografie.

Giuseppe Filianoti se zhostil role rytíře Des Grieux vcelku dobře. Je to tenor spíše heroický, veristický, než francouzsky lyrický. Jeho projev byl od začátku do konce k uzoufání stejný, jednobarevný, s výjimkou modlitby Mon Dieu, de votre flamme, kde v jednu chvíli tón skoro vyrážel. Nicméně právě za tuto árii byl vydatně aplaudován. Herecky byl fádní.

Paul Gay v roli hraběte Des Grieus zpíval kratší, hlasově nepříliš exponovanou barytonovou roli, přednesenou velmi noblesně (Les grands mots…), což mu vyneslo živý potlesk.

Poněkud opotřebený hlasový projev Francka Ferrariho se dobře hodil k roli, která mu byla režisérkou přisouzena. V tomto pojetí se v komičnosti řadil hned za Guillota de Morfontaine. Již sám pohled na pupkatého pankáče Lescauta nabádajícího křehkou Manon k spořádanosti byl docela bizarní.

Hlas Luca Lombarda je pěkný, až je ho skoro škoda pro převážně mluvenou roli Guillota.

Vedlejší role byly šmahem dobře obsazeny, především nutno vyzdvihnout trojici Guillotových společnic Pousette, Javotte a Rosette.Nicméně publikum na premiéru přišlo hlavně kvůli  Natalii Dessay, které jsem tu před pouhými třemi měsíci vystavil téměř pěvecký nekrolog, především na základě jejích vlastních výroků. Ale takto to nyní vůbec nevypadá. Dessay, v historii Národní opery v Paříži čtvrtá premiérová Manon (po Ileaně Cotrubas, Catherine Malfitano a Renée Fleming), vyzbrojená vlastními zkušenostmi s touto rolí z Ženevy 2004 a Barcelony 2007, se navzdory delikátnosti svého neobjemného hlasu v rozlehlé Bastille neztratila. Zpočátku byla ještě stísněná a tišší (Je suis encore tout étourdie…) a nebylo to jen tím, že ilustrovala svým projevem libreto, ani pouze tím, že typově překvapivě dobře ztělesňovala nesmělou dívčinu. Rychle však nabývala svého typického vokálního zabarvení a když zpívala Voyons, Manon, plus de chimères!, byl to už její spolehlivý projev, stejně jako v půvabném duetu Nous vivrons à Paris, tous les deux! Dessay, která se svým témbrem i fyzickým zjevem k ztělesnění zprvu spíše nezkušené než nevinné, později mazané a už založením poživačné dívky dobře hodí, byla vokálně precisní, prosadila se dobře i přes plný orchestr a sbor (A nous les amours et les roses!), měla řadu výborných chvil, z nichž hodnotím nejlépe delikátní pianissimo N´est-ce plus ma main… z třetího jednání. O chvíli dříve se v témže dějství dočkali i milovníci vysokých tónů, protože slavná „promenádní“ scéna byla aplaudována hned dvakrát – po zdařilém F v koloratuře dans un eclat de rire byla ovace navíc. Jen škoda, že sugestivní gavotu Profitons bien de la jeneusse! jí nebylo umožněno současně i tančit, jak jsme u ní byli zvyklí – režie tady předepsala „nesenou figuru“: pěvkyně byla po jevišti nesena jedním ze svalovců. Tím ztratil výjev svou podmanivost – pěvkyně rytmus držela, svalovec ovšem ne. Režie tady doslova zahodila jeden ze silných momentů…

Herecký projev všech účinkujících, kupodivu včetně Natalie Dessay, byl nápadně neživotný, statický, až prkenný, často se vyčerpal v dávno překonaných omšelých jevištních gestech, což mnozí přisuzují naprosté absenci režijního vedení herců. Já si myslím, že to je právě opačně.

V závěrečném děkovném rituálu se dočkali všichni účinkující srdečného potlesku, hned po sboru si přišel pro potlesk dokonce i ředitel Opery Joel. Bouřlivým potleskem a pochvalným voláním se diváci odměnili hlavním představitelům a dirigentovi.

Na rozdíl od výkonných umělců bylo přijetí, jakého se dostalo režisérce, naprosto skandální. V tom, co se na režii nelíbilo kterémukoliv z nespokojených diváků, bylo zřejmě obsaženo něco, co se muselo dotknout obzvláště Pařížanů a co cizinec nepostřehne. Když se na jevišti objevil invalidní vozík, na kterém Coline Serreau přiváželi, neznalo publikum slitování. Z téměř tří tisíc hrdel vyrazilo bučení tak zuřivé, až to bylo zarážející. Jakmile vozík otočili čelem do hlediště, vzedmula se v tomto kotli tak intenzivní vlna nevole, že to inspicient vydržel jen chvíli, Pak šla opona dolů, v hledišti se rozsvítilo – a konec. Ani jedno klanění, ani jedna opona navíc. Na žádné repríze jsem nikdy nezažil tak krátkou děkovačku jako při této premiéře. Inscenace dokonale propadla.

A taková je historie Manon…

Jules Massenet:
Manon
Dirigent: Evelino Pidò
Režie: Coline Serreau
Scéna: Jean-Marc Stehlé, Antoine Fontaine
Kostýmy: Elsa Pavanel
Světla: Hervé Gary
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Orchestre et Choeur de l´Opéra National de Paris
Premiéra 10.ledna 2012 Opéra Bastille
(psáno z premiéry)

Manon – Natalie Dessay
Le Chevalier Des Grieux – Giuseppe Filianoti
Lescaut – Franck Ferrari
Le Comte Des Grieux – Paul Gay
Guillot de Morfontaine – Luca Lombardo
De Bretigny – André Heyboer
Pousette – Olivia Doray
Javotte – Carol Garcia
Rosette – Alisa Kolosova
Hostinský – Christian Treguier
Dva strážci – Alexandre Duhamel, Ugo Babec
Stará dáma – Isabelle Escalier
Dva cestující – Robert Catania, Pascal Meslé
Dvě cestující – Ghislaine Roux, Catherine Hirt-André
Vrátný – Chae Hoon Baek
Obchodník – Nicolas Marie
Dva  krupiéři – Olivier Ayault
Jian-Hong Zhao
Služebná – Nicole Monestier
Portýr v semináři – Michel Derville

www.operadeparis.fr